Praxe médií, která upřednostnila potřebu v maximální míře informovat o tragédii i o jejím viníkovi, postavila před nás etické dilema. Je rolí žurnalistiky přiblížit nás pravdě novými, dosud nám neznámými informacemi, bez ohledu na jejich povahu, nebo je rolí psaného slova nás ukolébat v blahém nevědomí a všeobecné shodě vnímání reality, dát nám rozhřešení klidu v duši?
Osobně se domnívám, že to první. A děkuji bulváru, že nezakryl nic. Víme, kdo zabíjel. Tušíme už jeho psychoprofil – i z toho, že zastřelil otce či naprosto cizí nemluvně, vinné jen tím, že se narodilo. Nepotvrdilo se naštěstí, že by hrůzné činy souvisely s antisemitskými motivy pachatele či terorismem. Obdivuji sílu a odpovědnost matky, která volala policii, i když musela vědět, že to nejspíš bude znamenat synovu smrt.
Domnívám se, že maximální informovanost o masovém vrahovi, jeho motivech a sociálně psychologickém pozadí jeho činů nemá sice uklidňující účinek na naši psýché, ale je schopno nás obohatit. Varováním pro budoucnost.
Neboť většina strašných rozhodnutí v naší mysli se nejdříve verbalizuje a zjišťuje se tak jejich proveditelnost a shoda zamýšleného a pravděpodobně dosaženého psychologického účinku. Nenávistné řeči („hate speech“) jsou varováním před prvním stupněm nenávistných činů („hate crime“). Po poznání, že i tichý a nenápadný student historie se opájí nenávistí k rodičům, spolužákům, učitelům i společnosti a je schopen plánování a provedení masové vraždy, už budeme brát vážněji indikátory tohoto vývoje. Veškeré zmínky o nenávisti ke společnosti, ke skupinám lidí definované etnicky, sexuálně, či nábožensky, nebo k jedincům. Učitelům a jiným autoritám, spolužákům, kolegům, rodičům… Asi budeme brát vážněji veškeré zmínky o potenciálním nebo skutečném násilí a agresivitě. Asi budeme brát vážněji vykořeněné jedince ve svém okolí a nebudeme jejich slova lhostejně přehlížet nebo bagatelizovat.
Chápu, že dle logiky obelhaného pasivního lidu existují jedinci, kteří jsou a chtějí být klamáni, ukolébáni v nevědomosti, ve víře v dobro. Najdou se i lidé, kteří budou trpět úzkostí ze všeho, co by jejich iluzi narušilo kognitivní disonancí. Ale realita je darwinisticky krutá, společnost není a dlouho nebude harmonická. Je postavena na úspěchu jedněch a neúspěchu druhých ve složitě strukturované realitě. Na ovládání a moci nad druhými. Existují a budou existovat lidé neobdarovaní láskou druhých a sounáležitostí. Existují a budou existovat lidé neobdarovaní penězi a mocí. Nebo neobdarovaní zdravím a krásou, sebevědomím a pýchou nad svými úspěchy. Lidé, kterým nenadělila příroda nebo společnost obdiv ostatních či inteligenci a kteří nemají důvod společnost milovat. Jsou lidé, kteří zbití neúspěchy už rezignovali na předpoklady bezkonfliktního soužití a chovají se asociálně. Neúspěšní sociopaté. Kriminální party mladistvých, sadističtí jedinci, lidé bez domova i hygieny, alkopankáči a zfetované trosky všeho druhu, ale i rezignovavší nezaměstnaní, nešťastní senioři a invalidé – ti všichni jsou potenciálním rizikem exploze agresivity či násilí.
Chápu, že logika mlčení - damnatio memoriae (odsouzení památky osoby k zapomnění pod hrozbou trestu smrti), kterou známe z dob Herostrata, který zapálil chrám bohyně Artemis v Efesu údajně proto, aby se stal slavným, nevybízí k napodobování činu - „hérostratovské slávě“. Stejně tak je nesmyslné akceptovat tabu o „Tom-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit“ ze ságy o Harry Potterovi či nevyslovitelnost slova Bůh, ke kterému se uchylují ortodoxní Židé. Je ten, který je? Jenom? To je logika „newspeaku“ z knihy George Orwella 1984, ve které neexistují zločiny, protože neexistuje pro ně pojmenování. Chceme žít v takovéto společnosti, ukolébáni sommou a řečí, v níž jsou slova akronymy nebo opakem svého významu?
Tvořme harmoničtější svět. To je správné. Ale stavme ho na pravdě, ne na klamu.
Před dvaceti lety jsem se stal náhodou svědkem střetu vlaku s osobním autem na nechráněném přejezdu, kde řidič ignoroval varování. Čtyři docela nepěkně slisované mrtvoly v autě, desítka lehce zraněných ve vlaku, strojvůdce v šoku. Jelikož jsem byl vybaven digitálním fotoaparátem, pořídil jsem poměrně detailní snímky obětí. A připojil je k článku o aroganci řidičů nerespektujících pravidla silničního provozu. Článek vyšel. Po pozdější intervenci matky jednoho z mrtvých, apelující na pietu, šéfredaktor článek bez diskuze stáhl a za redakci se omluvil. Situace ale vyústila v ostrý vnitroredakční konflikt – má vyšší prioritu citečkůplná pieta k mrtvým, i když jsou viníky, kteří zabili své přátele a ohrozili desítky lidí ve vlaku, nebo surové a krvavé varování živých? Pieta nikomu nepomůže. Krutě pravdivé varování možná zachrání životy.
Jak byste se zachovali vy?
Odmítám svět používající novořeč. Odmítám svět nevidící krev, nevidící mrtvé. Odmítám svět normalizující psychologické a sexuální poruchy a odmítající je nazývat poruchou. Odmítám svět adorující klimatickou úzkost namísto léčby anxiolytiky či zakrývající pravdu o masových vrazích a úchylácích. Odmítám společnost, zakazující hate speech pod záminkou duševního bezpečí komunity, knihy Danta či markýze de Sade. Odmítám svět, ve kterém veškeré zobrazení sexu bude pornografií a porno bude zločinem. Odmítám svět, nutící nás komunikovat pouze v mezích někým definovaných „pravidel komunity“ a „safer internetu“. Svět není a nikdy nebude „safer“. Ani ten reálný, ani ten virtuální. Asi nereálný bude i svět, ve kterém každý cvok bude mít svého cvokaře, aby se mohl cítit v bezpečí. A tak nezbývá než doširoka otevřít oči a smířit se se světem, jaký je.
Voldemort je stále mezi námi, jen nevíme, kdo to je.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Štěpán Kotrba
minehava
