Velice nepříjemný a až osobně smutný okamžik zažil Petr Žantovský, když si na Euro Zprávách přečetl článek s titulkem „Budování vládní politiky paměti je nebezpečná cesta“ od historika Matěje Bílého. „Jde o to, že pod Úřadem vlády má v brzké době vzniknout Rada vlády pro paměťovou agendu. Dvacetičlenný poradní orgán složený z politiků, veřejně činných osob i odborníků má mimo jiné definovat ‚koncepční přístup‘ k historické paměti v České republice a promlouvat do rozdělování financí na projekty, které mají bránit ‚hybridnímu a revizionistickému zneužívání historie‘. Až potud by mě to tolik nezarazilo snad s výjimkou slova ‚revizionistické‘, které bylo velice často používáno komunistickými propagandisty. Ale ten smutek mě přepadl, když jsem se podíval na titulní fotku, na které je pan poslanec Pavel Žáček z ODS, jenž je údajně iniciátorem vytvoření oné rady pro – v překladu – správnou interpretaci historie,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.

Z minulého režimu si správnou interpretaci historie pamatujeme, ostatně je známé i heslo, že vítěz píše dějiny. „Také je samozřejmě interpretuje, ale na tom není nic nového. Jen se vracím k fotografii Pavla Žáčka, zvaného kdysi Pažout. Nevím, jestli by ještě na tu přezdívku slyšel. Znám ho někdy od roku 1987 ze studií na Fakultě žurnalistiky Univerzity Karlovy. Byl o dva roky níže, tak za revoluce já byl už půl roku z fakulty pryč, zatímco on tam byl jedním ze studentských lídrů. Vždy jsme měli velice blízké názory na to, co chápeme pod pojmem demokracie, svoboda slova, objektivita při pohledu dopředu i dozadu. Samozřejmě jsem celá ta léta vnímal Pažoutovy kroky, jeho aktivity při zakládání ÚSTRu, ještě předtím byl náměstkem Václava Bendy v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Sídlil ještě v Bartolomějské, jednou jsem tam Pažouta dokonce i navštívil,“ vzpomíná mediální analytik.

Historie nekontrolovaná vládou je bezpečnostní hrozbou

Povídali si spíše osobně než oficiálně a pak se vídali čas od času, třeba na předvolebních mítincích, když Pavel Žáček kandidoval do Sněmovny či jinam. „Nikdy jsem s ním neměl žádný problém tak kategorického typu, jako mi teď vyvstal před očima, když se dočítám, že označil historické výklady, které nejsou kontrolovány vládou, za bezpečnostní hrozbu pro Českou republiku. To je velmi silné tvrzení, které nemá žádný podklad v historické teorii, ale je to čistě ideologická věta. A tak jsem si vzpomněl na to, jak jsme s Pažoutem vždycky nadávali na to, že se dějiny vykládají ideologicky a místo dějin se vykládá ideologie. Měli jsme jednoho profesora, který před nás nastoupil při první hodině a pravil: ‚Zvládl jsem rotu, zvládnu i vás‘. Byli tam však i vynikající profesoři, nu někteří holt byli ti političtí pracovníci, to tak bývá. A tak jsme si tehdy kreslili s Pažoutem i dalšími kolegy, jak to bude vypadat, až tohoto nebude, a ono tohoto zase jest,“ konstatuje Petr Žantovský.

Na dokreslení sahá po knize Milana Otáhala Deset pražských dnů (17.-27. listopad 1989), kterou vydalo nakladatelství Academia. „Na jedné z prvních stran najdu hned po úvodu Václava Havla a Otáhalově historizujícím prologu svůj vlastní článek, který vyšel paradoxně 17. listopadu v Lidové demokracii. Popisoval jakousi schůzi studentů se zástupci Svazu mládeže, kdy to studenti docela slušně svazákům nandali a vysvětlili jim z mosta do prosta, jak vidí svou budoucnost a jak ji opravdu nevidí a nechtějí vidět. Tenhle článek vyšel kupodivu v Lidové demokracii, která v té době sloužila Lidové straně, co se už trošku bortila a převládalo tam pak to obrodné křídlo, to jenom pro pamětníky. Článek vyšel v den, v jehož odpoledne jsme se sešli na Albertově a následovaly všechny ty události. Byl tam Pažout, byl jsem tam i já, prožívali jsme to všichni, myslím, že docela podobně a emocionálně,“ poznamenává mediální odborník.