Během téměř půlhodinové debaty na téma antiizraelismus a antisemitismus v Evropě byl Jan Kavan podle svých slov moderátorkou přerušen celkem čtrnáctkrát, jeho oponent Leo Pavlát z pražského židovského muzea ani jednou. Bývalému předsedovi Valného shromáždění OSN Janu Kavanovi velmi vadí přístup, jaký byl vůči němu nedávno uplatněn v rozhlasové debatě. Moderátorka Lucie Vopálenská prý stranila druhému diskutérovi, kterého na rozdíl od Kavana ani jednou nepřerušila.
O celé záležitosti již ParlamentníListy.cz informovaly ZDE. Nyní si můžete přečíst podrobnou reakci Jana Kavana v článku, který napsal pro ParlamentníListy.cz:
Pro a proti aneb Dva proti jednomu
Událost, která mne po několika letech znovu nepříjemně upozornila na ne zcela utěšenou situaci na české mediální scéně, odstartovala zcela nevinně. Zavolala mi redaktorka Českého rozhlasu Plus Dana Votýpková a zeptala se, zda bych byl ochotný se účastnit pořadu o důvodech, proč se v poslední době stále více Židů stěhuje ze západní Evropy do Izraele. Byl jsem v té době v OSN, kde jsme hovořili o rostoucích obavách francouzských Židů po sérii nedávných teroristických útoků zaměřených zvláště na Francii, a tak jsem souhlasil. Dozvěděl jsem se, že jde o pořad Pro a proti a proti mně tam bude pan Leo Pavlát, ředitel Židovského muzea v Praze. Redaktorka Votýpková nedodala, že ve formátu pořadu půjde o střet dvou proti jednomu, protože moderátorka Lucie Vopálenská se zcela ztotožňuje s názory ředitele Pavláta. Zřejmě to ani netušila.
Téma pořadu definovala moderátorka poněkud odlišně. Vysvětlila, že vychází z údajně „neoddiskutovatelného faktu“, že v západní Evropě posiluje antisemitismus a že se chce soustředit především na fenomén „levicového antisemitismu“. Moderátorka se evidentně nechala inspirovat nedávno zveřejněným rozhovorem s panem Pavlátem, který v něm varuje: „Pozor na levicový antisemitismus evropských elit!“
Přesvědčení paní Vopálenské, že „evropská levice je přinejmenším antiizraelská s možným antisemitským pozadím“, podepřela moderátorka především odkazem na 22 antiizraelských rezolucí, které loni schválilo Valné shromáždění OSN. První slovo dostal ředitel Pavlát, který s ní ochotně souhlasil a rozpovídal se o tzv. 3 D. Jde o „delegitimization, demonization a double standard“, tedy o údajnou snahu upírat Izraeli právo na existenci, o démonizaci Izraele ve světových médiích a o uplatňování dvojího metru.
Reagoval jsem konstatováním, že dnes se už nikdo nesnaží upřít Židům právo na stát. Mohl jsem dodat, že jde spíše o snahy ukončit izraelskou vojenskou okupaci palestinského území, spojenou s kolonizací a formami apartheidu a o snahy přesvědčit Izrael, aby přestal upírat Palestincům právo na vlastní stát, ale spolkl jsem to a pokusil se vysvětlit, že nejde o démonizaci Izraele, který naopak má obrovský vliv v západních masmédiích, jak nedávno důkladně zanalyzovala britská Glasgow Media Group, ale to už jsem byl poprvé přerušen moderátorkou Vopálenskou. Celkem mne moderátorka během pořadu přerušila čtrnáctkrát, nebo se o to aspoň pokusila. Pana Pavláta ani jednou.
Leo Pavlát si pak pomohl odkazem na bývalého vrchního britského rabína, který tvrdí, že antiizraelismus je antisemitismus současnosti. Asi si uvědomil, že nejde o hodně přesvědčivý argument, a tak přidal poznámku o možném podezření z antisemitismu i u současného lídra britské Labour Party Jeremy Corbyna, což lze prý vyčíst z jeho podpory propalestinských skupin i z údajného faktu, že dva členové jeho strany byli nedávno vyloučeni pro své antisemitské postoje. Nereagoval jsem, neboť jednak jsem měl dojem, že poznámka nesouvisí přímo s tématem, a jednak Jeremy Corbyna znám od roku 1984, kdy byl v Londýně zvolen poslancem, jako důsledného odpůrce rasismu a vím, že jeho kritika izraelské vlády nemá nic společného s antisemitismem. V daném případě ve skutečnosti Corbyn nechal vyloučit ze strany Gerry Downinga za antisemitské poznámky na jeho blogu a nechal pozastavit členství bývalé kandidátce do Dolní sněmovny Vicki Kirbyové za její neuctivé poznámky na Twitteru.
Moderátorka Vopálenská na sebe nevědomky prozradila, že problematiku nemá dostatečně prostudovanou, když mi skočila do řeči ve chvíli, kdy jsem zmiňoval rezoluci RB OSN týkající se ilegality izraelských osad na Západním břehu Jordánu, a sdělila, že jde o rezoluci RB OSN č. 242. Ta je sice nejznámější, neboť se týká stažení izraelských vojsk z území okupovaného po šestidenní válce v létě 1967, ale netýká se osad, kterými se zabývá rezoluce č. 446 ze 22. března 1979. Mimochodem, pro tuto rezoluci, která ostře odsuzuje budování izraelských osad na „palestinském území okupovaném Izraelem od roku 1967 včetně (východního) Jeruzaléma“, hlasovalo 12 států včetně tehdejšího Československa, nikdo nebyl proti a tři státy (USA, Velká Británie a Norsko) se zdržely. Mimochodem, osady jsou i flagrantním porušením čtvrté Ženevské konvence (čl. 49 (6)), která byla ratifikována Izraelem v roce 1951, kde se jasně stanoví, že: „Okupační mocnost nepřemístí část svého obyvatelstva na území, které okupuje.“ Mezinárodní trestní soud (ICC) dokonce považuje takovýto transfer obyvatelstva za válečný zločin. Neustálým budováním nových osad vytváří Izrael na okupovaném území izolované neživotaschopné oblasti, které nutně připomínají jihoafrické bantustány. Za takovéto reality není pochopitelně možné uskutečnit dvoustátní řešení konfliktu, což jsem se pokusil sdělit i během pořadu.
O 40 vteřin později (8:44) mne Lucie Vopálenská přerušila dotazem na údajně diskriminační přístup vůči Izraeli, který zaujala Evropská unie doporučením, aby se produkty vyrobené v ilegálních osadách neoznačovaly jako „Made in Israel“, ale přesněji, jako vyrobené na „Západním břehu Jordánu (v izraelské osadě)“. Podle moderátorky jde o příklad dvojího metru, což jsem nepochopil. Zdá se mi správné, že se kupující mohou rozhodnout, zda chtějí nákupem tohoto zboží podpořit okupaci, která je – podle OSN – porušením mezinárodního práva. (Jde samozřejmě jen o symbolický krok, jelikož výrobky z nelegálních osad reprezentují na evropském trhu méně než 1 % z celkového izraelského exportu do EU.) Tento postoj EU však i ředitel Pavlát považuje za ukázku dvojího metru.
Vzápětí mne moderátorka znovu přerušuje a ptá se, proč by snaha EU označovat zboží na etiketě původu jako vyrobené v osadách neměla být vnímána jako samozřejmě diskriminační. Po několika vteřinách mého vysvětlování mne znovu přerušuje s tím, že vlastně „osady nejsou nejaktuálnější otázkou“(10:48), a předala slovo řediteli Pavlátovi. Toho značně rozladilo mé důsledné používání termínu „okupace“, což rázně odmítl s odůvodněním, že i když „většina členských států OSN přijala tuto rétoriku“, tak ji nelze používat, neboť vznikla po šestidenní válce, která nebyla „agresí“, ale „sporem o území“.
Pan Pavlát rozhořčeně odmítá popis Izraele jako „okupační mocnosti“ a ignoruje fakt, že členské země OSN takto označují Izrael od roku 1967, kdy po šestidenní válce nechal Izrael svá okupační vojska na palestinském území. I moderátorka Vopálenská mne přerušuje (15:22), jakmile použiji tuto oficiální terminologii OSN.
Panu Pavlátovi vadí, že mladým a neinformovaným posluchačům může termín „okupace“ navodit asociaci s nacistickou okupací. Pokouším se vysvětlit, že dopad izraelské okupace na Palestince, kteří na tom území žijí, je nesrovnatelný třeba s okupací Československa po roce 1968. Po několika větách mne moderátorka přerušuje poznámkou, že nezmiňuji „vybuchující autobusy“. Chtěl jsem hovořit o tisících zbuldozerovaných palestinských domů, o tisících rodin bez střechy nad hlavou, o tisících palestinských politických vězňů, o tisících vytržených či zapálených olivových stromů, které Palestinci potřebují ke svému přežití, o pokračující výstavbě kolonizujících izraelských osad, o silnicích, které smějí používat jen okupanti (podobné to bylo v Jihoafrické republice), o milionech uprchlíků, kteří nemohou domů, i když stále mají od svých domovů klíče, o palčivém nedostatku vody pro Palestince, zatímco osadníci si zavlažují své zahrady a napouštějí své bazény (599 901 nelegálních osadníků spotřebuje 6x více vody než 2,86 milionu Palestinců na Západním břehu), o stovkách armádních checkpointů, o mučení v izraelských věznicích. Mohl jsem zmínit i zprávu americké lidsko-právní organizace Human Rights Watch ze srpna 2015, kde se uvádí, že od propuknutí 2. intifády Izraelci zabili více než 2 000 palestinských dětí. Izraelská armáda má právo střílet na děti, které házejí kameny, což izraelské právo považuje za zločin, za nějž může být člověk odsouzen až na 20 let vězení. Od roku 2000 Izraelci zatkli a u vojenských soudů žalovali nejméně 8 000 palestinských dětí, uvádí DCIP (Defense of Children International Palestine). Podle DCIP Izrael sice podepsal Mezinárodní úmluvu OSN o právech dítěte z roku 1991, ale přesto je jedinou zemí na světě, která automaticky soudí děti před vojenskými soudy. Mohl jsem i popsat otřesný případ, kdy izraelský velitel vyprázdnil svůj zásobník do na zemi ležící a zraněné třináctileté dívky a izraelský soud se mu o něco později omluví za dobu strávenou ve vyšetřovací vazbě a nařídí armádě, aby ho finančně odškodnila. A ta ho ještě povýší. Dotyčný velitel pak svůj čin obhajoval i poznámkou, že by ji zastřelil, i kdyby byla jen tříletá.
Pokud bych dostal příležitost, tak bych poukázal i na statistiku OSN, podle níž docházelo na okupovaných územích v letech 2012–2015 v průměru k 50 demolicím každý měsíc, ale tento průměr se nyní zvýšil na 165 domů, a jen v únoru poslal Izrael buldozery na 235 palestinských domovů. Izraelský Výbor proti demolicím (Israeli Committee Against House Demolitions – ICAHD) zdokumentoval 48 488 zbořených palestinských staveb. Izraelci (a pan Pavlát) argumentují, že domy byly zbořeny, protože jejich majitelé neměli stavební povolení, což asi skutečně neměli, neboť izraelská skupina Peace Now (Shalom Akshav neboli Mír teď) zdokumentovala, že od roku 2000 do září 2007 bylo Palestincům zamítnuto 94 % žádostí o stavební povolení.
Tahle fakta však moderátorku nezajímala. Ovšem jakmile ředitel Pavlát zmínil, že Komise pro práva žen v březnu tvrdila, že Izrael je jedinou zemí, kde jsou porušována práva žen, paní Vopálenská z toho vzápětí udělala otázku na mě s její poznámkou, že došlo k selhání OSN. Pokud k takovému tvrzení skutečně došlo, má pan Pavlát pravdu v tom, že je absurdní. Namátkou mne napadá obrovská diskriminace žen, k níž dochází například v Saúdské Arábii.
Pan Pavlát si poněkud protiřečil, když na jedné straně tvrdil, že „palestinská autonomie zodpovídá za teroristický Hamás, který ostřeluje Izrael“, a současně uznal, že Hamás v Gaze a Fatáh v Ramalláhu jsou dvě zcela „samostatné entity, které spolu vůbec nekomunikují“.
To moderátorka přešla a vrátila se – podle jejích slov – „k tomu, o co mi jde“. A to byla otázka, „zda je OSN ještě spravedlivou organizací, nebo organizací, kterou Izrael ještě může brát vážně“, když se tam uplatňuje dvojí metr, což je „jedno z kritérií antisemitismu“.
Další překvapivou neznalost projevila moderátorka, když jsem zmínil rezoluci OSN, která vedla ke vzniku Izraele. „Která?“ přerušila mne Lucie Vopálenská, načež došlo ke sporu o interpretaci historie.
Valné shromáždění OSN přijalo 29. 11. 1947 Plán OSN na rozdělení Palestiny jako svou rezoluci č. 181, podle níž se území britského mandátu mělo rozdělit na arabský a židovský stát a Jeruzalém měl zůstat pod mezinárodní správou OSN jako corpus separatum. Tenkrát 33 států hlasovalo pro, 13 proti a 10 se zdrželo hlasování.
Pan Pavlát s odkazem na skutečnost, že den po vyhlášení nezávislosti Izraele dne 14. května 1948 zahájila vojska některých arabských států první izraelsko-arabskou válku, argumentuje, že k vytvoření arabského (palestinského) státu nedošlo, protože „místo ustavení státu se Arabové rozhodli zničit židovský stát“. Je známo, že v této válce zvítězil Izrael a rozšířil své hranice nad rámec plánu OSN na rozdělení Palestiny. Od té doby trvá mezi Izraelem a sousedícími arabskými zeměmi nevyřešený konflikt. Tato fakta jsem v žádném případě nezpochybnil. Jen jsem upozornil, že problém není černobílý, neboť k vojenským akcím docházelo ještě před květnem 1948. Izraelské archivy potvrdily existenci tzv. Plánu Dalet etnického čištění, který byl schválen již na začátku března. Podle něj židovské jednotky Hagana začaly vyhánět Palestince i z území, která jim přisoudila OSN, a ovládly tak řadu oblastí osídlených Araby ještě před koncem britského mandátu a vznikem Izraele.
Zase jsem byl přerušen a rozhovor se stočil k poměrně neplodnému sporu o interpretaci rezoluce RB OSN č. 242 ze 22. 11. 1967, která se týká stažení izraelských vojsk z okupovaného území. Spor se týká absence slovíčka „the“ ve spojení s okupovaným územím, což umožňuje izraelské vládě a panu Pavlátovi tvrdit, že anglický text nemá na mysli veškerá okupovaná území. Ve francouzském textu slovíčko „des“ je přítomno, což pan Pavlát odmítl překvapivým (a nepravdivým) tvrzením, že v OSN je oficiálním jazykem jen angličtina, a ne francouzština.
V tomto sporu se mi nechtělo pokračovat, neboť jsme ho stejně nemohli vyřešit. Za daleko zajímavější považuji spor o to, kdo porušuje dvoustranné dohody mezi Izraelem a Palestinci, například dohodu z Osla. Tato dohoda zakazuje Izraeli pokračovat ve výstavbě osad na okupovaném území, což rovněž zakazuje čtvrtá Ženevská konvence. Pan Pavlát i moderátorka tento fakt zamlžili. Lucie Vopálenská dala najevo svůj názor i způsobem, jakým formulovala otázku: „Je tedy pravda, že se dvoustranné dohody nedodržují, jenom ze strany Palestinců …asi.“ Nahrávku ředitel Pavlát uvítal a zdůraznil, že „jediný, kdo odmítá jednat, je palestinská strana“.
To jsem sice odmítl, ale na vysvětlení nebyl čas, neboť jak upozornila moderátorka, „pořad se chýlí ke konci“, a tak ještě položila poslední otázku, jak může k mírovému řešení přispět Česká republika. Otázku považuji za velmi důležitou, ale po reakci ředitele Pavláta oznámila moderátorka, že „náš čas vypršel“. Pan Pavlát tedy měl jak první, tak i poslední slovo. Zaprotestoval jsem a ještě jsem položil vlastní otázku, která vycházela z faktu, že OSN legitimizovala právo občanů na odpor proti okupaci. Pokud je boj proti okupačním silám vnímaný jako terorismus a nenásilný bojkot třeba izraelského zboží jako antisemitismus, tak jak se mohou legitimně Palestinci bránit proti okupaci svého území? Již dříve jsem zdůraznil, že odsuzuji sebevražedné atentátníky nebo „vybuchující autobusy“, tedy násilí proti civilistům. Rovněž jsem s odkazem na osud mé židovské rodiny (babička například zahynula v Osvětimi) odmítl nálepku „antisemity“. Odpověď na otázku prý poskytne až nějaký příští pořad ČRO Plus, sdělila moderátorka.
Přestože „čas vypršel“, tak se editorce paní Daně Votýpkové podařilo ušetřit v natočeném pořadu 90 vteřin a mou poslední repliku do vysílání zařadit, i když s tím moderátorka Vopálenská nepočítala.
V jednu chvíli v pořadu pan ředitel Pavlát nazval mé argumenty „propagandou“ a usoudil, že „takovýto rozhovor k ničemu nevede“. I mně jeho slova evokovala prohlášení mluvčího izraelské vlády a také si myslím, že takovéto rozhovory k ničemu nevedou. Na druhé straně jsem přesvědčen, že kdyby rozhovor vedla objektivní a informovaná moderátorka, tak by toto závažné a kontroverzní téma bylo jistě možné prezentovat posluchačům zajímavým a smysluplným způsobem.
Před několika dny jsem se vrátil z New Yorku, kde jsem také navštívil kancelář kampaně židovského senátora Bernie Sanderse. Četl jsem tam přepis jeho konfrontace s Hillary Clintonovou, kdy opakoval svou kritiku nepřiměřené síly, kterou Izrael použil při útoku na Gazu v roce 2014, kdy zahynulo téměř 1 500 palestinských civilistů. „Pokud chceme přinést mír do tohoto regionu, který zažil tolik nenávisti a války, musíme zacházet s Palestinci s respektem a důstojností. Věřím, že USA a zbytek světa musejí společně pomoci palestinskému lidu. To ze mne nedělá antiizraelitu.“ Ani antisemitu, dodávám já. Senátor Sanders rovněž zdůraznil, že „mír bude znamenat ukončení okupace palestinského území, zajištění hranic odsouhlasených oběma stranami a stažení osad ze Západního břehu, tak jako se Izrael stáhl z Gazy… Je absurdní, aby někteří členové Netanjahuovy vlády argumentovali, že budování nových osad na Západním břehu je adekvátní odpovědí na nedávné násilí. Podkopává to mírový proces, a koneckonců i bezpečnost Izraele.“ Vážím si, že něco takového prohlásil Bernie Sanders během prezidentské kampaně a dokonce v New Yorku, kde žije největší počet Židů v USA. Asi ho nepřekvapily výsledky nedávného výzkumu, o nichž informoval Dr. Frank Luntz, podle něhož pouze 42 % židovských studentů v USA věří, že Izraeli jde o mír, jen 39 % vnímá Izrael jako „civilizovanou západní zemi“ a jen 31% považuje Izrael za demokracii.
Autor: Jan Kavan, bývalý předseda Valného shromáždění OSN a exministr zahraničí ČR
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
