Jsem velkým příznivcem sportu, stejně jako stovky miliónů lidí na planetě Zemi. Proto mě vždy dovede vyvést z míry jeho zneužívání k čemukoliv. Sport má přinášet radost, vrcholový sport i peníze jeho aktérům a napětí, emoce a mnohdy i estetický zážitek divákům. Z doby vrcholící studené války známe případy bojkotu významných sportovních setkání. Uvedu zde například olympijské hry v Moskvě v roce 1980 a v Los Angeles 1984. Tenkrát politici rozhodli a znemožnili řadě sportovců zúročení všeho, co do přípravy vložili a divákům vrcholné zážitky na stadionech či u televizních obrazovek.

V posledních dnech se ve sdělovacích prostředcích objevují informace, že mnozí evropští činitelé hrozí bojkotem své účasti na fotbalovém EURU 2012. Naštěstí zatím pouze svou účastí, i když nápad o jeho zrušení už také padl. A je v tom opět politika a nátlak. Jistě, v jiné poloze jako v roce 1980 či 1984, namítnou mnozí. Ale princip je stejný. Snaha o nátlak na vnitropolitické události Ukrajiny a vydírání při zahraničně politické orientaci této země. Pětileté úsilí pořadatelů chtějí zmařit politici Německa, Rakouska, uvažuje o tom Holandská vláda. Jedním z prvních, kdo s bojkotem ze strany politiků přišel, byl šéf Evropské komise José Manuel Barroso. I náš ministr zahraničí Karel Schwanzerberg přišel se svou troškou do mlýna. Startovacím výstřelem k tomuto dalšímu politickému tlaku na vládu Ukrajiny se stal soudní proces s bývalou předsedkyní Ukrajinské vlády Julií  Tymošenkovou a záměry a již i některé skutky teroristických skupin.

Dokonce se objevují snahy o přesun fotbalového mistrovství do jiné země, například Španělska. Proto se velmi ztotožňuji s vyhlášením polského prezidenta Komorovskeho, který označil bojkot Ukrajiny za „zcela nepřiměřený“. A souhlasím i s prohlášení  generálního sekretáře Fotbalové asociace ČR Rudolfa Řepky, který své stanovisko shrnul takto: „Myslím si, že sport, potažmo tedy fotbal, by měl být nezávislý na politických rozhodnutích. Měl by být a je autonomní.“