„Byli jsme dlouhou dobu zvyklí na to, že kyberprostor je imunizován od veškeré právní regulace. Jakákoliv jeho regulace je vnímána velmi negativně jako jedna z věcí, která omezuje svobodu člověka. Ale on musí mít nějaká pravidla, i pravidla právní. Proto se setkáváme s tím, že jsou čím dál více tyto pravidla uplatňována. Někdy to vyvolává údiv nebo relativně vzrušené reakce, ale je to naprosto přirozené, že se zde nějaká pravidla aplikují,“ uvedl na úvod Rozehnal.
Bez hranic – ve všem?
„Zatímco právo je založeno na teritorialitě, digitální kyberprostor je v zásadě exteritoriální, ten žádné hranice nemá. Z tohoto důvodu vidíme, že může být zasaženo do lidské důstojnosti serverem, který je provozován kupříkladu v Austrálii. Ta důstojnost se třeba týká ruské osoby, která podniká ve Spojených státech. Nastává mnoho otázek, kde je například možné uplatnit náhradu škody. Druhá věc je, že se zdálo, že kyberprostor povede k výrazné demokratizaci mediálního prostředí. Zatímco tradiční média jsou vysoce elitářská a pouze relativně úzké skupině osob je umožněno, aby do nich měla přístup, aby prostřednictvím těchto médiích mohla šířit své názory, tak digitální média jsou vysoce plebejská,“ konstatoval právník a pokračoval. „Relativně bez vysoké námahy může své názory šířit velké množství osob a dokonce od toho velkého množství osob můžeme přijímat reakce na naše názory. Zdálo by se, že od dob Řecka, kde existovala poměrně malá polis, se demokratického, komunitního, občanského života mohou zúčastnit více méně všichni. Realita je ale jiná. Zatímco bychom čekali vyšší míru demokracie, tak jsme svědky pouze toho, že internetem a sociálními médii se valí celá řada špíny, osobnostních útoků, rasistických a xenofobních a co vyvolává v posledních letech velké znepokojení, takzvané fake news, které mohou být nástrojem i určité propagandy“.
„Tady vidíme, že ten původně demokratizační nádech digitálních médií se nám vlastně zcela vytratil,“ pokračoval docent Rozehnal. Zatím u klasických médií na celém světě dochází k vysoké koncentraci mediálního vlastnictví. Ta podle něj vede ke snížení pestrosti, palety názorů, které jsou médii vyjadřovány. „Zdálo se, že internet, kyberprostor a digitální média budou vlastně jejich pravým řešením. To z důvodu, že produkce obsahu může být relativně levná a šíření obsahu je téměř zadarmo. Jaká je realita? Na celém světě se vytvořil model, který je nefunkční a mimořádně monopolistický. Je ovládán dvěma velkými společnostmi, Facebookem a Googlem, kteří pobírají 85 až 90 procent všech reklamních příjmů,“ uvedl Rozehnal šokující číslo. „Reklamní trh u digitálních médií nefunguje tak jako u médií tradičních, kde se příjmy rozpočítávají podle sledovanosti, čtenosti. Máme situaci, že zhruba deset největších serverů bere takřka vše a na ostatní, nejen zpravodajské servery, zůstávají nepodstatné zbytky. To vede k tomu, že internetová digitální žurnalistika, která by mohla být nezávislá, pravým oponentem k vysoce koncentrované žurnalistice tradičních médií, nemá prostor na svůj rozvoj. Když se v ČR podíváme na deset nejčtenějších a nejnavštěvovanějších webů, tak vidíme, že jsou to pouze weby, které jsou připojeny k velkým nakladatelským domům“.
Fotogalerie: - Zemanova čínská rapsodie
Očekávání se nenaplnilo
„Z tohoto důvodu digitální média nesplňují naděje, které jsme do nich vkládali. Navíc nejsou jenom mediální, ale i technologické společnosti, takže se na ně nevztahuje celá řada regulací, které jsou naprosto tradiční a standardní pro společnosti mediální, jako například právo na odpověď, právo na dodatečné sdělení. Dalším specifikem je to, že obsahem digitálních médií nemůže být jen ten, kdo je provozovatelem, a to z toho důvodu, že digitální média nabízejí službu umístění obsahu někomu jinému, než je provozovatel toho média. Pokud bychom kladli na digitální média stejné požadavky jako na média tradiční, tak by to bylo nespravedlivé. Aby kontrolovali příspěvky všech svých přispěvovatelů by vedlo k tomu, že by je zcela zakázali nebo by museli vynakládat obrovské prostředky. To je tedy nerealizovatelné. Proto se tvoří celosvětově nová pravidla, jak na toto reagovat, jak najít rovnováhu mezi objektivní odpovědností digitálních médií a mezi tím, kde má být odpovědnost jednotlivých přispěvatelů. Bohužel se to zatím žádnému státu zcela nepodařilo. Zatím je uplatňován systém, kdy je odpovědnost až tehdy, kdy je společnost upozorněna na protiprávnost obsahu a protiprávní obsah neodstraní,“ uvedl před auditoriem Rozehnal.
Rub a líc anonymity
Poté upozornil na výmluvný příklad: „V SRN proběhl nedávno soud s německou částí Facebooku, která byla žalována jedním syrským azylantem. To je ta slavná fotografie, kdy se vyfotil s Angelou Merkelovou a když se následně v Evropě vyskytl nějaký teroristický útok, tak je tento syrský uprchlík vydáván jako jeden ze strůjců tohoto útoku. V textu je, že jde o toho, který byl přivítán Angelou Merkelovou. Takto mu byly kladeny za vinu útoky v Barceloně, v Berlíně. On zažaloval Facebook, ale to bylo zamítnuto s tím, že Facebook nikterak své příspěvky nepozměnil a tudíž odpovědnost nesou jednotliví přispěvovatelé, kteří tam ty příspěvky dali. A narážím na další problém internetových médií, kdy jsou ty příspěvky do určité míry anonymní. To je výhoda digitálních médií, že tam mohou být umisťovány anonymní příspěvky, protože pokud by se tam vyžadovalo plné odhalení identity, tak by to mohlo některé lidi zrazovat, aby odhalili své pravé názory. Pak ale nevíme, kdo je původcem toho protiprávního obsahu a tudíž kdo by měl nést zodpovědnost za takovýto protiprávní obsah“.
To vyvolává otázky, kudy dál. „Facebook zareagoval tím, že si vytvořil vlastní pravidla. Ta jsou nezávislá na právním řádu jakéhokoliv státu. Což je přístup, který nám jako právníkům nemůže být milý, protože soukromá společnost vnucuje svoje pravidla, která nemají široký konsensus a ta svoje pravidla staví nad pravidla právní,“ konstatoval varovně Rozehnal.
Fotogalerie: - Média a moc
„Jestliže digitální média nemají žádné hranice, Facebook je nemá tím spíše. Pojetí svobody slova mezi Evropou a Spojenými státy je tak diametrálně odlišné, že je velmi obtížné najít jednotnou platformu. USA nemají zkušenosti s nacismem, s komunismem, zřejmě proto jsou ke svobodě slova daleko velkorysejší než evropské státy, které přeci jenom zvolili koncept, že stát je ten, který má určenost, co je přípustné a co již přípustné není, byť prostřednictvím soudů“.
Psali jsme:
Hlídací psi – na volno či na obojku?
V druhé části své přednášky se pak věnoval interakcím mezi médii a justicí. „Média jako hlídací pes demokracie mají hlídat politiky, exekutivu i moc zákonodárnou. Jestliže se zastavíme u toho, zda to má fungovat i na justici, cítíme určité rozpaky. Mají být média rovněž hlídacím psem justice? Justice to odmítá. Říká, to je právě ohrožení její nezávislosti, pokud bychom byli podrobeni kontrole, byť veřejné a prostřednictvím médií. Ale ani justice, jako jedna ze součástí státní moci, nemůže být imunní, nemůže být složkou, která odmítá komunikovat s veřejností prostřednictvím médií. Nemůže být složkou, která je nekritizovatelná a nepodléhá žádné společenské korekci,“ konstatoval nekompromisně náš přední mediální právník.
Fotogalerie: - Vyšší zdanění tabáku a alkoholu
„Víme, že soudci povětšinou nebývají k dispozici médiím, nedávají rozhovory, neodpovídají na kritiku médií a hodně soudců vidí svoji roli pouze ve výkonu spravedlnosti, nikoliv to, že by měl veřejnost nějakým způsobem edukovat. Takové pojetí nepřispívá konceptu otevřené spravedlnosti, jehož podstata spočívá v tom, že spravedlnost musí být nejen vykonávána, ale že veřejnost musí rovněž vidět, jak je vykonávána. Protože pouze při otevřenosti může veřejnost posuzovat kvalitu výkonu spravedlnosti a zda třeba platná právní úprava nevyžaduje změnu,“ uvedl Rozehnal.
Soudnictví v bublině
Spravedlnost je realizována veřejně právě proto, aby o ní probíhala veřejná debata a ta je zbytečná, pokud by nebyla přípustná i kritika. Nicméně v praxi jsme svědky toho, že soudci naprosto odmítají jakkoliv komentovat svůj rozsudek, protože říkají – pokud je rozsudek správný, je všechno v něm, pokud by bylo potřeba ještě něco vysvětlovat, tak ten posudek je špatný. A tudíž já jsem již všechno vyjádřil v rozsudku. To je to samé, jako kdyby přišel ministr před veřejnost a odmítl debatovat o předloženém zákonu s tím, že vše je obsaženo v důvodové zprávě. To vede k tomu, že soudce nemusí čelit žádné polemice, žádné kritice tváří v tvář, nemusí čelit žádným protiargumentů“.
Zároveň to znemožňuje pochopit veřejnosti roli práva a fungování soudního systému. „Často se setkáváme s rozsudky, které veřejnost odmítá, se kterými se nemůže ztotožnit. Veřejnost byla naprosto zkoprnělá z toho, když přišlo rozhodnutí Nejvyššího soudu, že na činy poslanců, které byly označovány jako trafika, se vztahuje integrita. Byl ale nějaký soudce, který by to skutečně srozumitelně vysvětlil veřejnosti? Já myslím, že ne. Přitom, když si přečtete odůvodnění usnesení, zjistíte, že argumenty jsou velmi logické a že by se s nimi naprostá většina lidí ztotožnila. Ale málokdo si najde na webových stránkách Nejvyššího soudu usnesení, aby jej začal studovat. Stejně tak byla veřejnost naprosto zkoprnělá z toho, když Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek nad Davidem Rathem z toho důvodu, že nebyla dodržena procedura při odposleších,“ uvedl dva do očí bijící příklady Rozehnal.
Pak pokračoval: „Těžko můžeme od veřejnosti požadovat, aby si lidé přečetli odůvodnění usnesení. Ale zase - mělo hlavu a patu, ale nenašel se žádný soudce, ani člen Senátu, který by přišel do médií a snažil se to obhájit. Mimochodem, pak řeknou, že tím by byla narušena ta jeho nezávislost. Jako by se tím měla narušovat soudcovská nezávislost. Přitom právě prostřednictvím médií může být veřejnost informována o soudních řízeních a rozsudcích. My nemáme všichni možnost navštěvovat soudní síň. Ani to není technicky možné, ale nemáme na to ani čas – musíme chodit do školy, do práce. Takže nám zbývají pouze média, která nás informují, co se na soudě děje a přináší nám nějaké kritické zhodnocení“.
Fotogalerie: - Putin není náš car
„Nekompetentní a jednostranné zpravodajství může samozřejmě způsobit obrovské škody. Toho jsme také bohužel velmi často svědky. Ono totiž to zpravodajství je podáváno tak, že je zde přece jasná věc – bylo zde sdělení obvinění policií, pak byla vznesena obžaloba a vše vypadá naprosto jasně. Najednou přijde zprošťující rozsudek a veřejnost si může říkat – vše bylo v pořádku a najednou se to na poslední štaci systému zaškobrtlo. Buď je ta kostice zkorumpovaná nebo si nedokáže poradit s těmito případy nebo je něco celkově špatně. Je vidět, že nepřesné, neférové a senzacechtivé reportáže ve skutečnosti poškozují pohled veřejnosti na systém,“ uvedl Aleš Rozehnal.
Když se řekne A….
„Řeknu vám jeden případ, u kterého jsem tak trochu byl,“ svěřil se mladému auditoriu právník. „Jedná se o případ ministra obrany Bartáka a jeho údajné korupce v nákupu Tatrovek. Tam vystupoval americký svědek, který byl určitou dobu ředitelem té společnosti a říkal, že si ty tři korupční nabídky nahrál. Média přinesla zprávu o tom, že byly nahrávky. Přišel zprošťující rozsudek a veřejnost byla rozhořčena. Bylo svědectví, nahrávky, kde zazní korupční nabídky a přesto ten člověk není odsouzen. Žádné médium ale nepřineslo to, že dvě nahrávky byly naprosto neslyšitelné a na třetí nahrávce skutečně korupční nabídka padla, ale nikoliv od pana Bartáka. Tento rozsudek způsobil pachuť toho, že justiční systém nefunguje. A negativní roli zde hrála média. Přitom mezi médii a justicí existuje velmi úzký vztah, protože média potřebují soudy a naopak. Pokud soudy a soudci mají pocit, že by měli žít v nějaké věži ze slonoviny a mezi veřejnost raději ani nechodit a s médii nekomunikovat, tak nepochopili svoji roli.“
Nesourodí
„Je pravda, že média a justice jsou dva odlišné světy a jsou to také dva odlišné typy,“ porovnával Rozehnal. „Novináři většinou nemají právní vzdělání, musí dodržovat termíny, uzávěrky. Vzhledem k existenci digitálních médií, kde je rychlost publikování prakticky on-line, musí reagovat velmi rychle, musí být velmi struční a mají málo času. Mají raději jednoduchost před nuancí. Soudci jsou pravým opakem – mají právní vzdělání, nemusí dodržovat žádné termíny, mají dost času případ nastudovat a domnívají se, že každé slovo, které do odůvodnění rozsudku dávají, je důležité a osvětluje problematiku. Jako všichni právníci mají rádi věci pod kontrolou. Jakmile se jejich kauza dostane do médií, tak tuto kontrolu v podstatě ztrácí. Psát o soudcích je v podstatě to samé, jako psát o papeži. Papež má pravomoc, která je mu dána z určitého mystického zdroje, je velká, ale i papež je člověk, tak jako soudci jsou lidé. Tedy jsou omylní, byť tu máme dogma o neomylnosti papeže,“ pomohl si Vatikánem Rozehnal
Fotogalerie: - Babiš v sídle Frontexu
„Pokud spojujeme všechny soudní instance, tak byť by se jednalo o rozhodnutí špatné, je vybaveno puncem neomylnosti. Z tohoto důvodu by tu měla být média, která by měla na tyto lapsy upozornit. Vztah však ani jeden z těchto účastníků nezvládá. Justice se snaží izolovat. Média tomu světu málo rozumí, i když by o něm chtěla psát, protože často přináší velmi barvité a emocemi nabité životní příběhy. Justice chce, aby k ní měla veřejnost důvěru. Pokud veřejnost justici důvěřovat nebude, bude své spory vyřizovat jinými způsoby a nebude dodržovat soudní rozhodnutí. Pro vládu práva je naprosto klíčové, aby veřejnost důvěřovala justici. Jedině veřejná důvěra dává soudcům skutečnou legitimitu a autoritu. Justice není posvátná kráva, musí akceptovat kritiku a komentáře běžných občanů právě prostřednictvím médií. Samozřejmě nechci tím říci, že by soudy měly rozhodovat tak, jak píší média. Naopak. Měla by se ale najít nějaká rovnováha mezi tím, co veřejnost považuje za spravedlivé. Justice naprosto podceňuje edukativní efekt, který by měla její činností působit. Veřejnost zřídka kdy sleduje práci soudů a soudců přímo. K tomu má právě média“.
Nebojme se (nejen) GDPR
V závěru Rozehnalova vystoupení následoval dotaz mladíka k GDPR, která má právě omezit právo na informace ve stranách trestního řízení.
„My jsme přijali koncept takzvané bránící se demokracie. Demokracii vždy ničili ti, kteří se k moci dostali demokratickými prostředky, ať již to byli komunisté nebo nacisté. Demokracie musí mít tak silné páky, které může proti nepřátelům demokracie použít, byť i za použití nedemokratických prostředků. To je evropský koncept. GDPR jsem se zabýval, ale nesdílím vaše obavy, protože se to týká zejména právnických osob, u kterých není možné nezveřejňovat určité informace. Byly tu daleko flagrantnější případy útoku na svobodu slova, například ochrana zdroje. To je evropská legislativa, která je zcela jiná než americká. My připouštíme ochranu zdroje na rozdíl od amerických novinářů, kteří pokud nesdělí svůj zdroj, mohou být postihováni v rámci trestního soudnictví,“ uvedl docent Aleš Rozehnal.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
