Najdete je v největším „parku“ montoven ve střední Evropě, v Boru u Tachova. Bývalý zemědělský „hraničářský“ okres, je dnes oázou montoven a překladišť.
Degradace
Poté, co bylo okolí montoven pracovními agenturami „vysáno“, pokračoval „hlad“ po nových pracovnících. Hlavně těch, co moc nebrblají, okolí nerozumí a okolí nerozumí jim a jsou rádi za každé euro, potažmo dolar. Český dělník to už není. Ba ani český důchodce či český teenager, který raději sekl s učňákem a jakmile měl osmnáct, jal se pracovati u pásu jako jeho nejbližší i vzdálenější příbuzní. Rychle si zvykl nosit montérky pomalu až do postele a jako nejluxusnější šaty, třeba do divadla, si zvolil vytahané tepláky, které naši dědečkové nosili tak jedině k prasatům. Ovšem to nebyly značkové outfity…
Města v okolí „matky všech montoven“, jako jsou Bor u Tachova nebo třeba Planá u Mariánských Lázní (ale i mnohé další a hlavně pak vesničky z celého širokého okolí) nenajdou nové městské strážníky, kuchařky do jídelen třeba v základní nebo mateřské škole, prodavačky do českých krámků, a tak dále. Všichni už tam jsou – tedy ne v Mexiku, ale v Boru. To však zdaleka nestačí, neb haly rostou jak houby po dešti. „Zapomeňte něco takového, že už je stop stav,“ rozčiluje se podle nás docela oprávněně statný pořízek, padesátiletý občan Tachovska, který se zove Emil. Tedy tak nám to řekl, a my jsme mu to myslím „nesežrali“. Myslí tím nekončící stavební aktivity, které zde zdaleka nekončí, byť proklamace politiků už léta byla zcela odlišná. „Je to katastrofa. S nikým se tady pořádně nedomluvíte, každej volnej pokoj v i tom nejhorším baráku je pronajatý, takže to tu vypadá jako z humorné scénky sedm četníků na jednom nočníku,“ říká Emil. Na ojetá auta nenarazíte, neb jsou beznadějně vyprodaná ve vnitrozemí směrem do Čech i Německa. „Oni si tu vaří ty svý šlichty a pak to myjou na zahradě, předzahrádce nebo prostě u silnice.“
Dehonestace
Pan Emil ovšem nemá na mysli Filipínce, kteří se sem teprve začínají trousit. Budou ubytovaní v místech, kde jsou montovny a montovat pak budou chodit klidně ve vietnamkách. Mají svá kápa, kteří možná umí nějakou řeč, kterou se mluví v jihovýchodní Asii a ne třeba výhradně na údajně moc pěkném ostrově Luzon. Skutečně, Hospodářská komora chce tlačit na vládu, aby těchto lidí bylo víc a víc. Nadšený z toho není ani doktor Rozumek z nevládní organizace pro pomoc uprchlíkům. Ten se také mimo jiné obává růstu ghet, jak to ventiloval na nedávné besedě v Praze.
„Zlatí Vietnamci, ti se tady zabydleli a nebýt jich, už bychom asi umřeli hlady,“ konstatuje pan Emil. „Co nám všechni tihle čerchmanti vlastně přinesou? Jedině snad černý kašel! Žádný peníze z nich neuvidíme, tady nepustí ani chlup a ještě je zinkasují jejich kápa a potažmo agentůrky, který dneska mají své sídlo třeba v Polsku.“
„Až se něco stane, tak kde najdeme zastání?“ pokračuje dále pan Emil. Přidá se k němu i důchodkyně Jarmila. „Nejdřív jsme byli s Ukrajinci i Rumuny docela spokojeni, pomohli nám ledaccos, byli manuálně zruční, úslužní, a tak si i dost přivydělali. Na rozdíl od zdejší domácí omladiny opravdu něco uměli. Nějak se ale ztratili, zmizeli pryč a teď je tady úplně jiná sorta lidí. Jedni nás přezírají, žijí si svým životem a ti druzí, Rumuni a Moldavané, se už jen perou, chlastají a dělají binec. A nic na ně neplatí,“ posteskne si paní. „Tady býval takový klid…“
„Jo, maximálně nějaký ku*vy, který sem navezli srbský pasáci, ale to byl takový folklór,“ nedá se umlčet Emil.
Debilizace
Večer není moc radno chodit ven, potulují se zde opravdu všelijaká individua. A nejenže kašlou, jako kdyby měli za pár minut zemřít, ale mnozí z nich mají evidentně problémy s chůzí, a je otázka, jestli je to jen alkoholem nebo jsou to různé úrazy, které jak tito lidé, tak jejich „koučové“ nechávají být. Kdo by se také o ně staral, že? Levná vodka, rum, krabicové víno, to tady letí. Také levná piva v petkách a plechovkách, která pak, když je vyžahnou, pohodí, kam se zrovna namane. Na dračku jdou také levné čínské polévky, které jistě mnoho vitamínů pracujícímu člověku nedodávají.
„Jak se z téhle debilizace dostat ven?“ ptá se paní Jaroslava sama sebe a ani snad nečeká odpověď. Úroveň školství i života šla v posledních letech podle ní rapidně dolů a je načase to napravit. Ale není kdo, kým. Takže vlastně je to k ničemu? Určitě ne, ale těžko můžete přesvědčovat mladé lidi, aby nešli do montoven, ale pokračovali dále ve svém vzdělávání. Úroveň tohoto pohraničí se tedy může velmi změnit. Jako by toto po druhé světové válce hodně dosídlované území bylo prokleté.
Dekolonizace po Česku
„Možná že za chvíli sem budeme lákat nějaké polodenní ufouny,“ směje se třicátník Karel. „Hlavně aby moc nemudrovali a makali. Aby žili nejlíp ze vzduchu, o vodě,“ hodnotí pracovníka budoucnosti. Že by toto byla ta nová průmyslová, robotická revoluce?
Možná že ale budeme Filipínce školit, jak žít na Západě. Že je třeba si vážit přírody, ve které žijeme. Že není nutné pěstovat opium a prodávat jej, aby se člověk uživil. Ostatně, najděte si, jak jejich hlava státu zatočí s údajnými vyvrhely. Západ nemá nijak v lásce, ale to je asi to politické školení mužstva. Nebo že by nás, Čechy, lákala představa, že bychom byli kolonizováni zemí s poměrně podobnou vlajkou, jako je naše. „Možná že naši úředníci byli někde na pláži, v pěkném rezortu a podle toho si tuhle zemi zapamatovali,“ směje se Karel. „Nebo v nějaké rezidenční čtvrti v Manile, ale určitě nebyli někde na chudém venkově. A tyhle chudáky sem dovezeme, do úplně jiného klimatu, prostředí, prostě budou tady jako my na Marsu. Bravo, bravissimo!“
Deklasovat!
Lidé se smějí i nad tím, že by sem měli přijít Mongolové. Konečně tedy Čingischán pokoří střední Evropu! V jurtě jsou sice zvyklí na horka i pronikavý mráz, ale je to pro české hospodářství to přínosné? Nebo se opravdu stane, že dojde na parafrázování jednoho sloganu: „Mí zaměstnanci mi nerozumí.“ A oni si nebudou rozumět ani mezi sebou. Protože docenti, inženýři hi-tech do montovny do Boru nebo třeba na Borské pole do Plzně zcela jistě nepůjdou. Ani inkognito…
Psali jsme:
autor: Václav Fiala
