Nové zbytečné závody ve zbrojení a rozhazování
Nedávné rozhodnutí amerického prezidenta zaměřené na zvýšení vojenského rozpočtu o 10 % vyvolalo rozdílné reakce. V Rusku logicky negativní, zatímco v EU doslova radostnou atmosféru. Donald Trump, který vytkl Merkelové a dalším protinárodním vůdcům EU chybnou politiku islámského multikulturalismu, kritizoval zároveň evropské země za nízký podíl na nákladech NATO. Mnozí evropští politici proto začali závodit ve slibech o vydatném zvýšení vojenských rozpočtů na nikým neurčená dvě procenta. Přitom zapomínají, že jakékoli zbrojení nevytvoří kvalitní armádu pro agresi, pokud chybí odhodlaní vojáci s vysokou morálkou. Stačí se podívat na ukrajinskou armádu. Zároveň není jasné, z čeho bychom se měli radovat, především u nás, kde každé výběrové řízení zaměřené na vyzbrojování armády provází ostuda;, a zároveň bychom neměli zapomínat, že peníze pro hercovo ministerstvo znamenají méně na platy, školy, komunikace, zdravotnictví, důchody. Nebo se na zbrojení více zadlužíme? Zbrojení není levné.
Kalousek tvrdí, že mu Babiš roku 2004 sliboval pomoc v politické kariéře, když on jako politik bude rozhodovat ve prospěch Agrofertu. Věříte tomu?Anketa
Proč bychom měli zbrojit
Donald Trump je americký prezident, dělá vše, co považuje za nejlepší pro Spojené státy, neboť je to nepopiratelný vlastenec. Pro zoufalce očekávající dalšího spasitele dodávám, že americký vlastenec, nikoli evropský, natož český. Dokazuje to i jeho skvělý program prvních sta dní, který bych každému doporučoval přečíst, především mnoha českým politikům. Na podobného vlasteneckého prezidenta, bohužel s podstatně menšími pravomocemi, máme štěstí my, a rovněž například Maďaři, nebo Rusové a Číňané. Ostatně vlastenců-politiků se ve světě najde víc, především mimo zkorumpovanou EU.
O to děsivější je nedávné hlasování českých europoslanců (16. 2.) na téma evropského superstátu, který můžeme z našeho hlediska označit za čtvrtou říši či druhý protektorát. Pouze pět zodpovědných vlastenců, dva za KSČM, dva za ODS a jeden za TOP 09 bylo proti. Kde byli známí kritici EU, například Mach a Keller? Pro naši budoucnost není důležité žvanění a psaní chytrých článků, ale činy, především u těch, kteří mohou něco ovlivnit. Na to jsme si je zvolili, nikoli aby hrabali v Bruselu statisícové výplaty.
Vojenský analytik Martin Koller
Rovněž mnozí další domácí politici zapomínají na poslanecký či senátorský slib, kterým se zavázali hájit zájmy naší republiky. Ukázkou je snaha o přiřazení 4. brigády rychlého nasazení naší armády k německé 10. tankové divizi „vlasteneckým“ ministrem obrany. Naprostá většina ostatních politiků k tomu zarytě mlčí, takže souhlasí, a musíme se ptát proč. Obavy z návratu protektorátu jsou víc než namístě.
V takovém případě je rozsáhlé a nákladné zbrojení velice diskutabilní. Budeme zbrojit na válku na obranu Litvy, Lotyšska a Estonska, které nikdo nenapadá, za „osvobození“ Krymu, jehož obyvatelé nechtějí být Ukrajinci, či snad proti Rusku, které má větší zájem o mírový obchod než o válku, případně na svoji obranu před islámskou invazí a terorismem, nebo jako německý protektorátní protinárodní pomocný sbor proti vlastním občanům v novém protektorátu na prosazování zájmů majitelů cizáckých montoven, migrantů a neziskovek, a nakonec možná jen pro zisky zahraničních zbrojařů a korupční toky do kapes politiků a jejich partají?
Bez ohledu na protiruskou mediální válečnou psychózu nehrozí ze strany Ruska reálné nebezpečí a opravdu hrozivou islámskou invazi odmítají europolitici vidět. Čína jako vojenské nebezpečí může strašit v hlavách jen nějakým evropským neziskovkářům na ministerstvu vnitra. O Krymu jako důvodu k válce z důvodu jakési ruské agrese nemá smysl se bavit. Smlouva z roku 1994 mezi Ukrajinou a Ruskem dává právo Krymu se odtrhnout od Ukrajiny, což obyvatelstvo potvrdilo referendem, které ani zahraniční pozorovatelé nezpochybnili. Kdyby je při tom nechránili ruští vojáci, vraždili by tam novodobí banderovci jako na Donbase. Takže – jaké žvanění o anexi a agresi, když Rusko zabránilo genocidě a etnické čistce bosenského a kosovského typu? Ostatně referendum potvrdili obyvatelé poloostrova hlasováním nohama. Nikdo (s výjimkou pár stovek vojáků) po referendu na Ukrajinu neodešel na rozdíl od Kosova, odkud bylo „demokraticky“ vyhnáno 230 000 Srbů, aby mohl vzniknout islámský narkostát v Evropě.
Z uvedeného vyplývá, že nemáme důvod vyvolávat válečnou psychózu, splašeně zbrojit a se svazáckou kampaňovitostí vyhazovat miliardy. Je třeba modernizovat armádu odborně, transparentně a efektivně, nikoli například prodávat vrtulníky, které mohou létat ještě dvacet let, pravděpodobně pro něčí výhodný kšeft a nakupovat místo nich méně bojově hodnotné typy.
Evropa zažila závody ve zbrojení před první světovou válkou, kdy se však jednalo především o válečné loďstvo. Další závody nastaly ve druhé polovině třicátých let a ukončila je válka jako logický důsledek. Následně uspěly především Německo a poté Sovětský svaz, které se připravovaly na možnost vypuknutí války zodpovědně a systematicky. Především díky rudé armádě byl nacismus a fašismus nakonec v Evropě poražen. Na první i druhé světové válce vydělaly USA. Následně vypukly závody ve zbrojení koncem čtyřicátých let, po vynálezu jaderných zbraní. Následné soupeření mezi vojenskými bloky (NATO a Varšavská smlouva) se táhlo až do konce devadesátých let. Určitý vrchol nastal podle statistik SIPRI v osmdesátých letech za vlády amerického prezidenta Reagana při souboji technologií v oblasti elektroniky, výpočetní techniky a informatiky.
Po čtvrtstoletí jakž takž mírového vývoje to aktuálně vypadá, že zde máme další závody ve zbrojení. Z hlediska amerického prezidenta se však jedná o logické ekonomické opatření. Americký průmysl se sice obecně propadl díky přesunu výroby do Asie, ale zbrojařský a letecký zůstal doma a patří k světové špičce. Jedná se navíc o průmyslové odvětví s nejvyšším podílem přidané hodnoty. Výstavbou nových vojenských útvarů, jejich základen a logistického zabezpečení se vytvoří pracovní místa. Zbrojení je výnosné a může pomáhat americké ekonomice postižené ideologickým řízením dřívějších let. Spojené státy jsou největšími exportéry zbraní. V současnosti ovládají kolem 33 % světového zbrojního trhu, přičemž objem obchodů se pohyboval v minulém roce okolo 32 miliard dolarů, druhé Rusko vydělalo kolem 10 miliard, Francie 4,4 a Čína 2,2 miliardy. Naše republika je až na 22. místě. V období mezi světovými válkami, kdy jsme měli vlastenecké vlády, jsme byli dvakrát první.
Od roku 2011 vzrostl obchod s vojenským materiálem o 8 %. Celkový globální odhad nákladů na armády a zbrojení je pro příští rok kolem 1,56 bilionu dolarů. Kromě toho se americkým zbrojařům podařilo koupit řadu známých zahraničních zbrojovek, nebo tam získat důležité majetkové podíly. To vidíme i v naší armádě. Pandury sice vyvinula rakouská společnost Steyr, ale ta je divizí amerického konsorcia Textron, které je zase součástí amerického konsorcia General Dynamics. Stejně tak hlavní komponenty letounů Gripen, především motor a avionika jsou amerického původu, přestože dodavatelem je původně britské, později evropské, fakticky nadnárodní konsorcium BAE Systems, jehož součástí je i švédský výrobce letadel. Na americká zbrojařská konsorcia, jejich zisky a daně pracují tisíce lidí i v zahraničí. Prezident Trump by byl blázen, kdyby své zbrojaře nepodporoval. Obecně lze konstatovat, že se stejně jako jeho předchůdci řídí keynesiánskou teorií permanentní válečné ekonomiky a zbrojního exportu definované Edem Sardem již roku 1944.
Ke sjednocování zbrojařských firem a konsorcií do stále větších celků dochází již více než třicet let v Evropě i USA. Jen u nás jsme si vojenský průmysl po roce 1990 stupidně rozdrobili a částečně i zlikvidovali či rozdávali cizincům. Dokladem katastrofálních výsledků takové politiky jsou světoznámé české firmy Aero Vodochody a Tatra v Kopřivnici, které se z ideologických zásahů do průmyslu vzpamatovávají dodnes. Zbrojovka Brno prakticky přestala existovat. Pozitivní úlohu z tohoto hlediska hraje konsorcium CSG, které nejen spojuje řadu českých firem, ale rozšiřuje mezinárodní spolupráci na Slovensko a do dalších zemí, přičemž nezanedbatelná část produkce je civilního charakteru.
Psali jsme:
Spolupráce v rámci NATO a EU
Zbrojařská spolupráce mezi USA a evropskými zeměmi má dlouhou historii, ale nejrozsáhlejší je od druhé poloviny čtyřicátých let minulého století. Některé evropské armády měly v padesátých letech většinu výzbroje amerického původu. Můžeme připomenout americké tanky M48, obrněné transportéry M113, samohybná děla M109 a M110, raketomety MLRS, bojové letouny F-86, F-100, F-104, F-4, F-16, vrtulníky OH-58, UH-1, AH-64, CH-47, řízené střely Nike Hercules, Hawk, TOW, Sidewinder a další. Jednalo se především o nejdražší a nejsofistikovanější raketový, letecký a tankový materiál, případně specializovanou elektroniku. Spolupráce pokračuje přes výrazný pokles dodnes, kdy v rámci evropských zemí NATO vyskytuje velký počet amerických letounů F-16, C-130 a různé typy vojenských vrtulníků, dělostřeleckých systémů, bezpilotních letounů a řízených střel. Řada letectev začíná přezbrojovat na nový bojový letoun F-35.
V následném období se podařilo v rámci zemí EHS (Evropská hospodářská smlouva) realizovat řadu nadnárodních výzbrojních programů, například letouny Fiat G91, Alpha Jet, Tornado, protitankové řízené střely Milan a HOT, později letouny Eurofighter 2000, C-27, A-400, vrtulníky Tiger/Tigre, obrněné transportéry Boxer, protiraketový systém MEADS a další. Uvedené programy vesměs vycházely dražší, než výroba u jedné společnosti, ale omezily závislost na USA, vytvořily pracovní místa, podpořily vývoj a vedly k daňovým příjmům.
Nicméně v posledních dekádách se země EU dostaly do chronické hospodářské krize s desítkami milionů nezaměstnaných. Zároveň byla omezována zbrojní výroba, protože poklesla poptávka, neboť armády se trvale zmenšovaly, mnohdy i méně než desetinu stavu v osmdesátých letech. Narostla konkurence mezi státy NATO a mezi evropskými a americkými zbrojaři. Pěkně o tom píše Petr Robejšek v časopise Mezinárodní politika 7/99, i když dnes by se k svému článku patrně moc nehlásil. Problém mají řešit všemožné programy typu Smart defence, nebo agentura NATO NSPA, dříve NAMSA. Nicméně nakonec každý stát prosazuje národní zájmy, snad s výjimkou našeho velvyslance při NATO za ODS Jiřího Šedivého, bývalého chvilkového ministra obrany a přítele toho vysoce kvalifikovaného dnešního. Potvrzuje to internetový článek prezidenta asociace obranného a bezpečnostního průmyslu Jiřího Hynka z 1. 2. 2013. Nákupy přes NSPA vycházejí při započtení všech faktorů většinou nevýhodné, což potvrzuje i rozbor jedné z našich předních firem.
Pozice a ceny
Podle statistik SIPRI a IHS tvoří americký národ 4 % světové populace, vytváří 22 % světového HDP a vojenský rozpočet ve výši 596 miliard dolarů tvoří 36 % z celkového globálního, zatímco zbytek států NATO (cca 228 miliard dolarů) zhruba 15 %. Nejsou započítána účelová a následná navýšení a skryté položky v rámci států NATO. To bylo v roce 2015 dohromady více než polovina světových nákladů na zbrojení. Celkový vojenský rozpočet všech států světa měl dosahovat 1,676 bilionu dolarů. Informace z minulého roku ještě nejsou úplné, v případě USA se mělo jednat o 521,7 miliardy. Ruský vojenský rozpočet byl podle různých zdrojů v přepočtu 66 až 90 miliard dolarů, což je méně než desetina celkového vojenského rozpočtu států NATO. Podíváme-li se na srovnání počtu obyvatel, výši dosaženého hrubého domácího produktu, počet vojáků, letadel, pozemní výzbroje a lodí, je jasné, že Rusko nemůže NATO ohrozit, a proto není důvod k panickému zbrojení. I z hlediska počtu jaderných hlavic a jejich nosičů je Rusko v nevýhodě. Do roku 2020 předpokládají odborníci pokles vojenského rozpočtu Ruska o 2,3 %, zatímco u USA nárůst o 9 % a Německa o 7,4 %. Největší nárůst vojenských rozpočtů je vidět v Asii a na Blízkém a Středním východě. Proto vidíme růst v Indii o 27,8 %, Číně o 21 %, ale rovněž v Saúdské Arábii, která má se svými 86, 5 miliardami dolarů vyšší vojenský rozpočet než Rusko. S výjimkou Saúdské Arábie je podobná i bojová hodnota jednotlivých států podle výpočtu Credit Suisse. USA dostaly 0,94 z jedné, Rusko 0,80, Čína 0,79, Francie 0,61, Itálie 0,52, Turecko 0,42, Polsko 0,29 a multikulturní Německo s bojechtivou Merkelovou pouze 0,19. Vzhledem k tomu, že izraelští (!) experti vyhodnotili v šedesátých letech jako nejlepší vojenskou formaci druhé světové války Waffen SS, na druhé místo dali zbytek německé branné moci a na třetí rudou armádu, je to dost ubohý výsledek křesťansko-socialisticko-zeleného demokratického procesu. Protektorát Česko se v přehledu nevyskytuje. Z uvedeného opět vyplývá, že k divokému zbrojení nás nic nenutí, pokud bychom nechtěli poslat eskadru gumových člunů proti Indii, nebo Číně, která údajně nebezpečně zbrojí, přestože její vojenský rozpočet tvoří pouze 1,9 % HDP ve srovnání s 3,3 % v případě USA.
Vydatné zvýšení českého vojenského rozpočtu propagují nejhlasitěji STAN/KDU-ČSL, ODS a v neposlední řadě Realisté pana Robejška s programem 1, 2, 3 pro jednoduché myslitele. Dvojka uprostřed jsou ta dvě procenta na zbrojení. V roce 2016 byl vojenský rozpočet 46, 97 miliardy korun, letos je 51,127 miliardy a v příštím roce se má jednat o 57, 242 miliardy. To je téměř tolik, kolik jsme si půjčili na vyrovnání letošního státního rozpočtu v zahraničí (60 miliard), takže jsme se dále zadlužili. Letos vojenský rozpočet sotva překračuje 2 miliardy dolarů při středovém kurzu 25 korun za dolar k 20. březnu 2017.
Abychom si uvědomili, co znamená zvýšení českého vojenského rozpočtu ze zhruba 1 % HDP na 2 % HDP, tedy na dvojnásobek v období 2017–2025, můžeme se podívat na ceny výzbroje a jejího provozu. Pokud bude chtít vláda s podporou parlamentu zvýšení provést, budeme se muset postupně zadlužovat na periodických 120 miliard ročně, protože skvělý růst je realitou spíše na propagandistických obrazovkách. Na vyrovnání ostudného propadu důchodů by nám stačilo kolem 20 miliard, pokud bychom přestali dotovat solární zlodějnu, politické multikulturní neziskovky a další parazity, stačilo by i méně. Pokud by se s penězi určenými pro resort obrany zacházelo zodpovědně, nebylo by třeba na funkční modernizaci armády zvyšovat podíl z HDP na 2 %, ale nanejvýš na 1,5 %. Politici povykují, ani nevědí o čem. Bojové nadšení by je přešlo, kdyby se zbrojení mělo financovat vydatným zdaněním platů poslanců, senátorů a především europoslanců a jejich důchodů.
Jen pro zajímavost můžeme uvést ceny některých zbraňových systémů. Na ponorku třídy Virginia bychom se nezmohli, protože stojí 2,67 miliardy dolarů. Zato bychom si mohli koupit jeden torpédoborec za 1,8 miliardy, nebo necelé dva bombardéry B-2, každý za 1,16 miliardy. Ovšem jedna letová hodina této legrácky vyjde na 128 805 dolarů. Asi už by nebylo na výplatu pro ministra a jeho partu. Nový víceúčelový bojový letoun F-35 lze pořídit za pakatel, pouhých 108 milionů dolarů při provozních nákladech 42 169 dolarů za letovou hodinu. Gripeny naštěstí létají za čtvrtinu těchto nákladů. Mimochodem, F-35 měl původně stát pouhých 60 milionů. Vzhledem k tomu, že nás čeká přezbrojování na pásová bojová vozidla pěchoty, která mají v první linii zachraňovat pandury neustále se převracející na bok, můžeme uvést nejdražší vozidlo z této kategorie, a to německý typ Puma za 6 milionů euro. Akvizice bojových vozidel pěchoty bude pravděpodobně rekordní zakázkou naší demokratické armády. Několik vrtulníků je ve srovnání s tím úplná legrace. Víceúčelový UH-60 lze pořídit za 6 až 14 milionů dolarů, bitevní AH-64 v poslední verzi za 52. Čeká nás rovněž přezbrojení dělostřelectva. Aktuálně se mají modernizovat domácí Dany, ale kdybychom chtěli něco koupit, tak kolový typ Archer stojí 4,16 milionu dolarů, zatímco pásový PzH 2000 4,25 až 6,87 milionu. Protitanková řízená střela Javelin je za 153 000 dolarů, zatímco letecká Sidewinder v poslední verzi za 420 944 dolarů. Poměr nákladů na vývoj, výrobu a provoz sériového bojového letounu je téměř robejškovský 1:2:3. V některých případech například u tanku M1 Abrams dosahuje poměru 1:3:6. Ještě máte chuť zbrojit?
Jak z problému
Závěrem bychom si měli uvědomit to nejdůležitější. Především je třeba vyměnit všemožné politicky dosazené diletanty na sekci vyzbrojování za odborníky a donutit je, aby dělali práci, za niž jsou placeni, tedy ve prospěch státu. Nejlépe by bylo opět vytvořit odborný a kontrolovatelný Národní úřad pro vyzbrojování, který herec zlikvidoval. Zároveň se zbavit mnoha početných, avšak zbytečných zaměstnanců ministerstva, především těch, kteří se schovávají v takzvaných podvěsech a transformovat přebujelý úřad na malé koncepční pracoviště odborníků. Dále bychom měli preferovat vlastní výrobce, protože dávají lidem práci, realizují vývoj a platí daně. Případně zvýhodnit zahraniční firmy, které se osvědčily jako féroví partneři v rámci dříve off setů, dnes ekonomické spolupráce a zadávající výrobu v našich podnicích (EU off sety zakázala). Smysluplné výdaje na potřebné akvizice samozřejmě rozestřít na delší období a nic si nepořizovat na dluh.
Nesmíme zapomínat, že ryba smrdí od hlavy. Ministerstvo obrany by měl řídit odborník, nikoli herec reprezentující v hnutí zájmy takzvané pražské kavárny, jejímiž členy a různými dalšími protinárodními a neziskovkářskými živly vydatně zasvinil především pražskou a brněnskou organizaci ANO. Než budeme vydávat miliardy, měl by se v rámci resortu obrany udělat pořádek, protože kolem výběrového řízení na radary středního dosahu to dlouho a vydatně páchlo a málem se nedospělo ke komplexně nejvýhodnějšímu řešení. Kolem výběrového řízení na bojová vozidla pěchoty již v současnosti vane mocný puch lumpáren starých „tankánů“ z ministerstva zaměstnávaných soukromými firmami. Za takové nepořádky je samozřejmě odpovědný herec sloužící jako magnetofon svých náměstků a poradců na ministerstvu obrany. Ministr Vondra byl pod dlouhodobým brutálním tlakem za causu, která se vyzbrojování vůbec netýkala. Na rozdíl od něj si odborně negramotný herec, o jehož morálce a solidnosti jsem se osobně přesvědčil, lebedí v klidu pod křídly ANO a je schopen poškozovat zájmy státu i národa už jen svojí ubohou nekompetentností. Asymetrický, ne-li přímo hybridní přístup médií i k různým ministrům je proto doslova šokující. Vlastenec by na hercově místě dávno uznal svoji neschopnost a ubohost, podal demisi a odešel bez ostudy dělat to, co umí. V takovém případě by zasloužil i odstupné. Proto se musíme ptát, zda nemá v kohosi zájmu působit v ANO jako škodná a zda zároveň neočekává od nových závodů ve zbrojení i jiný než morální zisk uvědomělého obránce vlasti a národa.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Koller
