„Rozhodla jsem se vystoupit kvůli tomu, že ačkoliv tady sedím s mou dcerou na obrázku a nesedí tady vedle mě, tak jsem pořád maminka. Dcera se mi měla vrátit ve čtvrtek o půl šesté ze školy a nevrátila se. Přesto všechno jsem pořád maminka a chci dál mluvit jejím hlasem,“ popsala Lenka Šimůnková a následně se slzami v očích vzpomínala na to, jak se s dcerou viděla naposledy i jak ji potom hledala. 

„Dostala jsem se na policii, kde po nás chtěli popisy našich dětí. Seděli jsme spolu ve stejné místnosti s maminkou, s jiným tatínkem, jinou maminkou, kteří také hledali své dcery. Pak přišel muž v civilu, řekl, jestli s ním můžu jít dolů. Ten člověk najednou stál venku, seděla jsem s někým v autě a jela na Čelákovice. Chtěla  jsem zastavit. Bylo mi umožněno, že se zastavilo. Řekla jsem, že jdu na záchod a kouřit. Ale měla jsem úplně jiné plány. Chtěla jsem jít za svou dcerou,“ plakala Šimůnková a vzpomínala i na boj svojí dcery za manželství pro všechny, které si moc přála.

Minulý týden se v Čelákovicích uskutečnila mše na náměstí, jíž se podle Šimůnkové zúčastnilo velké množství lidí. „Byli tam vyjádřit Elišce lásku. Kolik lidí bylo třeba ředitelů, mateřská školka, základní škola, víceleté gymnázium. Kolik lásky bylo mojí Elišce projeveno tím, že vlastně ti lidé všichni přišli, zorganizovali ten den. Dívala jsem se kolem a neviděla nikoho z univerzity, kdo by přišel vyjádřit tu úctu a ten respekt. Univerzitu jsem také zvala,“ popsala Šimůnková. 

„S ostatními rodiči v kontaktu nejsem, pokaždé, když jsem na schůzce v Karolinu, tak je mi řečeno, že se setkáme v nejbližších dnech. A vždy mi je odpovězeno: Předpokládám, že to bude ve čtvrtek příští týden. Od začátku ten čtvrtek ještě nebyl a domnívám se, že ani nebude. Začínám si i říkat, že asi je tam nějaký důvod, abychom se nesetkali,“ spekuluje.