„Když se díváte z okna, vidíte u nás pěkné město. Ve Vukovaru, v Sarajevu se dívali ven z okna na krásný svět a jednoho dne se podívali a viděli vojáky,“ začal poměrně emotivně mezinárodní vyšetřovatel, který přesídlil z Haagu do služeb OSN v New Yorku. „Nebyla to invaze cizích vojsk, ale válka sousedů. Ti lidé žili mezi sebou po desítky let v míru. Pak se stalo něco strašně špatného a najednou se tito lidé začali mezi sebou zabíjet.“

Proč ta jednostrannost

„Moje povídání bude jednostranné,“ přiznal se Dzuro. „Je to důležité, abyste to věděli, protože jsem pracoval na vyšetřování zločinů Srbů na Chorvatech a Bosňácích. To neznamená, že Chorvaté a Bosňáci nepáchali zločiny na Srbech. Bylo by ode mne nezodpovědné, abych povídal o něčem, o čem nemám přímou znalost. Vůbec to neznamená, že by zločiny nepáchali ti ostatní. To je třeba pochopit.“

Jugoslávie dostávala podle Dzura značnou pomoc ze Západu: „Protože byli vnímáni jako lepší komunisté. Přijali Marshallův plán, nešli se Stalinem, měli otevřené hranice, takže byli považováni za lepší část komunistické Evropy. Ti ostatní, to bylo považováno za špatný komunismus, kde se nedodržovala lidská práva.“

Ti jsou ti, a ti zas tamti...

„Tito, který vládl diktátorskou pevnou rukou po dlouhá desetiletí, zemřel a po jeho smrti – jako ve všech státech, kdy po revolucích nebo úmrtí vůdců dojde k euforii, že to bude jinak... Všechny státy v bývalé Jugoslávii se snažily nějakým způsobem zdemokratizovat. Vygenerovala se tam určitá politická elita – jedním z nich byl Slobodan Miloševič, který vyhrál volby již v roce 1989. Franjo Tudman v roce 1990 a Alija Izetbegovič,“ vykládal Dzuro.