O co jde? V roce 1996 byla  Klausova vláda donucena řešit narůstající rozkrádání firem a investičních společností. Přítrž zlatému věku tunelování udělal paragraf 196a obchodního zákoníku z dílny profesora Dědiče. Ten v podstatě uzákonil povinnost oceňovat prodávaný majetek soudem určeným znalcem. A co je důležité - pokud je třeba posudek zfalšovaný a prodej zmanipulovaný, tak se majetek vrací původnímu majiteli. Od té doby už není možné prodat miliardové hodnoty za korunu nebo naopak za bezcenné ruiny platit stamiliony. 

Jenže tohle ustanovení zákona je mnohým zlodějům trnem v oku - ono nejde jen o tunelování, ale třeba i o daňové úniky - není možné fiktivními prodeji například snižovat daňovou povinnost. Tenhle paragraf je prostě k vzteku. 

Připomenu, že pan Pospíšil spolu se zrušením pojistky proti tunelování prosazoval také maximální legalizaci kradeného majetku i v dalších zákonech v rámci občanského zákoníku - kdy se snažil uzákonit nedotknutelnost i kradeného majetku nabytého takzvaně v dobré víře. 

Navrhovaná praxe měla vypadat takto: Jednatel firmy - třeba Budvaru - prodá firmu jiné osobě dejme tomu za dvacet korun. Ten ji v dobré víře koupí. A podle zákona už mu firmu nikdo nevezme - majitelé zcizeného majetku se samozřejmě mohou soudit o náhradu škody s jednatelem. Ten ovšem také v dobré víře může odjet na Bahamy nebo do Mexika. A i kdyby neodjel - kolikpak miliard bychom z takového bílého koně dostali zpět?
 
Ministr nespravedlnosti