Václav Klaus prohlásil, že s mezinárodní smlouvu, která v Evropské unie zavádí euroval, nesouhlasí a nepodepíše ji. Jeho rozhodnutí je kritizováno, ale má k němu ústavní právo. I jiné orgány využívají svých pravomoci tak, že se to jiným nelíbí. To je dělba moci, kdy moc není soustředěna u jednoho orgánu státu, ale je rozdělena mezi řadu orgánů. Občas se dostávají do střetů, protože mají jiný názor na to, co je pro stát dobré.

Ústavní soud v nálezu o souladu Lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem uvedl, že prezident má ratifikovat mezinárodní smlouvu bez zbytečného odkladu, ale tento názor vyslovený jen v odůvodnění nálezu není závazný. Ústavní soud je totiž vázán návrhem, může rozhodnout pouze to, co je předmětem sporu, jenž vymezuje navrhovatel. Předmětem sporu byla ústavnost Lisabonské smlouvy, ne práva hlavy státu. Každý státní orgán má rozhodovat bez zbytečného odkladu. Ovšem žádný orgán nemůže vstupovat do ústavní pravomoci jiných orgánů. Proto je nutné odmítnout závaznost názoru o povinnosti prezidenta automaticky ratifikovat mezinárodní smlouvy vysloveného Ústavním soudem ve věci, která se netýkala práv prezidenta, neboť navrhovatel (skupina senátorů) chtěl po Ústavním soudu posouzení ústavnosti Lisabonské smlouvy, ne výklad pravomocí prezidenta. Ústavní soud není nad Ústavou. Je nutné odmítnout snahy Ústavního soudu o posílení své mocenské pozice formou vyjadřování se k otázkám, které nejsou předmětem řízení, bez toho, aby mu tuto možnost dávala Ústava.