V úvodním slovu před několika stovkami mladých lidí promluvil Earl Ingren, narozený v roce 1922, který v srpnu 1944 přistál ve Skotsku a poté se přesunul do Anglie. Dosáhl hodnosti nadporučíka, po válce pak sloužil jako profesionální voják více než 34 let. „Jsem rád, že jsem tady. Když přijedu do Plzně, znovu a znovu prožívám pocity, které jsem tehdy zažíval, když jsem se poprvé do vašeho města podíval 7. května 1945 jako příslušník druhé pěší divize třetí americké armády. Byly to nádherné týdny, protože moje jednotka strávila po osvobození Plzně nejprve tady dva týdny a pak jsme se přesunuli do malé vesnice blízko demarkační čáry, do jedné malé vesnice, kde jsme byli dalších 14 dní a potkali jsem tu mnoho úžasných lidí. Mám štěstí, že jsem se sem do Plzně mohl podívat mnohokrát a znovu v hlavě prožívám pocit mladického nadšení, který se mě tehdy zmocňoval.“

Když plzeňské pivo bodlo

Poté pohovořil Richard Pieper, ročník1924, z 19. pěší divize, jenž byl původně cvičen jako pilot. Do boje se dostal na počátku roku1945 a přes Německo se dostal do Československa. Osvobozoval Plzeň a Teplou a obsluhoval minomet. Službu ve II. světové válce zakončil po plavbě do Japonska v roce 1946. „Naše jednotka zakotvila nejprve v Aši. To byl první bod, který naše jednotky obsadily a pak jsme se přesunuli do Mariánských Lázní, později do Chebu a nakonec jsem skončil v Teplé. A tam jsme přebírali válečné zajatce. Celá druhá pancéřová divize německé armády byla tehdy na ústupu před Rudou armádou a vzdávala se. Byl jsem tak unavený a měl tak obrovskou žízeň, že jsem řekl našemu řidiči jeepu - To je velké město, tam určitě budou mít pivovar. Udělali jsme to a v plzeňském pivovaru nám dali pět sudů piva pro naši jednotku,“ zavzpomínal americký veterán a pokračoval. „Po konci války jsme se během 30 dnů dostali zpátky lodí do USA a pak dostali příkaz vypravit se do Japonska, kde jsme se vylodili 25. září 1945 a já jsem tam sloužil až do 16. března roku 1946. Od roku 1995 sem jezdím každých pět let, ale poslední tři roky jezdím každý rok.“

Belgičané nahradili padlé a zraněné americké vojáky

Poté měl slovo belgický veterán Luis Gihoul ( ročník 1923), aktivní účastník belgického odboje. Tažení na Plzeň prožil jako řidič velitele páté roty 17. praporu belgických střelců. S rotou zajišťovali týl a odminovávali. Podílel se na osvobození koncentračního tábora v Holýšově na Domažlicku. Po válce strávil 17 let v Africe a zažil hrůzy černošského povstání v Kongu. Později se odstěhoval do Kanady a po 40 letech se opět vrátil do Belgie. „Bohužel už je nás málo a je jen pár lidí, kteří mohou do Plzně přijet. Náš prapor byl zformován z aktivních účastníků odboje, všichni pocházíme z oblasti provincie Lutych. Po bitvě v Ardenách americká armáda požádala Belgii, aby jí dala k dispozici prapor, který by mohl nahradit americké vojáky, kteří padli nebo bylo vážně zraněni. Americká armáda tam ztratila opravdu veliké množství mužů, a tak byla Belgie požádána, zda-li by nová belgická armáda, která byla vytvořena po osvobození země, mohla americké armádě poskytnout jeden nebo dva prapory. Sedmnáctý prapor belgických střelců byl tedy připojen k americké armádě, ale nebojovali jsme pospolu jako jeden prapor, byli jsme rozmístěni do jednotlivých amerických jednotek tak, abychom nahradili padlé. Z toho vyplývá, že někteří z nás měli to štěstí, že se mohli podílet na osvobození Plzně. Někteří z nás včetně mě jsme zůstali na severu a snažili jsme se přiblížit k Praze, abychom mohli osvobodit Prahu dříve než Rusové. To se bohužel ale nepovedlo, museli jsme tu zónu opustit, nemohli jsme zůstat v okupační zóně a byli jsme přemístěni na jižní hranici Německa. My v našem praporu jsme byli všichni dobrovolníci, nikdo nebyl nucen, aby sem vstoupil. Všichni jsme pocházeli z belgického odboje. Podmínkou toho, abychom se mohli angažovat jako dobrovolníci, bylo, že nám musí být 18 a více let. Některým z nás ale těch 18 opravdu nebylo, takže bylo třeba si vytvořit falešné papíry. Já jsem například své osmnáctiny slavil u Lipska a někteří další slavili dokonce i při osvobození Plzně.“

Hlad a podvýživa

V diskusi se mladí lidé ptali například i na to, jak se vlastně za války v armádě lidé stravovali. José Schindfessel (1925), aktivní účastník belgického odboje, který s prvními jednotkami překročil Rýn, uvedl: „Měli jsme opravdu malé a omezené dávky potravin, zejména v odboji. Občas jsme jedli jen to, co se podařilo najít, třeba nějakou bramboru na poli. Ale když jsme vstoupili do americké armády, tak to byl pro nás opravdu svátek, měli jsme více, než jsme očekávali.“ Do Plzně tento belgický veterán přišel 7. května 1945 a byl pověřen odminováváním. Po válce se ve své vlasti stal uznávaným psychologem. „Když jsem tu před vámi, tak jsem nesmírně dojatý, protože mi připomínáte věk, ve kterém jsme všichni byli, když začala okupace,“ řekl dále se slzami v očích. „V takovém davu by na jedné straně stáli chlapci, na druhé dívky. V té době v Evropě byla sexuální diskriminace velmi přítomná. Ale k vaší otázce. Okupace byla symbolem hladu, tak to bylo v Belgii, ve Francii, ve všech okupovaných zemích. Byl velký rozdíl mezi městem a venkovem. Na venkově máte vlastní zahradu, možnost něco málo si vypěstovat. Ve městě lidé dostávali jenom to, na co měli právo – 500 gramů chleba, který nebyl chlebem, který byl naprosto nepoživatelný, pár dekagramů masa, kilo cukru na měsíc. To byly dávky, které v žádném případě nemohly zajistit obživu pro tuto populaci. Vzpomínám si, když jsme vstoupili do anglické a posléze americké armády, tak vždy, když byla fronta na jídlo, tak nejdříve šli Američané – my jsme chodili až po nich. Když dojedli, tak se stáhli k sobě a Belgičané když dojedli, tak si šli přidat poprvé, podruhé a Američané absolutně nechápali, co děláme. Nedocházelo jim, že i když to třeba nebylo vidět, že máme obrovský nedostatek proteinů, nedostatek živin. Zhruba po měsíci se to všechno spravilo. I když to tedy nebylo třeba hned na první pohled vidět, tak ta podvýživa byla na nás, Belgičanech, opravdu velká.“