Mediální ohlédnutí za uplynulým týdnem začneme připomenutím, že to zase není tak dávno, co na jednom mítinku TOP 09 prohlásil její tehdejší předseda Karel Schwarzenberg k migraci ze zemí třetího světa, kterou rozpoutala absurdním pozváním exkancléřka Angela Merkelová: „Je to uměle vyvolaná hysterie mimo jiné i panem prezidentem. U nás skoro žádní migranti nejsou.“ To bylo v roce 2016.
Letos v půli července pro server HlídacíPes prohlásila Eva Valentová, programová ředitelka Sdružení pro integraci a migraci (SIMI), že „Nedorazili žádní migranti, přesto nás – myšleno SIMI – zasáhla docela výrazně. Dokud se nic nedělo, bylo téma migrace ve veřejném diskurzu víceméně neviditelné. A najednou tady je v plné síle a se všemi druhy emocí. Společnost se začala polarizovat, množily se protiimigrační nálady, bohužel i kritika práce neziskových organizací či dokonce zpochybňování samotné jejich existence. Určitou skupinou lidí nám bylo vyčítáno, že migraci naší vstřícností napomáháme, navíc je prý taková pomoc uprchlíkům na úkor zdejších občanů.“
Fotogalerie: - Nedůvěra vládě poprvé
Česká policie je od toho, aby pomáhala ilegálům
Zcela odlišně však vyznívají informace z iDnes ze 24. srpna. „Zcela bez obalu a do posledního detailu je zde zveřejněna reportáž z moravsko-slovenského pomezí, kudy proudí přes ‚zelenou hranici‘ stovky migrantů, všichni o sobě říkají, že se jmenují Mohamed, je jim nějakých třiadvacet a chtějí do Německa ‚za příbuznými‘. Jeden dokonce prohlásil: ‚České policie se nebojíme. Ta je tu od toho, aby nám pomáhala.‘ Tomu se tedy říká hodně velká drzost. Česká policie je tu od toho, aby pomáhala českým občanům, nikoli ilegálům zneužívajícím naši zemi k transferu na západ. Natožpak k opatrování těch, kteří se rozhodnou setrvat na našem území, a že jich tu není vůbec málo,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Bohužel, statistiky, jimž by se dalo věřit, chybějí. „Jednak kvůli nezodpovědným politickým avanturistům, kteří jdou ve šlépějích svrchu uvedeného knížecího prohlášení, ale hlavně kvůli desítkám ‚neziskovek‘, které za stovky milionů z veřejných rozpočtů pěstují promigrační politiku a mají z toho značné zisky. Slovo neziskovka se při pohledu do jejich výročních zpráv jeví jako hodně odpudivé oxymóron. Když si zadáte do Googlu vyhledat třeba slovní spojení ‚u nás žádní migranti nejsou‘, vyjede vám na sto padesát článků na téma, jací jsou Tomio Okamura a jeho SPD lháři, když popírají pravdivost té věty o ‚žádných migrantech‘. Takže zas a pouze politika. Čím špinavější, tím lepší,“ podotýká mediální analytik.
Moderátora ČT trápí číslo na dresu plzeňské posily
„Ikona ČT pořádně přestřelila. Železný obvinil Vlkanovu z podpory nacismu, fanoušci mu nyní spílají,“ mohli jsme si přečíst titulek článku na serveru Sport.cz. Tedy jen do té chvíle, než ho redakce po reakci dotčeného novináře zmírnila na „Moderátor Železný upozornil na nevhodné číslo Vlkanovy: Kéž by mu to v Německu vyjasnili“. Článek si všímá toho, že moderátor České televize Jakub Železný poukázal na to, že číslo 88, které si vybral bývalý hráč Hradce Králové Adam Vlkanova na plzeňský dres, může být vyjádřením nacistického pozdravu „Heil Hitler“. Pro méně zasvěcené je vhodné připomenout, že klíčového fotbalistu Východočechů nezískaly do svých řad ani Sparta, ani Slavia, ale po postupu do Ligy mistrů Viktoria Plzeň. Ten nastoupil k prvnímu zápasu za nový tým s číslem 88 na dresu, přitom v Hradci nosil 8. Důvod je jasný a on jej vysvětlil v pozápasovém rozhovoru. „V Plzni je osmička vyřazená coby pocta Davidu Limberskému. Takže jsem si jednu osmičku přidal,“ řekl médiím s úsměvem.
Psali jsme:
S tímto prostým vysvětlením se však nemohl smířit moderátor ČT Jakub Železný, který měl potřebu se k němu vyjádřit na svém twitterovém účtu. „To číslo za to nemůže. Někteří (čeští) sportovci ho nosí. Asi nevědí. Fans jednoho (českého) týmu to číslo pár let zpět vyřvávali s gustem+gestem, co mrazí. Ti věděli. Pan Vlkanova se dle webu Plzně v Lize mistrů těší na Bayern. Kéž mu (v Německu) vyjasní (ne)vhodnost jistých číselných kombinací,“ napsal Železný. „Číslo 8 může někdy označovat osmé písmeno abecedy, což je H a číslo 88 tedy může být považováno i za zkratku ‚HH‘, která by označovala nacistický pozdrav ‚Heil Hitler‘. Neonacisté tak někdy číslo využívají k vyjádření tohoto pozdravu, aniž by mohli být stíháni. Nikoho však nenapadlo spojovat tento význam s Vlkanovovým číslem, až na Železného,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Fotogalerie: - Debata kandidátů na primátora
V NHL nikoho nenapadlo hledat tyto souvislosti
V článku upozorňujícím na Železného vyjádření k fotbalistově „hříchu“ jsou zmíněny i některé ohlasy. „Hledáte něco tam, kde není, Jakube,“ zareagoval například jeden z diskutujících pod příspěvkem. „Úlet, jste mimo, vytváříte pseudo kauzu, zklamání,“ to je jen část výrazů, které se nejčastěji pod příspěvkem objevují, najdou se i sprostší. Na „kauzu“ zareagovala i Železného kolegyně z České televize, sportovní reportérka Vymětalíková. „V NHL řeší jakýkoliv náznak gesta, které by mohlo značit rasismus nebo antisemitismus, ale musím říct, že tam nikdy nikoho nenapadlo, že by číslo 88 mělo tyto konotace. Mají ho Patrick Kane, William Nylander, David Pastrňák, Martin Nečas,“ napsala.
„Proč vlastně připomínat tuto de facto banální historku? Ne kvůli číslu 88, Hitlerovi nebo plzeňskému fotbalistovi, nýbrž kvůli opětovnému projevu bezbřehé arogance a nesnášenlivosti z úst Jakuba Železného. Toho, který označil prezidenta Svobodu za komunistického zločince. Toho, který vyhrožoval, že vyhodí ze studia každého, kdo by chtěl mluvit o Miladě Horákové jinak, než jak je u Železného povoleno. Jakuba Železného znám velmi dobře. Seděli jsme spolu pár let v dramaturgické radě jedné pražské galerie. Způsoby, které předváděl tehdy tam – naprostou sebestřednost, stálý sklon zpochybňovat názory druhých a ty svoje představovat za svaté – se ukázaly opět naplno v pidikauze s jedním sportovcem a číslem jeho dresu,“ tvrdí Petr Žantovský.
Stylizuje se do svého otce. Ten měl důvod, zkušenosti i píli
Myslí si, že se Jakub Železný zřejmě stylizuje do svého otce Vladimíra. „Ten opravdu poctivě a oprávněně nenávidí nacismus a holocaust, nechal o tom natočit řadu dokumentů a obecně se stavěl vždy proti tomuto hrůznému teroristickému režimu. Jenže ten k tomu měl důvod, zkušenosti a píli. Jakub Ž. si jen třepí ústa, protože to ho nic nestojí. A ten nesmysl s číslem fotbalistova dresu? Soudím, že tím chtěl Železný mladší jen znovu světu předvést, jak všude byl, všechno ví, a tudíž může všechny poučit, a to hodně od podlahy. Jak je možné, že tato bizarní figura ještě stále působí ve vysoké funkci ve veřejnoprávní televizi, to je otázka na jejího ředitele Dvořáka. Položí mu ji už někdy někdo?“ ptá se mediální odborník.
S velkým opožděním se do Čech dostala, a to díky slovenskému Literárnému týždenníku, letošnímu laureátu Krameriovy ceny za nezávislou žurnalistiku, smutná zpráva. „Ve věku 88 let zemřel počátkem léta Ján Solovič, významný slovenský dramatik a spisovatel, autor mnoha rozhlasových, divadelních a televizních her, pedagog a – v našem kontextu dobře známý jako častý – autor inscenací tvořících fenomén tzv. slovenských televizních pondělků. To však není jediný důvod, proč si jej připomenout,“ poznamenává pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Ve svých hrách řešil hodnotové rámce našich životů
Ján Solovič se narodil 8. března 1934 v obci Pliešovce, gymnázium studoval v Žilině a Vysokou školu múzických umení v Bratislavě. „Téměř 15 let působil jako dramaturg Slovenského rozhlasu a pozdější umělecký šéf celého Československého rozhlasu na Slovensku. Přičinil se o obrodu rozhlasové hry, spolupracoval s takovými autory, jako byli Peter Karvaš či Ján Poničan. Až do odchodu na penzi působil jako docent televizní a filmové dramaturgie na své Alma mater VŠMU v Bratislavě. Debutoval rozhlasovou hrou o Mikulášovi Koperníkovi Torunský génius (1953). Od té doby se jeho autorské dílo dá počítat na dlouhé desítky,“ konstatuje mediální analytik.
Druhým důvodem, proč Soloviče připomenout v našem kontextu, je jeho častá a znamenitá přítomnost ve vysílání Čs. televize. „V letech 1974 až 76 napsal divadelní hry Meridián, Strieborný jaguár a Zlatý dážď, které doznaly právě i televizní adaptace s Elo Romančíkem a tehdy mladými Dušanem Jamrichem, Dušanem Tarageľem a dalšími, později významnými slovenskými herci. V trilogii šlo o něco, co tehdejší česká televizní dramatika téměř neřešila, totiž o hodnotové rámce našich životů v určité konkrétní době, která před lidi klade mnoho těžko řešitelných dilemat. Tehdy to byla normalizace, ale kdybychom si leccos z těch her osvěžili i dnes, divili bychom se míře aktuálnosti i pro časy naše. Jeho dramata plula na pomezí ryzí autorské fikce, ale až publicistiky přesně zobrazených dobových kulis. Dnes by se tomu možná říkalo ‚publicistické divadlo‘, i když to je termín o desítky let mladší než řečená díla,“ upozorňuje Petr Žantovský.
Na jednovaječné dvojče české kultury se u nás zapomíná
Z téže doby (1975) pochází i tehdy velmi populární seriál Straty a nálezy, první seriál v bývalém Československu s otevřeně pojednávanou tematikou současnosti. „V hlavních rolích se tam objevili tehdy mladí herci, pozdější hvězdy slovenské kultury Juraj Kukura, Martin Huba, Milan Kňažko či Magda Vášáryová. Režíroval to dnes už slovenský klasik Stanislav Párnický. A tu jsme u třetího důvodu, proč vzpomenout Jána Soloviče. Slovenská kultura byla mnoho let jako jednovaječné dvojče s tou českou, na to se dnes ve všeobecném matení pojmů a gumování historie zapomíná. Ke škodě především naší, protože česká kultura, což mohu potvrdit z osobních zkušeností, stejně jako zájem o českou politiku na Slovensku trvá i po rozdělení federace. Jen my zde na západ od řeky Moravy se tváříme, že jsme se tehdy konečně zbavili mladšího a hloupějšího příbuzného. Inu, typická pýcha malých Čechů. Ti velcí vědí, že je to jinak,“ dodává mediální odborník.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
