Některé české politické strany mají sklony k ostentativní pravicovosti. Jedny proto, že si upřímně, leč mylně myslí, že jsou pravicové, jiné třeba proto, že jim to marketingově funguje. Soukromý sektor je něčím, co je neodmyslitelně s pravicí a pravičáctvím spojeno. Základním rysem pravicové politiky totiž je uvolňování prostoru soukromému sektoru odstraňováním toho státního. To však vládní „pravicové" strany nepochopily a snaží se pravičácky blýsknout zapojením soukromého sektoru do státní správy. Typickým příkladem je to, když s velkou pompou nahradí drahý úřednický aparát službami soukromé společnosti. Outsourcing nakonec vyjde ještě mnohonásobně dráž než úředníci státu. Taková politika nemá s pravicovou vůbec nic společného. Dalším typickým příkladem podobného omylu jsou takzvané projekty PPP, tedy projekty, o nichž rozhodne stát, ale jejich realizaci provede soukromník. Na rozdíl od outsourcingu však projekty PPP mají mnohem vážnější důsledky pro budoucnost veřejných rozpočtů.

Projekty PPP

Projekty PPP nejsou totiž vůbec ničím jiným, než skrytým deficitem státního rozpočtu. Například výstavba dálnice na základě tohoto principu vypadá tak, že stát rozhodne o tom, že chce, aby odněkud někam vedla dálnice. Následně vybere společnost, která tuto dálnici postaví se vším všudy a po dobu dalších X let (obvykle se hovoří o 30 letech) ji bude provozovat. Neznamená to však, že by ji soukromník postavil, vybíral na ni mýto a za něj ji spravoval. Systém PPP funguje jinak. Stát této společnosti splácí každý rok podíl z ceny dálnice + příspěvek na údržbu. Po splacení dálnice připadne státu. To však jinými slovy znamená, že se stát na X let zadluží, jen se to neprojeví ve výši státního dluhu. Dluhem to však je, protože se stát zavázal dalších X let splácet miliardové částky. Vládní strany se chvástají tím, že soukromník si ohlídá ceny, které mu budou stavební firmy nabízet a nebude tak docházet k předražování staveb. Je možná pravda, že si to soukromník ohlídá, ale stát z toho nic mít nebude, protože tyto úspory zůstanou soukromníkovi. Slabým článkem totiž není firma, ale stát. Na rozdíl od klasického financování dálnic však PPP znamená další riziko v podobě stavu dálnice. Státní dálnice stát musí průběžně udržovat, protože nehrozí, že by to v budoucnu za něj někdo udělal. Tyto dálnice však soukromníci za pár let předají státu a nejsou motivováni nějak zvlášť investovat do dobré kondice dálnice. Je proto možné, že za 30 let stát dostane dálnice před generální rekonstrukcí a bude tam, kde byl před projekty PPP. Namísto úspor a snižování deficitu se tak jen dočkáváme nových dluhů, ještě méně transparentních než dosud.