Co se to s naší zemí poslední týdny děje? Návštěva dalajlámy, prohlášení ústavních činitelů k Číně a jeho kritika, kauza Brady, demonstrace na Staroměstském náměstí... Co lze z toho všeho vyvozovat?

Já bych kauzu Jiřího Bradyho oddělil od případů dopisu Číňanům, i když to vše spolu souvisí. Předně si ale myslím, že Zeman měl každopádně pana Bradyho ocenit, neboť tím mohl ukázat dobrou vůli. Jiřího Bradyho sice nevyzdvihuje ten fakt, že přežil holocaust, jako spíše to, že tomuto tématu věnoval celý svůj život, a proto si to ocenění zasloužil, i kdyby se jeho babička setkala se Stalinem. Že státní ocenění nakonec nedostal, ironicky nahrává všem těm odpůrcům prezidenta, což je velká škoda. Celá ta věc měla alespoň jeden efekt – že dnes každý ví, kdo je pan Brady. Kdo tu celou kauzu vyvolal a kdo v ní lže, to je ale velká hádanka. Je logické, že příznivci Zemana budou tvrdit, že lže ministr kultury, a příznivci ministra Hermana budou říkat opak. Těžko lze dokázat jedno i druhé.

Ano, je velmi aktuální věcí, že se tábory antizemanovců a přivrženců Miloše Zemana do sebe zakusují čím dál více. Dokonce to podle mnohých pozorovatelů může vést až v nějaký nový Majdan, který prý bude mít křest v památný den 17. listopadu. Co si o tom myslíte?

Vidím to velmi jednoduše, a to přes problém Číňanů; buď budeme zastávat lidská práva, demokracii a bojovat za vysoce morální hodnoty – a připomínat k tomu, jak dalajlámu Číňané vyhnali a co se v Tibetu vlastně v těch padesátých letech stalo – anebo budeme podporovat ekonomiku a bojovat za to, aby lidé v naší zemi měli práci a aby se stavěly nové továrny. Pak holt musíme zavřít oči před problémem lidskoprávním. Jenom historie nám ukáže, která cesta je správná. Ideální stav by byl, kdybychom mohli s Čínou vesele obchodovat a linku „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“ bychom až tak poslouchat nemuseli. Je pouze na politicích, jakou cestu si vybereme. Havel si vybral cestu lidskoprávní, Zeman zase cestu obchodu s Čínou s tím, že holt oči budeme přivírat. Nelze říkat, že je ještě něco mezí tím, to bychom byli pokrytci...

Do dění nám ale každopádně vstoupili umělci. Třeba Vojtěch Dyk, Jiří Bartoška a další varují před ohrožením našich svobod a před posunem na Východ. Česká divadla se údajně „chtějí otevřít svobodnému dialogu“. Je to od nich správné, či přehnané?