Krajan z Kanady a přírodovědec Jiří Jírovec byl ve čtvrtek hostem Michaely Jílkové v pořadu České televize Máte slovo. Debata před kamerami byla velmi bouřlivá, Jírovec byl jedním z hostů a pár dní poté dodal k pořadu několik slov. Povšiml si například, že spolu lidé v Česku vlastně nediskutují, jen na sebe hážou argumenty, aniž věnují pozornost slovům protistrany. Posteskl si také nad tím, že se on sám příliš nedostal ke slovu. Kdyby tomu bylo jinak, varoval by důrazněji před mocenskými ambicemi USA, kterým by se měla Evropská unie postavit.
Kam se v Česku poděla mravnost?
Chtěl v této souvislosti připomenout i slova Václava Havla, který svého času varoval před válečným běsněním a hovořil o rozpuštění Varšavské smlouvy i NATO.
„Chtěl jsem ještě zmínit, že jediné řešení je návrat k myšlenkám Václava Havla. Tedy těm z doby, kdy ještě byl proti zbrojení a vojenským paktům. A kdy mluvil hodně o mravnosti. Chtěl jsem připomenout známou Havlovu esej Moc bezmocných. Ta je v podstatě o mravnosti, o potřebě toho, aby se i zdánlivě slabý nebál postavit moci. Chtěl jsem svým mírným hlasem zvolat: Kam se v Česku poděla mravnost? a dodat, že bez ní tato lidská katastrofa nemá jiné řešení než další bomby a rakety,“ varuje Jírovec.
Právě v duchu myšlenek Václava Havla bychom měli část imigrantů přijmout a neměli bychom zapomínat, že idiotů s prstem na spoušti, kteří jsou připraveni shazovat na zem další bomby a více střílet, je všude dost.
Celý komentář Jířího Jírovce:
Tři a půl minuty slávy
Celkem náhodně jsem byl při tom. Tedy v pořadu Máte slovo. Kariéra jako blesk – během krátké doby jsem povýšil z hosta, pozvaného do publika, na plnohodnotného zástupce oné části české populace, která je ochotná uprchlíky přijmout.
Pohled do zákulisí pořadu byl pro mě nesmírně zajímavý. Od vstupu do budovy jsem najednou byl jako v bavlnce, tedy v péči dobře zkoordinovaného týmu. Vše, od špendlíku až po lokomotivu, tedy od nabídnutí kávy, podpisu smlouvy až po kosmetickou úpravu v maskérně probíhá zcela plynule, mezi příjemnými lidmi. Nedávají najevo stres, že do půl desáté, kdy začne přímé vysílání, musí být všechno uděláno, aby všechno, skoro na vteřinu, klaplo.
Jsme ve studiu, paní Jílková obchází panelisty a vítá se s nimi. Když jsem na řadě, říkám: „Ministr Chládek by řekl, že jste lahodná.“ Při svém věku si to mohu dovolit a navíc to myslím upřímně, ale opravdu upřímně. V malém, zvláštně nasvíceném prostoru se v mých očích stává tím nejlepším, co člověk během hodiny uvidí.
Proběhne odpočítávání posledních vteřin a paní Jílková zahajuje vír vášní. Řekne televizním divákům, kdo je kdo a jak pořad, jeden z mála opravdu necenzurovaných, bude probíhat.
Její „diskutovat budou…“ je první nepravda, která tam zazní. V Česku umění diskuse již dávno zaniklo. Slova se valí z jedné strany na druhou a nikdo z druhé strany se ani na chvíli nezarazí, aby té první řekl „to je zajímavé“ nebo „tohle jsem nevěděl“.
Napadá mě situace, kdy Milan Kohout vzrušeně reaguje na výrok z druhé strany, že za cenu jednoho uprchlíka by se mohlo (u nich doma) vzdělat šest černoušků. Divák, který neví, že slovo černoch a o jeho variantě „negr“ v USA, kde Milan Kohout žil skoro čtvrt století, je tabu.
Pro Kohouta je takový výraz stejně explozivní, jako by někdo řekl, že za cenu jedné stíhačky by mohlo sto židáčků získat PhD.
Kohoutův oponent z Vizovic těžko ví, co se na této půdě v USA děje a že třeba majitel klubu NBA, Bruce Levenson, byl donucen klub prodat, protože jeho poznámka, že příliš mnoho černochů v publiku odrazuje bělochy, byla považována za rasistickou a poškozující pověst košíkářského podnikání.
Kohoutovi kritici to také nevědí, a proto se zaměřují na formu jeho protestu, nikoli na jeho obsah.
Na tomto místě musím připustit střet zájmu. Milan Kohout je můj velmi dobrý kamarád. Je to člověk nejen vzdělaný, ale i vlídný. S jeho názory můžete nesouhlasit, ale těžko je můžete vyvrátit. Milan je umělec, který nepřestal být člověkem. Používá umělecké prostředky k tomu, aby zviditelnil to, co považuje v současném světě za nelidské.
V rámci této „umělecké licence“ Milan Kohout vlastně „krade“ show. Dělá to s nadějí, že se bude o „Jílkové“ dál mluvit.
Čekám na svoji příležitost promluvit. Mám připravenu historku s Janem Werichem, který se pokusil přesvědčit svoji ženu, aby s ním v roce 1939 emigrovala. Řekl jí: „Čtu teď Mein Kampf, jsem v polovině a všechno, co tam ten dobytek píše, už udělal.“
Chtěl jsem navázat odkazem na „Project for the new American Century“, který dovádí čtenáře ke stejným závěrům. Oni to všechno uskutečňují.
Ke slovu jsem se dostal až v čase 15.43. První část svého zamýšleného vstupu jsem vynechal, protože na tempo pořadu byla příliš dlouhá. Pronesl jsem tedy svrchovaně blasfemickou větu, že onen americký projekt je moderní Mein Kamf, protože všechny v něm obsažené návody na dominanci včetně propagandy, vedení války a všech těch shock and awe jsou uskutečňovány.
Pak jsem se dostal ke slovu ještě v čase 39.00. Pokusil jsem se vysvětlit, jak přijímání imigrantů probíhá a proč byly kvóty zvoleny jako forma určitého nátlaku na to, aby „první svobodné země“ nenesly celou tíhu současného problému.
Zase to nikoho moc nezajímalo. Jakási bloggerka místo reakce přišla s převratnou myšlenkou, že kvóty jsou vlastně zbytečné, protože oni přece u nás stejně ani zůstat nechtějí.
Chtěl jsem reagovat poznámkou, že do země, jejíž vedení nikoho nechce přijmout, protože z nepřijetí lze získat politické body, půjdou lidé, jen když opravdu nebude jiná možnost.
Bohužel jsem se k tomu nedostal.
Chtěl jsem ještě zmínit, že jediné řešení je návrat k myšlenkám Václava Havla. Tedy těm z doby, kdy ještě byl proti zbrojení a vojenským paktům. A kdy mluvil hodně o mravnosti.
Chtěl jsem připomenout známou Havlovu esej Moc bezmocných. Ta je v podstatě o mravnosti, o potřebě toho, aby se i zdánlivě slabý nebál postavit moci.
Chtěl jsem svým mírným hlasem zvolat: Kam se v Česku poděla mravnost?, a dodat, že bez ní tato lidská katastrofa nemá jiné řešení než další bomby a rakety.
Chtěl jsem se zeptat, proč se Havlovi pohrobci bojí těm mocným vzkázat VE VÁLKÁCH A NÁSILÍ S VÁMI NEJEDEME.
K výše napsanému již mimo kontext pořadu dodávám, že ono nejde o několik milionů uprchlíků. Když jim zaplatíme škody, zůstanou raději doma, protože vidina blahobytu v evropských státech stejně skončila. Jde o svět, který může vybouchnout, když se EU nepostaví snahám USA o dominanci světa.
Idiotů s prstem na spoušti je všude dost.
P.S.
Tento text věnuji paní Michaele Jílkové a jejímu štábu za vlídnost, s níž jsme se my všichni setkali. Už jen to byla velká zkušenost.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: mp
