Dnes je to ovšem horší. Ztratili jsme všichni autoritu, kterou potřebujeme, abychom byli odvážní. Přizpůsobit se je totiž jednoduché. Být odvážný, to už chce kuráž a sebedůvěru.

Nedávno proběhlo médii video, které to ilustruje: mladíka surově ztloukli zloději v metru a nikdo se ho nezastal. Přitom on sám nebyl okraden, bojoval proti Zlu, ale všichni okolo se ... přizpůsobili. Odskočili, pozorovali, nastoupili a odjeli jinam se ... přizpůsobit.

Ano, byli to Romové, kdo okrádali. Ale ti, co okolo stáli a dívali se, když se ten mladík někoho zastal, uskakovali, když ten se zloději bojoval, a pak se odtáhli, když volal o pomoc, to byli všichni ti „přizpůsobiví". Všichni dělali, jako že nikoho nevidí... To nebyli, dámy a pánové, Romové, co se zachovali jako svině. Toto jsme byli my. My všichni takzvaně „přizpůsobiví".

My, „přizpůsobiví", co chceme Romům říkat, že jsme lepší. Podívejte se na to video, jak se chovají ti nepřizpůsobiví a jak se chováme my, přizpůsobiví, a pak vám ten termín začne mrznout na rtech.

Ano, mluvíme-li o „nepřizpůsobivých", pak je odsuzujeme, všichni padáme do peřin té báječné jistoty, že jsme dav. Jsme ti, co se přizpůsobili. Jé, spadl nám kámen ze srdce, mluvíme o „té chamradi" tak, aby nám konečně všichni rozuměli: jsou to prostě „nepřizpůsobiví". A my jsme se naopak přizpůsobili.