„Když se díváte z okna, vidíte u nás pěkné město. Ve Vukovaru, v Sarajevu se dívali ven z okna na krásný svět a jednoho dne se podívali a viděli vojáky,“ začal poměrně emotivně mezinárodní vyšetřovatel, který přesídlil z Haagu do služeb OSN v New Yorku. „Nebyla to invaze cizích vojsk, ale válka sousedů. Ti lidé žili mezi sebou po desítky let v míru. Pak se stalo něco strašně špatného a najednou se tito lidé začali mezi sebou zabíjet.“
OutStreamVideoPlayerProč ta jednostrannost
„Moje povídání bude jednostranné,“ přiznal se Dzuro. „Je to důležité, abyste to věděli, protože jsem pracoval na vyšetřování zločinů Srbů na Chorvatech a Bosňácích. To neznamená, že Chorvaté a Bosňáci nepáchali zločiny na Srbech. Bylo by ode mne nezodpovědné, abych povídal o něčem, o čem nemám přímou znalost. Vůbec to neznamená, že by zločiny nepáchali ti ostatní. To je třeba pochopit.“
Jugoslávie dostávala podle Dzura značnou pomoc ze Západu: „Protože byli vnímáni jako lepší komunisté. Přijali Marshallův plán, nešli se Stalinem, měli otevřené hranice, takže byli považováni za lepší část komunistické Evropy. Ti ostatní, to bylo považováno za špatný komunismus, kde se nedodržovala lidská práva.“
Ti jsou ti, a ti zas tamti...
„Chorvaté říkali, že Bosňáci v Bosně jsou pomuslimštění Chorvaté. To samé říkali Srbové, jen s tím, že jde o pomuslimštěné Srby. Tyto dva národy nevěřily, že Bosňáci tam jsou jako legitimní národ. Jednou se sešel Slobodan Miloševič s Franjo Tudmanem a rozdělili si Bosnu a Hercegovinu na sféry vlivu. Chorvaté chtěli hlavně Hercegovinu, protože tam žilo hodně Chorvatů, a Srbové zase říkají, že ‚kde je srbský hrob, tam je srbská země‘. Takže měli zájem o Bosnu, kde žilo srbské etnikum. Bosňáci uprostřed byli tak nějak bezprizorní. Západ podporoval Tudmana, zejména Německo a Rakousko. Rusové podporovali Slobodana Miloševiče, protože tam je přes pravoslavnou víru pevné spojení. A uprostřed to bosenské etnikum tam zpočátku nikdo nepodporoval.
Pak se situace vyvinula zcela jinak, vložila se do toho Saúdská Arábie a státy z Blízkého východu, které měly peníze a začaly je podporovat v průběhu války, ale na jejím začátku to tak nebylo,“ popisoval Dzuro pozdější stav, který pokračuje i do současnosti.
Začalo to na fotbalovém hřišti
„Tito tři pánové způsobili do určité míry rozpad Jugoslávie a to, k čemu tam došlo. Spravedlnost na ně nedosáhla, protože zemřeli ještě předtím, než mohli být odsouzeni. Miloševič byl zatčený, ti další zemřeli ještě předtím, než byli obviněni.“
Začátek násilností v Chorvatsku se podle mezinárodního vyšetřovatele Dzura váže k fotbalovému utkání mezi Dynamem Záhřeb a Červenou hvězdou Bělehrad. „Došlo tam ke střetu fanoušků, bylo 200 zraněných a tím, že to bylo přenášeno televizí, tak to viděli na celém území Jugoslávie. To se považuje za začátek násilností mezi Chorvaty a Srby v Chorvatsku. Docházelo k potyčkám i předtím, ale toto se považuje za hlavní začátek střetu. Z politické situace je tam něco, co se nazývá ‚kmen stromu‘. Srbské etnikum, kde měli většinu východní Slavonie a oblast Krajina, se vzbouřilo proti centrální vládě v Záhřebu, když začali hovořit o nezávislosti. Velkým problémem bylo, že chorvatská vláda a parlament se rozhodly, že konstituční nárok mají Chorvaté, a ostatní že jsou menšiny. Byli tam Češi, Slováci, Maďaři, ale obrovská menšina byli Srbové. Těm se samozřejmě nelíbilo, že by žili ve státě, který považovali za svůj, jako národnostní menšina.“
Pak dva státy vyhlásily samostatnost. „Bylo to Slovinsko, kde došlo k takzvané desetidenní válce. Ta začala i skončila velice rychle. Srbové tam měli malou menšinu, a Slovinsko vždycky historicky patřilo k Itálii nebo k Rakousku. Takže jugoslávská armáda se z toho území velice rychle stáhla na území Chorvatska. Chorvaté vyhlásili ten samý den také nezávislost, ale protože tam byla obrovská srbská menšina, tak evropské společenství je přemluvilo, aby oddálili její platnost.“
Vukovar jako neuralgický bod
„Když se jugoslávská armáda stahovala ze Slovinska, dostala se na území, které bylo osídleno Srby. Ve Vukovaru, které mělo dříve 70 tisíc lidí a byli tam především Srbové. Jugoslávská armáda byla federální. Ta se měla chovat neutrálně. Tím, že se Chorvatsko a Slovinsko odtrhly, tak národnosti, které byly z těchto zemí, z armády odešly. Z většiny se stali důstojníci armády Slovinska či Chorvatska. Důstojnický sbor se najednou stal srbský nebo černohorský. A oni se najednou na územích, kde měli působit neutrálně, tak se přiklonili k Srbům,“ pokračoval host. „Válka ve Vukovaru trvala dva měsíce. Bylo tam 36 tisíc vojáků jugoslávské armády a 1800 chorvatských vojáků, kteří bránili Vukovar. To byl absolutní nepoměr. Z krásného města zbyla totální ruina. Jugoslávská armáda odmítla bojovat ulici po ulici, aby neměla takové ztráty, takže to město dělostřelectvem a minomety zcela rozbili.“
„Například vukovarská nemocnice měla na střeše udělaný červený kříž, aby bylo jasně vidět, že je to mezinárodně chráněné území,“ uvedl před mladým auditoriem Dzuro. „Jedna stíhačka jugoslávské armády použila kříž jako zaměřovač a shodila do nemocnice bombu, která proletěla ze střechy až do suterénu. Naštěstí nevybuchla, byla vadná. Kdyby se stal opak, zemřelo by v té nemocnici obrovské množství lidí,“ šokoval přítomné host.
Prapodivná evakuace
Je třeba pochopit, jak vášně mezi Chorvaty a Srby vypadaly. „S jugoslávskou armádou, Červeným křížem a evropskou monitorovací misí se dohodlo, že se provede evakuace vukovarské nemocnice. Bylo doporučeno právě civilistům, aby se stáhli do této nemocnice, odkud budou bezpečně odvezeni, kam budou chtít. Prostě žádní barbaři, ale lidi jako jsme my se najednou dostali do války. Jedni oslavovali vítězství, druzí se snažili přežít. Jugoslávská armáda měla provést evakuaci a pozdržela ji o jeden den. A když ten konvoj pak jel, zastavili je, že nemohou jet přes řeku a že mají čekat. Jugoslávská armáda přivezla pět až šest autobusů s lidmi, které vybrali. Ty převezli nejdříve na jugoslávskou základnu a pak na prasečí farmu Ovčáře. Ti ostatní, co nakonec zůstali v nemocnici, se zachránili, byli skutečně evakuováni,“ konstatoval Dzuro.
Hoaxy a fake news nejsou žádnou novinkou
„Dnes se mluví o fake news. Jak fungujou v postkonfliktní situaci? Televize Bělehrad ráno odvysílala zprávu, že jugoslávská armáda našla 41 zavražděných srbských dětí v předměstí Vukovaru. Že to udělali ti, co prohráli válku, Chorvaté. Do výbušné situace vypustili takovouto zprávu, kterou přetiskla veškerá média, dokonce i Reuters. Oni tu zprávu neověřili, takže se po celém světě rozběhla informace, že Chorvaté, kteří prohráli ve Vukovaru, povraždili 41 dětí. To byl absolutní hoax, vymyšlená zpráva, kterou pak odvolali. Armáda to dementovala, ale běh událostí se už nedal zastavit. K těm, co opilí oslavovali vítězství, přišla zpráva, že někde někdo našel 41 zavražděných srbských dětí. Dovedete si představit, jak to na člověka zaútočí,“ pokračoval Dzuro před zaplněnou posluchárnou.
Jiný případ. „Ve Srebrenici. Jeden obraz namaloval v roce 1887 jakýsi Predič. Propaganda jej použila v černobílé verzi. V roce 1994, před Srebrenicí, to otiskli s tím, že chlapec pláče na hrobě svých rodičů, které zabili bosenští muslimové. Opět, útok na základní instinkty,“ konstatoval host a přidal: „Zažil jsem ještě jeden příklad v roce 1994 v Sarajevu. Tam zase rádia a televize oznámily, že muslimové házejí srbské děti lvům v zoologické zahradě. Prostě vždy byly útoky na lidské základní instinkty. Absolutně to nebyla pravda. Tu zprávu už ale nikdo dál nezkoumal, a dostala se k těm, kteří si to měli přečíst nebo poslechnout.“
Psali jsme:
Neomluvitelný masakr
Zpět k Vukovaru. „Odpoledne autobusy odvezly lidi ze základny na prasečí farmu,“ pokračoval v popisu tragické události Dzuro. „Tam zastavily. Stál tam kordon jugoslávské armády a hlavně paravojenských jednotek, složených z těch, co slavili ve Vukovaru. Tam ty lidi řetězy a klacky bili, zahnali je do hangáru, několik lidí tam zabili. A čekali, co bude. Několik z nich se zachránilo, že je Srbové poznali jako sousedy. Asi osm odtamtud odvezli. Večer jugoslávská armáda a její velení rozhodlo, že ji stáhnou z toho místa. V podstatě proti všem ženevským konvencím, kdy měli jako regulérní armáda povinnost bránit životy těch lidí, kteří byli neozbrojeni, tak je v podstatě vydali do rukou paravojenské jednotky.“
Během večera lidi nakládali do traktoru a odvezli je na místo, kam před válkou zahrabávali uhynulá prasata z farmy. „Vyhrabali tam buldozerem díru a po dvaceti lidech tam je postříleli. Těch těl tam bylo nakonec 200. Ještě pořád těch 65 lidí se nepodařilo přes veškeré úsilí najít... Masový hrob se vyznačuje tím, že když nevíte, že tam je, tak to nepoznáte,“ uvedl temně Dzuro.
„Zdenko Novak, Chorvat českého původu, vzal do rukou svůj osud. Když už byl na tom traktoru, tak říká svým sousedům – vyskočíme. A oni říkají – ne, nebudeme vyskakovat, oni by nás zabili. A on na to – co asi s námi budou jiného dělat? Takže jako jiný vyskočil a utíkal pryč a pak svědčil. Spolupracoval tam i Clyde Snow, který ‚pracoval‘ třeba na Mengelem. OSN ho vyslala do Jugoslávie v rámci Mazowieckeho komise, aby zjistila, co se tam odehrává. On tam přijel, setkal se s Novakem, odjel do Ovčary a našel tam ten masový hrob.“
Dzuro pak pro haagský tribunál zajišťoval důkazy. „Byl to precedens pro ostatní. Celkem 14 lidí z 18 se dostalo před soud, další 4 již zemřeli, jiní byli odsouzeni v Srbsku. Všechno byli ti střelci, kteří tam ty lidi pobíjeli.“ Dzuro pak podrobně popisoval zatčení starosty Vukovaru, Slavko Dokmanoviče, a jeho transport do Haagu. Jak je ale známo, Dokmanovič spáchal poté sebevraždu.
NATO se podle Dzura zpočátku nemělo k tomu, aby zatýkalo. „Ale nakonec obviněných bylo 161 a mezinárodní tribunál pro zločiny v Jugoslávii byl jediný, který toto zpracoval. Například soudní tribunál pro Rwandu, který byl založen stejným rozhodnutím Rady bezpečnosti OSN, tak do dneška jsou někteří ještě na útěku. My jsme všechny, které jsme obvinili, tak jsme je buď odsoudili, nebo zemřeli, nebo byli vydáni do států bývalé Jugoslávie. Tedy žádná osoba ze seznamu nebyla ponechána.“
Fotogalerie: - Pieta za Srbsko
Spravedlnost! Spravedlnost?
„Hodně se mluví o tom, že ten tribunál byl protisrbský. Já to nemohu vyvrátit, ale máte 10 miliónů Srbů, 4 milióny Chorvatů a asi 600 tisíc Slovinců. Federální armáda měla sídlo v Bělehradě. Také federální policie sídlila v Bělehradě. Srbové měli přirozeně přístup ke zbraním, bylo jich nejvíc, a proto také měli největší možnost páchat válečné zločiny. Nikdo neříká to, že by Srbové byli kriminální národ. Nám nikdo nenakazoval, když jsme začali vyšetřovat, kdo bude mít kvótu – kolik bude Srbů nebo Chorvatů. Existoval Mazowieckého report, a to byla naše základní listina,“ vysvětloval Dzuro. „Prokuratura rozdělila úřad vyšetřování na skupiny a týmy, kterým byly přiděleny případy. Jasná věc a realita je, že bylo odsouzeno nejvíce Srbů. Jestli to bylo správné, o tom jsem nerozhodoval. Ale absolutně nebyla pravda, abychom zatkli co nejvíce Srbů. O tom nepadlo slovo. Naše zadání bylo vyšetřovat zločiny, které se dokážou prokázat.“
„Spravedlnost je hrozně drahá a finančně náročná,“ přiznal Dzuro. „Bez politické vůle se to nedá dělat. Norimberský tribunál byl tribunál vítězů. Mocnosti porazily Německo a Japonsko a ustavily tribunál, který měl soudit pachatele válečných zločinů. Byla to absolutně kontrolovaná situace. Mocnosti kontrolovaly Německo i Rakousko a mohly si přivézt v podstatě koho chtěly. Mohly ovlivnit koho chtěly a mohly přinutit lidi, aby před tím tribunálem svědčili,“ objasnil rozdíly host.
„Náš tribunál existoval v situaci, kdy pachatelé byli ještě u moci. Miloševič, Karadžič, Mladič. Pokoušeli jsme se udělat to, co tribunál v Norimberku, ale za úplně jiné politické situace. Ti, co s námi měli spolupracovat, byli ti, co se těch zločinů dopustili. To byla bezvýchodná situace, která vyžadovala taková řešení, jako zatčení Dokmanoviče.
Není jediné cesty...
V diskusi pak zazněl dotaz mladého muže: „Měli ti lidé, co tam z těch dobrovolníků byli, na výběr? Myslím, že ne….“
„Každý má na výběr. Vždy se můžete dát na křižovatce doprava, nebo doleva,“ odvětil Dzuro a pokračoval. „Tady šlo o dobrovolníky, paravojenské jednotky z Vukovaru, jež se rozhodly ty lidi pobít. To bylo jejich rozhodnutí. V jiných případech byla situace jiná. Ale v tomto případě byla vina důstojníků armády v tom, že tam ty lidi nechali přivézt a dali od toho ruce pryč. A vina střelců byla, že se podíleli na tom masakru. Byla to opravdu parta šílenců, která nepatří do normálního společenství.“
Kosovo dál budí vášně
„Řešilo se to v obou směrech, bohužel ne s takovým úspěchem, jaký bychom chtěli. Kosovští Albánci, kteří byli obviněni, byli všichni osvobozeni. A to z důvodu toho, že všichni svědci buď zmizeli, byli pobiti nebo změnili výpověď,“ odpověděl mnohovýznamně host.
Následoval dotaz staršího muže na Kosovo.
„Můj osobní názor je, že kdyby nebylo Srebrenice, tak by nebylo Kosova. Albánci pochopitelně situaci pro sebe využili. Srbové pobili tisíce Albánců. Byl jsem tam půl roku, hned po příchodu NATO, a za tu dobu jsme exhumovali z masových hrobů 2800 těl. A většina z nich byli Albánci. Bylo tam ale také několik hrobů, ve kterých byli Srbové.“
… žádní svatoušci...vy
A k obyvatelům Kosova dodal: „Oni samozřejmě všichni nebyli svatoušci. Vy říkáte narkomafie, já říkám organizovaný zločin. To na tom mělo obrovský podíl. Já jsem do Kosova přišel týden potom, co se odtamtud Srbové stáhli a doslova tam nebyl nikdo. V Prištině stál na každé křižovatce tank nějaké zahraniční armády, ale to město bylo prázdné. Pak se tam začali Albánci vracet. Já jsem se podílel na vyšetřování na začátku konfliktu mezi Srby a Chorvaty. Bylo by nezodpovědné hovořit o něčem, co jsem neprožil...“
„Je fakt, že nebyl žádný Albánec odsouzen za zločiny proti Srbům. To je smutná věc,“ uvedl významně Dzuro. „V Haagu je ustaven tribunál, který vyšetřuje situaci, kdy Albánci měli kliniku, pochytali většinou mladé Srby, používali jejich orgány na transplantace a měli z toho obrovský kšeft. Tato informace se dostala do mezinárodního společenství, tribunál to v počátku poněkud podcenil. Později se k tomu dostala vyšetřovací mezinárodní komise a ta se teď pokouší ty lidi odsoudit. Ale to nemá s tribunálem nic společného. To je něco jiného.“
Mladý muž: „Jak srbská veřejnost nyní přistupuje k těm událostem. A jaký byl Miloševič?“
„Ten byl absolutní pragmatik, využil vše, aby ho to udrželo u moci. On se stal národním hrdinou poté, co v Kosovu zaútočili Albánci na policisty a on v televizi prohlásil, že už nikdo nikdy nebude Srby bít v Kosovu. Z tohoto dlouho žil. Nebyl nacionalista, ale pragmatik. Použil cokoliv, aby ho to udrželo u moci,“ popsal Dzuro bývalého vůdce Srbů.
Čas to nepřebolí
„Pokud Srbsko a ostatní státy neprojdou podobnou denacifikací jako Německo, tak se s tím nikdy nevypořádají. Když se z Haagu vracejí odsouzení zločinci, tak jsou jak v Srbsku, tak v Chorvatsku vítáni jako hrdinové. Pokud se s tím nevypořádají, pokud budou považovat masové vrahy za národní hrdiny, tak se problém nikdy nevyřeší,“ konstatoval Dzuro a pokračoval: „Momentální situace v Bosně není vůbec jednoduchá. Tam žijí tři menšiny, které společně žít nechtějí. Není politická vůle, ani v mezinárodním společenství, a bude to trvat velmi dlouho, pokud se to vůbec někdy vyřeší,“ zaprognózoval si mezinárodní vyšetřovatel válečných zločinů.
A na závěr ještě zavzpomínal: „My jsme byli v Chorvatsku dobří hrdinové a všichni s námi spolupracovali, i ty nezávislé organizace. Až do momentu, kdy bylo oznámeno, že začneme s exhumací. Najednou tam byla velmi nenávistná situace, protože oni nechtěli vědět, že ti lidé jsou mrtví. Oni chtěli slyšet, že jsou někde v nějakém táboře v Srbsku, někde v nějakých dolech v Kosovu, kde je ti hrozní Srbové drží. A z té velice přátelské atmosféry se najednou stala nenávistná,“ konstatoval Vladimír Dzuro.“
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
