Dominantní okolností determinující rok 2012 z hlediska hospodářského bude pokračující evropská dluhová krize. Ta vznikala několik desetiletí a je de facto kombinací různých hospodářsko-politických selhání evropského státu blahobytu konce 20. a počátku 21. století.

Je tedy naivní domnívat se, že bude vyřešena skokově nějakým spektakulárním záchranným opatřením. Akutní stránka této krize je zřejmá a spočívá v tom, že mnohé státy EU a zejména eurozóny jsou předluženy a jejich důvěryhodnost v očích investorů povážlivě klesla.

Dnes se nehraje o Řecko, které už dávno překročilo pomyslný Rubikon. Je nesolventní, není schopno se v krátkém čase k platební schopnosti vrátit a nyní se jen hledá optimální forma jeho skutečného bankrotu a posléze pravděpodobně i vystoupení z formálního svazku eurozóny. (Zde upozorňuji, že to ještě nemusí znamenat, že se i v budoucnu nebude v Řecku platit eurem. Vždyť v některých postjugoslávských oblastech se eurem platí už dávno.)

Vraťme se ale k jádru akutního problému. Zde běží o to, jak pomoci velkým ohroženým zemím, jako jsou v prvé řadě Itálie a Španělsko, s financováním jejich dluhové služby v situaci, kdy trhy požadují vyšší úrokové sazby řádově zvýšené o rizikové přirážky v porovnání s referenční sazbou německých dluhopisů.