Leden se kromě nepřívětivého počasí v nižších polohách nese také ve znamení ostrých protestů vysokých škol, profesorského sboru i studentstva. Systém školného, jak je navrhován, kde na jedné straně stát dává od vysokého školství ruce pryč a na druhé by na studenty měla být naložena tíže, která by pro mnohé z nich mohla být doživotní noční můrou, je akademickou sférou kritizován.

O co se vlastně hraje? Stejně jako zdravotnictví, stejně jako sociální systém, rovněž školství včetně univerzitního, má být zprivatizováno a zkomercionalizováno. Není to tak dlouho, kdy z resortu J. Dobeše vyšel klip lákající mladé muže na studia za cílem získání luxusního domu, pořádného „bouráku“ a vyvedené blondýny, u které se zřejmě kvalita vzdělání příliš nehodnotí.

Vysoké školy by měly být institucí nezávislou, stejně jako soudy. Argument, že kdo chce být nezávislým, nemůže chtít od státu peníze, neobstojí. Platy soudců od státu plynou, přesto je (či by měl být) požadavek jejich nezávislosti samozřejmostí.

Studenti i profesoři se bojí. Bojí se nové normalizace, bojí se, že chomout školného bude k neutažení. Jak pro řadu talentovaných studentů, kteří nebudou moci splácet půjčky a starat se o své nezaměstnané rodiče, případně nemocné a handicapované prarodiče, nedej bože, kdyby si chtěli založit rodinu. Taková nezodpovědnost. Stejně tak je tento chomout příliš těsný i pro profesory a akademickou sféru vůbec, neboť jim přikazuje podřídit se diktátu peněz. Ze škol tak nebudou vycházet přemýšlející lidé, ale tovární série na úspěch a opora stávajícího systému. A také trosky se zničenou budoucností, zadlužené až po uši.

Zatímco k výročí odchodu člověka, který trpěl normalizační atmosférou, který těžce nesl absenci jakéhokoli odporu proti porobení se konzumu a mocenské zvůli, se president republiky Klaus příliš nerozpovídal, jinak tomu je v souvislosti s hněvem studentů a profesorů. Vztyčené obočí, poposunuté brýle, našpulené rty. A mohutné vrtění hlavou.