Atomová prohra USA. Američané přišli o Turecko, píše Štěpán Kotrba. Putin se prý směje: My říkali, že NATO už patří do minulosti

19.08.2016 11:40

KOMENTÁŘ Sbližování Turecka s Ruskem a Íránem a naopak zhoršené vztahy mezi Washingtonem a Ankarou. Na tuto důležitou oblast svůj komentář pro ParlamentníListy.cz zaměřil analytik a publicista Štěpán Kotrba.

Atomová prohra USA. Američané přišli o Turecko, píše Štěpán Kotrba. Putin se prý směje: My říkali, že NATO už patří do minulosti
Foto: Filip Brokeš
Popisek: Život v Istanbulu měsíc po nevydařeném puči proti prezidentovi Recepu Tayyipu Erdoğanovi

Kvůli zhoršení vztahů mezi Washingtonem a Ankarou USA začaly odvážet jaderné bomby z tureckého Incirliku na zmodernizovanou základnu Deveselu v Rumunsku, která je novým místem rozmístění amerického protiraketového štítu. Informoval o tom probruselský lobbistický informační zdroj EurActiv. Zástupce ministerstva zahraničních věcí Rumunska událost dementoval. US State Department a Pentagon zprávu odmítly komentovat. Ruský Sputnik se ani nesnažil být škodolibý, jen konstatoval a uvedl zdroj zprávy… Možná je to dezinformace z Bruselu řízená všemocným Putinem. Možná je to pokusný balónek úvah generálů NATO – vypuštěný pro získání zpětné vazby. Nicméně… Hroutí se svět půl století trvajících jistot. To se nestalo od roku 1952, kdy se Turecko stalo členem Aliance a od konce padesátých let, kdy bylo 50 vodíkových bomb B61 do Turecka dopraveno. A to počítám i krizi, která nastala v roce 1960, kdy přes výzvy k milosti od britské královny, papeže a amerického prezidenta, generálové pověsili premiéra Adnana Menderese.

Turecko bylo díky Trumanově doktríně strategicky významné půl století, neboť tvořilo hráz obrany západní Evropy proti teoretickým hrozbám SSSR, páteř ochrany jižního křídla NATO. Ovládalo Středomoří, jihovýchodní Evropu mezi Černým a Středozemním mořem, bylo klíčové pro hodinovou dosažitelnost strategickými bombardéry s jaderným nákladem k hranicím Sovětského svazu, bylo klíčové i pro blízkost k ropě a plynu na Kavkazu, v Kaspickém moři či na Blízkém východě. To, čím byly dělové čluny v Suezu pro Británii, bylo po celé půlstoletí Turecko pro celý Západ.

Analytik Ian O. Lesser z RAND Corporation se v roce 2000 domníval, že Středomoří je stále potenciální oblast konfrontace mezi islámem a Západem, Turecko bude stále klíčem k podpoře expediční operace na jihu, ovšem snížení rizika řecko-tureckého konfliktu by mělo být imperativem západoevropské politiky. Nicméně poznamenal, že schopnost Turecka hrát aktivní roli v sousedních regionech a v záležitostech NATO (včetně mírového řešení sporů s Řeckem) bude záviset na politické stabilitě v Ankaře. Výhled už tehdy byl podle Lessera nejistý kvůli boji mezi sekulární a islamistickou vizí Turecka a pokračující válce mezi Ankarou a kurdskými separatisty, kvůli zvýšení příjmových nerovností, vysoké inflaci a narůstajícímu ilegálnímu sektoru v ekonomice. Žádný jiný člen Aliance dle autora také po studené válce nečelil takovému rozsahu externích bezpečnostních výzev.

Řecko je dnes po zásahu EU ekonomicky na kolenou a žádnou válku proti Turkovi vést nebude. Turecko mělo být přetvořeno v krotkého krocana, a není. Erdogan z pasti unikl.

Fotogalerie: - Istanbul měsíc poté

Život v Istanbulu měsíc po nevydařeném puči proti ...
Život v Istanbulu měsíc po nevydařeném puči proti ...
Život v Istanbulu měsíc po nevydařeném puči proti ...
Život v Istanbulu měsíc po nevydařeném puči proti ...
Život v Istanbulu měsíc po nevydařeném puči proti ...
Život v Istanbulu měsíc po nevydařeném puči proti ...

„Svět se změnil a kvůli tomu musí být prioritou chránit východní a jižní křídlo NATO,“ uvedl v květnu 2014 šéf sboru amerických náčelníků štábů Martin Dempsey na jednání náčelníků štábů zemí NATO v Bruselu. To vše je nyní pryč. Jižnímu křídlu NATO zbylo zproletarizované Rumunsko, fakticky zhroucená země. NATO si už nedovolí další operace v Iráku, podobné operaci Northern Watch či kosovské letecké operaci, protože nástupní prostor z Incirliku už „není bezpečný“. Je otázkou, zda by další americké dobrodružství v regionu Turecko vydýchalo, neboť politicky za něj vždy zaplatilo. Ať už faktickým ovládnutím severního Iráku Kurdy nebo rozvojem uprchlické kriminality kvůli destabilizaci Balkánu. Nejinak je tomu nyní, ke konci války v Sýrii.

Kerry nyní mluví otevřeně o pozastavení členství Ankary v NATO, pokud by přetrvala jeho nemilosrdná politika vůči gülenistům. V pozadí je výhrůžka, aby Ankara netrvala na vydání ideového strůjce posledního puče, toho času dlícího pod ochranou CIA v USA. Erdogan je ale už dlouho hluchý. Od té doby, co pochopil, že je pro Spojené státy užitečný pouze jednostranně a součástí EU se Turecko nestane. V očích Západu Turecko nemá ani hrát geopoliticky silnější a samostatnější úlohu. Ankara kompromis mezi Tureckem a USA o vydání Gülena vyloučila, řekl turecký premiér Binali Yildirim.

Turečtí politici mají tendenci považovat americkou kongresovou kontrolu převodu vyspělých zbraní do tureckých rukou za de facto embargo, a tak učinili v uplynulých letech kroky od Dohody o obranné a hospodářské spolupráci (DECA) k snížení závislosti diverzifikací. Armádními dodavateli se tak staly Izrael, Francie i původně obávané Rusko. Teoretická rizika z Ruska, Sýrie a Íránu pominula poté, co Erdogan zjistil, že největším rizikem je pro něj americká pátá kolona v zemi.

Ve čtvrtek Tureckem otřásly tři teroristické exploze. Erdogan nazval útoky odvetou za selhání převratu, ze kterého viní Gülena a nepřímo jeho ochránce z USA. V posledních dvou měsících turecká armáda dvakrát zablokovala americkou základnu, přerušila jí dodávky elektrické energie a jejího tureckého velitele generála Bekira Ercana Vana a další důstojníky zatkla za podporu gülenistů. Oslabena popřevratovými čistkami je z pohledu bruselské centrály NATO i bojeschopnost turecké armády. Její kádry školili Američané, velký vliv zde měli kemalisté a posléze gülenisté. Po neúspěšném pokusu o puč degradovaní či zavření. Podle vyjádření tureckých činitelů se americká CIA podílela na koordinaci puče. A podle řady politiků Evropy stál zase Erdogan za vydíráním Evropy a vytvářením migrační krize minulého léta. Nic moc vztahy. Odpustit Turkům víza? To je jako skladovat benzín vedle ohniska požáru, který se někdo snaží uhasit, varuje bývalý šéf MI6 Richard Dearlove. Stejně hovoří šéf agentury Frontex, ministři vnitra či šéfové rozvědek Německa a Rakouska. Jen Angele Merkelové se stýská po zopakování prvního německého hospodářského zázraku, který stál na práci tureckých gastarbeiterů. Nyní chce využít syrské migranty z Turecka, aniž si uvědomuje, že Německu dnes chybí to podstatné: prakticky neomezené zdroje Marshallova plánu. A migrantům chybí nejen nutná chuť se naučit cizí jazyk, ale chuť si vydělat poctivou prací v zemi, kde jedí vepřové.

Turci po úspěchu pomoci ruské vojenské rozvědky GRU Erdoganovi před a během převratu začínají chápat Rusko jako budoucí určující sílu v regionu a budou se zoufale snažit s ním normalizovat vztahy. Nejenže do Ruska vyvážejí, ale fungují i jako rekreační oblast pro nemalou část ruské střední třídy. Rusko nyní nabízí i ropné a plynové partnerství. Sunnitské Turecko se po tlaku z Moskvy začíná smiřovat s šíitským Íránem a spolu s Ruskem vytváří regionální vojenskou i ekonomickou alianci. Turecký ministr zahraničních věcí Mevlüt Çavuşoglu prohlásil, že Turecko může spolupracovat s Ruskem i ve vojenské oblasti a v rozvíjení vlastního obranného průmyslu. „Jak se mi zdá, členské země NATO se v otázkách výměny technologií a společných investic chovají dost vyhýbavě,“ podotkl Çavuşoglu. „Řídíme se hlavní zásadou, která spočívá v naší snaze upevňovat náš vlastní obranný průmysl a systém. Proto jsme ochotni udržovat kontakty a spolupracovat na tomto směru s těmi zeměmi, které s námi chtějí spolupracovat…,“ dodal suše.

Turecký ministr zahraničí také prohlásil, že Turecko a Rusko založí společný vojenský, zpravodajský a diplomatický mechanismus. Setkání mezi prezidenty Erdoganem a Putinem podle něj „vydláždilo cestu pro užší vazby“ obou zemí. Turečtí piloti zapojení do incidentu se sestřelením ruského bitevníku byli zatčeni pro podezření ze zapojení do státního převratu a jsou ve vyšetřovací vazbě. Turecko se chystá na žádost Ruska uzavřít hranici se Sýrií a tím přerušit zásobování islamistických bojovníků proti Asadově vládě. Rusko bude stavět jadernou elektrárnu Akkuyu v provincii Mersin v jižním Turecku (náklady kolem 25 miliard USD). Bude se také obnovovat jednání o plynovodu, kterým bude proudit ruský plyn přes Černé moře a Turecko do jihovýchodní Evropy. Turecko uhradí polovinu jeho ceny, konstatoval Erdogan. K USA servilní Bulharsko je tak nejspíš mimo hru. Turecko je druhým největším spotřebitelem ruského plynu po Německu, nyní dováží kolem 30 miliard metrů krychlových ročně přes dva plynovody. Bude se konat i třístranný summit mezi Ruskem, Ázerbájdžánem a Íránem ohledně Náhorního Karabachu. Ázerbájdžán zahájil vyšetřování trestných činů údajných gülenistů na svém území.

Po setkání Putina s Erdoganem diskutovali ministři zahraničí Ruska a Íránu i otázku vnější podpory úsilí o vyřešení syrského konfliktu. Budou společně usilovat o jeho ukončení. O osudu Asada, na nějž měly obě země doteď jiný názor, nepadlo ani slovo. V pozadí je oficiálně obava ze vzniku Kurdistánu, ne vliv Moskvy.

Ministr zahraničních věcí Íránu Mohammad Džavád Zaríf nicméně sdělil, že Írán poskytne Rusku svoji infrastrukturu pro boj proti terorismu. Rusko vzápětí přestěhovalo na novou ruskou leteckou základnu, která byla dokončena v Noji, 50 km od íránského města Hamedan, rakety protivzdušné obrany S-400 a S-300 k ochraně strategických bombardérů Tu-22, které odsud nově startují k náletům na pozice islamistů v Sýrii. „Použití ruských základen v Íránu pro bombardování teroristických pozic v Sýrii komplikuje snahy USA v regionu,“ konstatovala státní tajemnice US Air Force Deborah Lee Jamesová. Jako by se všichni ostatní starali o snahy USA.

Gazprom, Rosněfť a Lukoil projevily zájem o projekty v Íránu. Íránský ministr zahraničí sdělil, že Teherán je připraven spolupracovat s Ankarou na přepravě plynu do EU… Turecký potok tedy bude.

Prezident Srbska Tomislav Nikolić na setkání s americkým viceprezidentem Joem Bidenem řekl natvrdo, že Bělehrad nepodpoří sankce proti Rusku a nikdy neuzná ani nezávislost Kosova. To je facka. Náčelníci štábů ozbrojených sil Ruska a Srbska mezitím diskutovali o budoucí vojenské spolupráci.

Porošenkovi diverzanti byli zadrženi na území Krymu ruskými vojáky. Biden poté vyzval ukrajinského prezidenta, aby po incidentu na Krymu zabránil eskalaci napětí. Porošenko se neozval s rozhořčeným protestem, což se rovná přiznání. Jedna zpackaná operace zrušila celou jeho strategii, jak k Ukrajině opět přilákat Západ.

Kde jen udělali soudruzi ve Washingtonu chybu?

Čtyři roky je v odborných kruzích známá touha Ankary koupit od Ruska obranný raketový systém dlouhého doletu S-400. Turecká nákupní komise pro obranný průmysl dala už v září 2013 přednost vysoce mobilnímu čínskému protileteckému obrannému raketovému systému nové generace Fang Dun FD-2000 (HQ-9, dolet 200 km pro cíle Mach 4,2. Ruským ekvivalentem je S-300PMU2) před americkým systémy MIM-104 Patriot a THAAD. Příliš drahé a méně schopné. Spojené státy reagovaly tím, že zablokovaly finanční prostředky k integraci čínského systému do obrany NATO. V únoru 2015 Turecko oznámilo, že sice nebude kupovat rakety z Číny, ale bude budovat svůj vlastní systém. A to i bez integrace do obrany NATO. To je silné gesto, které Brusel měl pochopit jako poslední varování. Nepochopil.

Nyní byla do vojenské smlouvy s Ruskem zařazena i raketová technologie. Ano, Rusko je v systémech PVO jednoznačně o dvě generace dál. Jeho systém je rychlejší (u S-300 VM rychlosti Mach 7,5 – Mach 9), s větším dosahem, vysoce modulární (různé varianty raket i radarů), vhodný i pro námořnictvo. V současné době vyvíjený S-500 Prometheus / 55R6M Triumfator-M je s plánovaným rozsahem zaměření 10 cílů ze 150 sledovaných ve vzdálenosti 600 km určen k ničení stealth letadel i mezikontinentálních balistických raket, hypersonických řízených střel a letounových střel do rychlosti Mach 14 a je i zbraní na ničení kosmických lodí na nízké oběžné dráze. Rusko přitom nemá problém s prodejem okleštěných exportních verzí o generaci starších systémů.

Místopředseda ruské Státní dumy Vladimir Žirinovskij naléhal už v roce 2007 na rychlé dodání S-400 protiletadlových raketových systémů do Íránu, kam nakonec Rusko dodalo know-how pro výrobu vlastního systému Bavar-373 a po šesti letech tahanic letos i tři baterie S-300V. Rusko hodlá dodat šest baterií S-400 i Číně, kde už jsou systémy S-300PMU-2 a Indie si objednala 5 praporů S-400 s 6000 raketami. Raketový komplet S-400 Triumf už chrání nejen západní a severozápadní části Ruska, ale i Krym a Kaliningradskou oblast.

„Všemocné“ USA tak nejspíš ztratily nejen nemalé peníze (vkládané do kádrů turecké armády), ale ztratily Turecko i jako spojence – druhou největší armádu NATO a opěrný bod Aliance na Středním východě. Turecko získalo v Rusku partnera, který ho nebude školit z lidských práv, ani když zavede trest smrti a pověsí všechny gülenisty i americké špiony, které v Istanbulu najde.

Severoatlantická aliance dnes čelí mnohem komplexnější řadě výzev a hrozeb, než tomu bylo kdykoli od konce studené války. Čelí kombinaci převratů ve slabých či zhroucených státech, ambicím nestátních aktérů – warlordů, čelí regionálnímu napětí a politickému a náboženskému radikalismu, to vše spojeno s obrovským přílivem uprchlíků do Evropy. To volá po mnohem složitějších, všestrannějších a ne tak primitivně asertivních přístupech, zejména v regionu MENA (nestabilní Střední východ a severní Afrika, s 60 % světových zásob ropy a 45 % světových zásob zemního plynu). Na to ovšem nestačí kapacita sil rychlé reakce NATO od 13 000 do 30 000 vojáků, ani nejnovější nápad – „rychlá rota“ 5000 vojáků schopných nasazení do 48 hodin. Válka v Gruzii byla neodvratně rozhodnuta během jedné noci.

Ruskou odpovědí na ekonomické problémy s uměle sníženou cenou ropy a embargem nebylo zhroucení vnitřního trhu a lidové povstání, ale okamžitý nástup strategie větší a všestrannější samostatnosti; a výsledkem je za několik měsíců menší závislost na dovozu a podpora vlastního průmyslu. Perspektivní budování soběstačnosti v klíčových odvětvích a technologiích. Obchod jen vocamcaď pocamcaď. To je smrt pro mnoho evropských výrobců a měřitelná ztráta celých ekonomik, protože ruský trh byl nenasytný.

Odpovědi na ambice sil rychlé reakce NATO mohou být také překvapivě asymetrické – stačí dodávka několika tisíc protitankových a protiletadlových střel odpalovaných z ramene, jak vědí v Pentagonu od vítězství v „soukromé válce kongresmana Charlie Wilsona“ v Afghánistánu. Tehdy stálo vítězství několik miliard dolarů. Ruská odpověď bývá desetkrát levnější než ta americká. Kalašnikovy do každé rodiny, střely Igla i inovovaná klasika klasik RPG 7V1 s moderními tandemovými hlavicemi PG-7VR Rezjume na ničení vozidel vybavených reaktivními bloky pancéřování či termobarickou hlavicí TBG-7V Tanin či protibunkrovou GŠ-7VT. To stačí. Žádné tanky, žádné obrněnce či supermoderní stíhačky.

U ruských RPG je cena směšná, odpalovač do 10 tisíc korun, raketový granát pár stovek – zboží sice uleželé, ale pravděpodobnost zásahu vysoká. Každé vozidlo, které zasáhne, stojí tisícinásobky. Inteligence ani vzdělání netřeba, stačí prst na spoušti a zásoba munice v garáži. Stále nejvhodnější zbraň pro jakoukoliv asymetrickou válku. Co teprve staré dobré Maljutky… Ty nejdou ani rušit či klamat falešnými cíli, neb je navádí drát.

RPG-29 Vampir používá jak termobarickou protipěchotní hlavici TBG-29V, tak tandemovou vysoce výbušnou protitankovou hlavici PG-29V, která pronikne reaktivním pancířem i kompozitním pancířem za ním. Což z Vampira činí zbraň se schopností pronikat tanky M1 Abrams či Merkava, Challenger 2 i T-90. Hizballáh je použil úspěšně v libanonské válce roku 2006 a nyní i v Sýrii.

Ruský reaktivní raketomet M79 Osa zase používali syrští rebelové. Přenosná jednohlavňová Kaťuša, raketový systém 9P132 BM-21-P Grad-P Light má dostřel 10 až 40 km, jak vědí bojovníci v Gaze. Stará Igla-1E dolétne 5,2 km daleko a nová Igla-S 6 km. Rychlostí okolo Mach 1,9. Izraelští představitelé říkají, že rakety Igla-S byly v roce 2011 vypleněny z libyjských skladů, přepravovány Íránci přes Súdán a předány ozbrojencům v Gaze a Libanonu.

Igla má převahu nad současnou menší a lehčí americkou raketou FIM-92A Stinger, použitou mudžáhidy v Afghánistánu. Je levná, stojí 60 tisíc dolarů. Sestřelená americká stíhačka či bitevní vrtulník desítky milionů dolarů.

Nejnovější ruská protiletadlová „kočička“, přenosný raketový systém 9K333 Verba má multispektrálně naváděné hlavice s detekcí klamných cílů a doletem 6,4 km. Bůh pomoz pilotům Ameriky.

Rozumné uklidňuje jen to, že Sovětský svaz už neexistuje, ruské brutální zacházení s Gruzií v Abcházii či Osetii a ekonomicky vyčerpávající a opotřebovávací občanská válka na Ukrajině je v podstatě obranou Ruska proti NATO, rozšiřujícímu se mu až k hranicím. Vybudovat cordon sanitaire je otázkou ruského pudu sebezáchovy. Neexistuje žádný důkaz, že by Moskva hodlala uspořádat blitzkrieg přes Balkán až k Atlantskému oceánu. Má dost starostí sama se sebou a s blízkým pohraničím.

Geostrategické úvahy britského geografa Halforda Mackindera a amerického profesora Nicholase Johna Spykemana o Heartlandu a Rimlandu, který pevninskou říši kontroluje a omezuje, končí. Severoatlantická aliance je konfrontována se svou slabostí, s neschopností zvítězit ve vojenské konfrontaci i následné okupaci zemí, kde válku začne. Je konfrontována s nárůstem krajně pravicových a většinou protiamerických názorů a s možností populistických povstání lidu v Evropě. Je konfrontována s nesmírně drahou technikou pro válku velmocí, všeobecným nedostatkem chuti velkou válku delší dobu platit a se strategií ekonomicko opotřebovávacích lokálních konfliktů nízké intenzity, kterou jsou trestány expanzivní ambice. Takovéto války, i když nejsou nijak extrémně ničivé, vyčerpávají všechny strany.

Nikdo kromě Ruska a Číny dnes nemá tolik lidí, surovin ani výroben zbraní či munice, aby mohl být v déletrvající válce plně soběstačný. Ani USA. Tím méně Evropa. Už vůbec ne zhroucená Ukrajina. A aliance jsou křehké, jak ukázal Erdogan v Incirliku. Na válce v Iráku jsme viděli, že velmoc disponující nejmodernějšími zbraněmi sice porazila Saddámovu demoralizovanou armádu, ale za obrovskou cenu. Navíc neporazila irácké obyvatele a náhle z davu se vynořivší vůdce partyzánských tlup rekrutující se z bývalých důstojníků a regionálních představitelů strany Baas. Nakonec tiše ustoupila odhodlání občanských bojovníků, devastujícím důsledkům na vlastní ekonomiku i strachu matek amerických vojáků z asymetrické války improvizovaných náloží a útoků ze zálohy, proti kterým nebyla obrana. Nikomu – kromě vlastenců bránících vlastní zemi a islámských fanatiků bojujících svůj džihád – se nechce umírat. Od Vietnamu se na tuto pravdu ale zapomnělo. Překračovat mrtvoly na Ukrajině se evropským vojákům evidentně nechce a USA postrádají v Evropě ochotný týl. I proto se všichni spoléhají na barevné revoluce loutek řízených ze zákulisí. Je to levné, je to bez rizika. Vyzkoušeno v Jugoslávii, na Ukrajině, v Gruzii či Kyrgyzstánu, v Egyptě. Ale zatímco tehdy byla strategie „prosazování demokracie“ a „svobody“ přes National Endowment for Democracy, USAID, National Democratic Institute, Charles Mott Foundation, International Republican Institute či Sorosovy nadace neprůhlednou bramboračkou, ve které se nikdo nevyznal, je dnes příručka profesora Gene Sharpa o výrobě barevných revolucí na internetu. A každý, kdo chce vědět, tak ví. Kdo chce použít, použije. Ale musí vědět, že protivník už ví, jak se bránit. Dříve těch, kteří věděli, nebylo mnoho. Byl to například novinář Roger Cohen z New York Times, autor článku „Kdo opravdu svrhl Miloševiče?“ či Mark Mackinnon z Globe and Mail, autor článku „Agent Orange: Naše tajná role na Ukrajině“. Věděl i Craig B. Smith z New York Times, autor článku „USA pomohly připravit cestu k převratu v Kyrgyzstánu“. Nic ale nevěděli prostí účastníci tulipánové revoluce, arabského jara či posledního mejdanu na Majdanu. Mohli si ušetřit zklamání a někteří i život. Gene Sharpova chytlavá a lokálně proměnlivá taktika totiž na naivky toužící po emancipaci mas zabírá stále.

Islámský stát při lednových náletech amerických stíhaček na banky přišel o 800 milionů dolarů, uvedl v dubnu 2016 americký generálmajor Peter Gersten. Jen při náletu na dům v Mosulu bylo podle něj zničeno 150 milionů dolarů. Otázkou pro představivostí nadané čtenáře je, jak mohl americký generál vědět přesnou cifru i měnu v trezorech bank Islámského státu…

NATO je ovšem dnes anachronismus a členství Ankary v něm je vrcholem tohoto anachronismu. Tvrdí to ne Putin, ale Doug Bandow, vědecký pracovník Cato Institute a bývalý zvláštní asistent prezidenta Ronalda Reagana. Putin se v Kremlu směje a říká, že na MGIMO to říkají už od začátku studené války.


Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Štěpán Kotrba

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Lhář! Daně, naše daně! Konec vlády jedné straky! Minář se svým zástupcem křičeli na Václaváku

19:13 Lhář! Daně, naše daně! Konec vlády jedné straky! Minář se svým zástupcem křičeli na Václaváku

Spolek Milion chvilek pro demokracii odstartoval v úterý večer na Václavském náměstí sérii protestů …