Mediální odborník Jan Jirák hodnotil, jak česká média informují o válečném konfliktu na Ukrajině. „V českých médiích mí chybí kritické myšlení. Samozřejmě. Já se domnívám, že základem kritického myšlení je pochybování o sobě. S válkou na Ukrajině je to trošku složitější. Asi složitější v tom, že média veřejné služby nedokázala interpretovat tento konflikt mimo jiné jako válku dvou propagand, a tak přistupují, zdá se mi trošku příliš jednoduše, k přebírání a interpretaci údajů, které přicházejí z jedné či z druhé strany fronty. Ale válka propagand to nepochybně je, a nemůže nebýt. To vyplývá z logiky tohoto konfliktu.“
Kvalitní žurnalistika a investigativní žurnalisté podle Jiráka z médií vymizeli. „To, co je skutečně varující, a nad čím bychom se měli zamýšlet, a měli bychom s tím zkoušet něco dělat, je to, že novinařina je skomírající profese. Lidí, kteří ji dělají, razantně ubývá. Když si vezmete, kolik toho musel napsat píšící novinář v 90. letech, a kolik toho musí napsat dnes, tak je to čtyřnásobek. Časopisy se vydávají ve dvou, ve třech lidech, kteří píší do úmoru. A já si myslím, že to je zhoubné, je to zhuntovaná profese. A nad touto zhuntovaností se vznáší pár celebrit, které mají sklon k tomu, být misionáři,“ pokračoval profesor v rozhovoru pro Rádio Universum..
Sami novináři by se měli více snažit zachovat si při své práci objektivitu. „Naučily se to generace novinářů ve světě, můžeme se to naučit taky. Můžeme si říct: Ano, straním, a nemá to tak být, tak si na to dám bacha.“
Česká televize je podle slov profesora svým postavením natolik silná, mocná instituce, že už je dneska politickým subjektem svého druhu. „Myslím, že ať by tam, obrazně řečeno, přišel kdokoliv, tak je riziko, že podlehne témuž... jako by to bylo ve zdech. Kdysi dávno, v jednom z předcházejících životů, jsem byl přítomen volbě ředitele České televize. A jeden z kandidátů tehdy napsal, že Česká televize je instituce, která má místo oken zrcadla: ‚Když se podívají ven, vidí zase sebe.‘ A to je jediné, co si myslím, že se dá odnaučit. Myslím, že je to skutečně možné, ale musí se chtít, to je základ,“ upozornil, že je nutno si uvědomit, že narcismus je nakažlivý, narcismus je návykový.
A co říká snahám vládních politiků změnit způsob volby členů Rady České televize? „Když se tak ptáte, tak to považuju za standardní krok, protože standardem u nás je, že se s radami, a vůbec s dozorem nad veřejnoprávními médii, volně čachruje. To začalo v roce 2000 podivnou novelou, kdy na zádech stávkujících pracovníků České televize a vzbouřené veřejnosti si parlament přijal zákon, který je daleko méně liberální, než byl ten předtím. Takže tady se stalo skutečně standardem, že politici podivně improvizují nad výkonem kontroly nad těmito médii,“ míní Jirák.
Politici dnes nedokážou přijímat od lidí to, co nechtějí slyšet: „Politikům se podařilo před jeviště umístit skleněnou stěnu a dokážou hrát řízení společnosti na jevišti, aniž na to potřebují dialog s hledištěm. To myslím, že je základní rys. Už jsem si všiml, že lidé nemají rádi slovo ‚elita‘, protože to vypadá jako něco lepšího, ale nikoliv ve smyslu lepšího, ale něčeho v exkluzivním postavení, tedy, že elity se naučily nás nepotřebovat,“ doplnil.
Na celkové ozdravení novinařiny se podle něj bude jen těžko hledat recept. „Nemyslím si, že existuje výrazný recept na ozdravení. Ale jestli o něm vůbec máme přemýšlet, tak je nutné si především připustit stav, ve kterém žurnalistika je, domnívám se, že žurnalistika je ve zbídačeném stavu. A ti, kteří ji opravdu dělají, a jsou těmi nosiči vody – ne těch pár celebrit, které je vidět na obrazovce – ale ti, kteří opravdu píší a sbírají informace, ti jsou ve velmi nezáviděníhodné situaci, a jsou skutečně vyčerpaní a vyčerpávaní,“ konstatuje profesor Jan Jirák.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Natálie Brožovská
Prostěj
