Dost netradičně začíná aktuální přehled toho nejzajímavějšího, co se v posledních dnech objevilo ve sdělovacích prostředcích. „Dnešní plejáda mediálních výplodů už snad není omluvitelná ani okurkovou sezónou. Zdá se, že jsme se definitivně ocitli v blázinci. Nevěříte? Čtěte! Seznam Zprávy přinesl v pondělí sdělení opravdu unikátní. Česká inspekce životního prostředí zahájila přestupkové řízení kvůli happeningu, při kterém prezident Miloš Zeman na Pražském hradě spálil červené trenky. Česká inspekce životního prostředí se údajně zabývala případem už od června, kdy dostala anonymní podnět na možné porušení zákona o ovzduší pálením jiných než rostlinných materiálů v otevřeném ohništi,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Tato kauza má svůj počátek v události ze září 2015, kdy nad Pražským hradem krátce místo prezidentské standarty zavlály obří trenky, o což se postarali tři muži ze skupiny Ztohoven. „Ano, vzpomínáte si správně. Červené trenýrky se staly politickým aktérem v naší zemi před třemi lety, kdy skupina Stohoven – na kulturní úrovni zhruba vymezené tímto jejím jen drobně upraveným názvem – v převlečení za kominíky vyšplhala na střechu paláce Pražského hradu a vyměnila prezidentskou standartu za červené trenky. Svou akcí chtěla tato squadra prý protestovat proti chování Miloše Zemana jako prezidenta. Červené trenýrky se poté staly poměrně trapným, leč častým symbolem odporu proti Zemanovi,“ připomíná mediální analytik.
Fotogalerie: - Kremace červených trenýrek
Stateční mediální bojovníci se svými agitačními tlaky
Než byly trenky spáleny, získala je Hradní kancelář od Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. „Už to samo o sobě je happening. Nepochybně měl ten bezcenný kus hadru své inventární číslo a položku v inventárním soupisu včetně znaleckého ocenění. Zeman poté trenky spálil za účasti novinářů v půli letošního června. Projev měl lakonický a stručný: ‚Čas spodního prádla v politice skončil‘. Nu, teď asi bude popotahován inspekcí životního prostředí, možná dostane i pořádkovou pokutu, ale protože je prezident, zaplatí ji za něj erár. A naši stateční mediální bojovníci za pravdu a lásku budou moci zase bezpracně plnit své články agitačními tlachy. Nepřipomíná vám to Kocourkov? Nebo spíš Zemanovy oblíbené Zvonokosy a zuřivý boj občanky Eulálie Čubíkové proti veřejnému záchodku?“ ptá se Petr Žantovský.
Hned ale přichází s útěchou, že v tom blázinci nejsme sami. „Jak nás minulou sobotu informovaly Novinky.cz, německá kancléřka Merkelová na návštěvě u nového španělského premiéra Pedra Sáncheze pronesla větu, kterou je třeba – díky její totální absurditě – přečíst raději opakovaně: ‚Dublinská pravidla pro uprchlíky jsou mrtvá, nefungují. Teoreticky by podle dublinského systému nepřišel do Německa ani jeden migrant. To ale neodpovídá realitě‘. Důvod je zřejmý: Podle takzvaného dublinského systému by se o migranta měl postarat ten stát Evropské unie, na jehož území vstoupí jako první. Německo se však přitom od roku 2015 potýká se silným přílivem migrantů. Dublinský systém je ovšem podle Merkelové ‚dobrá myšlenka‘, ale ‚neschopná života‘. Tak pravila chytrá horákyně,“ žasne mediální odborník nad slovy kancléřky.
Zbožné přání ani dekrety od stolu migrační vlnu nezastaví
Ve stručnosti připomíná, co migrační krizi předcházelo. „Americkými penězi vyfutrované protivládní guerilly odstartovaly v roce 2011 občanskou válku v Sýrii. Následkem této války prchaly statisíce Syřanů především do Turecka, kde jich touto dobou jsou stále miliony. Náklady na tuto humanitární aktivitu nesla OSN, a to až do dne, kdy tuto finanční pomoc tehdejší generální tajemník Pan Ki-mun zastavil a přenesl tak veškerou zátěž na Evropskou unii. To byl ten bezprostřední impuls, po němž Angela Merkelová pyšně vyhlásila ono smutně proslulé ‚Wir schaffen das‘, neboli ‚Zvládneme to‘. Jistě že to nezvládla ani Merkelová, ani celé Německo, ani celá Evropská unie, prostě proto, že se to zvládnout nedá. A už vůbec ne od úřednického stolu formou dekretů a zbožných přání,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Psali jsme:
Zbožné přání nejmocnější evropské političky se v případě zvládnutí masívní migrační vlny tedy rozhodně nenaplnilo. „To, co je však podstatné, je absurdní permanentní názorový veletoč Merkelové, jaký znovu a znovu sledujeme po celé tři roky migrační krize, a aktuálně tedy u Sáncheze. Merkelová to přece byla, kdo pozval migranty do Evropy, tedy do Německa, jak to většina z nich také pochopila. A strašně se diví, že za její pozvání nechtějí brát odpovědnost země, které nikoho nikam nezvaly. Její závěrečný povzdech o pěkném, ale nefunkčním Dublinském systému, je jen vrcholem celé té absurdity. Ano, to nové auto je moc hezké. Má jedinou vadu: nejede. Nemá totiž nejen benzín, ale ani motor, volant nebo šoféra,“ poznamenává v lehčím tónu mediální analytik.
Merkelová se dostala svou hláškou na úroveň Kim Ir-sena
Hned ale dodává, že to, co s Evropou nekontrolovatelný příval stovek tisíc migrantů provedl, k smíchu není ani trochu. „Merkelová se se svým velkohubým německým ‚Zvládneme to‘, i když to nejde, dostává do polohy Kim-Ir-senova čučche, což značí potravinovou soběstačnost Severokorejců, která v důsledku způsobuje nevídaný hladomor. A připomíná také dávný totalitní vtip: ‚Znáte ten nový typ sovětského tanku? Je úžasný a velmi ekologický. Hlaveň má z dubového dřeva, věž z bukového, kola z březového… Osádka 42 mužů. Jeden míří, jeden střílí, a 40 tlačí‘. Jenom už to díky Merkelové a jejím eurounijním politickým a mediálním přihrávačům není vtip, ale hořká skutečnost,“ upozorňuje Petr Žantovský.
Za ni považuje i to, že se v poslední době stává smutně pravidelnou součástí této rubriky loučení s odešlými. „Desátého srpna nás ve věku šedesáti osmi let opustil Jiří Josek, překladatel, režisér, nakladatelský redaktor a také vysokoškolský pedagog. Patřil k nejpracovitějším lidem v oboru, jaké jsem kdy poznal. A dozajista nejsem sám, jehož čtenářské mládí lemovaly právě Joskovy překlady bible všech tuláků, Kerouakovy Na cestě z roku 1979, půvabně ulítlé povídky Williama Saroyana Tracyho tygr z roku 1980 či nenápadný, ale krásný román Joyce Caryho Kopytem do hlavy z roku 1984. A ovšem nepočítaně dalších překladů, ať už poezie, prózy, divadelních her či muzikálů,“ připomíná mediální odborník.
Překladatel si velmi zdařile troufal na veledíla světové popkultury
„To Josek si troufl – a s velikým sukcesem - na libreto West Side Story a mnoha dalších veleděl světové popkultury. Vedle toho vedl vlastní velmi činorodé nakladatelství Romeo, kde zejména v posledních letech soustavně vydával své překlady Shakespeara – dramat i básní. Jako by se od mimořádných děl moderní kultury – počínaje Albeeho dramaty, například Kdo se bojí Virginie Woolfové, po díla vysloveně soudobá, třeba Lettsovu hru Zabiják Joe – pořád vracel ke kořenům, a ty jsou, chtě nechtě, právě u Shakespeara. Však také třeba jen jeho sonety už mají překladatelů nevídaně – od Josefa Václava Sládka po Miroslava Macka,“ konstatuje Petr Žantovský.
A vzpomínku uzavírá takto: „Když si čtu asi nejslavnější Sonet č. 66 v překladu Jiřího Joska, vybaví se mi jeden z nejpříjemnějších lidí, jaké jsem měl tu čest v životě potkat, a proto si dovolím zcela výjimečně zakončit toto povídání právě onou básní – Sonetem č. 66 Williama Shakespeara v překladu Jiřího Joska. Sbohem, a děkuju, pane docente.
Znaven tím vším bych raději chtěl nebýt:
když vidím, jak se slušní krčí vzadu
a vpřed se dere nafoukaný prevít,
jak svatý slib se mění v lež a zradu,
jak úctyhodná vážnost je všem k smíchu,
jak pravá dokonalost v hanbě strádá,
jak čistá ctnost je hozena v plen hříchu,
jak sílu ochromuje špatná vláda,
jak umění je umlčeno mocí,
jak blbost káže svoje rozumy,
jak upřímní jsou pro ostatní cvoci,
jak dobro zlu se vzepřít neumí.
Znaven tím vším, smrt měl bych za svůj cíl,
kdybych tím svoji lásku nezradil.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
