Koho byste si přáli jako „novou krev“ v Poslanecké sněmovně?Anketa
První volby nového tisíciletí probíhaly v atmosféře nadšeného vyhlížení budoucnosti v EU a účtování se vším, co připomínalo minulé desetiletí. Je historickou kuriozitou, že symbolem „nového“ se stala strana, která čtyři předcházející roky zcela sama nesla vládní odpovědnost.
Tyto volby ale také ukázaly, že virtuální podpora novinářů a „osobností“ nemusí ve volbách znamenat vůbec nic.
Volby na začátku června 2002 byly dlouho dopředu očekávané jako účtování s Opoziční smlouvou, kterou uzavřely po předcházejících volbách ČSSD a ODS a která převrátila řadu zažitých pořádků české politiky. Třeba pravidlo, že lidovci jsou bez ohledu na volební výsledek vždycky ve vládě…
Její odpůrci, kterým tato dohoda od první chvíle vadila právě proto, že obcházela jejich politické favority, celé čtyři roky vytrvale šířili verzi o podvodu na voliče a korupční „smlouvě o pozice“, jak ji nazývali. Komplexně tento výklad shrnul později Erik Tabery z Respektu ve své knize Vládneme, nerušit (ČT z ní pak udělala i televizní dokument).
Po uzavření této dohody zůstaly ostatní sněmovní strany se zanedbatelnými volebními zisky „mimo hru“. A s tím se pochopitelně nechtěly smířit. Zejména ambiciózní předseda lidovců Josef Lux, kterému v letech 1997 a 1998 dvakrát těsně uniklo premiérské křeslo.
Výsledkem byla spolupráce čtyř středových politických stran, které chtěly spojit všechny, jimž se nelíbilo spojenectví Zeman–Klaus. Tak vznikla „Čtyřkoalice“, projekt lidovců, Unie svobody, ODA (ta sice vypadla z Poslanecké sněmovny, ale stále měla několik senátorů) a menší devadesátkové strany nazvané Demokratická unie. Měli podporu prezidenta Havla, médií i občanské společnosti.
Přirozeným lídrem tohoto seskupení byl právě lidovecký předseda Lux. Ten měl v té době pověst mazaného politického stratéga na úrovni Václava Klause a Miloše Zemana. Lux sám již v polovině července 1998 nové uskupení definoval: „Měli bychom vytvořit uskupení pro ty, kteří nesouhlasí s dohodou mezi ČSSD a ODS a kteří si uvědomují, že tento vlak jede na Slovensko a na Balkán.“
Jenže na počátku srpna předsedovi lidovců lékaři zjistili onemocnění leukémií a Lux se ze zdravotních důvodů zcela stáhl z vysoké politiky. O rok později zemřel na komplikace po transplantaci kostní dřeně.
Čtyřkoalice tak ztratila svého přirozeného lídra, a nového už nikdy nenajde. Řevnivost, zejména mezi předsedy lidovců a Unie svobody, se stane nepěkným koloritem této spolupráce a snaha najít model společného fungování a alespoň trochu přijatelnou „hlavní tvář“ povede v dalších letech k mnoha kuriozitám a pobavení veřejnosti.
Jednou z největších kuriozit byl třeba výběr „lídra“ jménem Jaroslav Kopřiva, což byl do té doby zcela neznámý ministerský náměstek. V nouzi byl vytažen jako lídr a na dotazy novinářů, jak bude řídit stínovou vládu, suverénně odpovídal, že bude řídit nejen tu stínovou.
Po několika měsících skončil a deset let o něm opět nikdo neslyšel, než se stal podruhé známým jako náměstek Vlasty Parkanové na Ministerstvu obrany, figurující v jejích největších kauzách.
Přesto se tomuto seskupení podařilo dosáhnout několika dílčích úspěchů. Zejména ve volbách do Senátu, kde mohla Čtyřkoalice sázet na osobní popularitu svých kandidátů, a také s ohledem na tradičně nízkou volební účast už tehdy stačilo k úspěchu zmobilizovat relativně malý počet voličů.
Jak se blížily „velké“ sněmovní volby, houstlo ve Čtyřkoalici napětí. To rok před volbami ještě posílila volba Hany Marvanové za předsedkyni Unie svobody. Temperamentní politička od té doby „oživovala“ společná jednání i veřejné akce svým svérázem.
Psali jsme:
Situaci Čtyřkoalice komplikovala i novela volebního zákona (právě ta, kterou nedávno zrušil Ústavní soud – pozn. red.). Jednou z priorit Opoziční smlouvy totiž bylo posílení stability volebního systému a silnější pozice pro vítěze voleb (po zkušenostech z let 1996–1998). Ústavní expert ČSSD Zdeněk Jičínský proto zpracoval návrh, který měl vyjasnit pravidla pro sestavování vlády.
Nová úprava mimo jiné zaváděla pro koalice přísná pravidla pro vstup do Poslanecké sněmovny, a Ústavní soud tuto klauzuli navzdory stížnosti prezidenta Havla v zákoně ponechal (na rozdíl od množství jiných Jičínského změn, které zrušil). Koalice čtyř stran by tak musela získat 20 procent hlasů, což se už tehdy podle průzkumů zdálo nereálné.
Nejprve tedy byla Unie svobody formálně sloučena s malou DEU, a tím už zbývaly jen tři strany a kvórum patnáct procent. Rozklad v ODA (zejména její dluhy, které bohémští liberálové neřešili) vedl k tomu, že strana nakonec z projektu vystoupila a zbyly tak pouze lidovci a unionisté.
Tyto dvě strany uzavřely po mnoha peripetiích dohodu o společné kandidátce do sněmovních voleb, která byla poskládána důsledně „paritně“. Při volbách se ovšem ukázalo, že ochota spolupráce s partnerem má své meze. Zejména věrní lidovečtí voliči v moravských krajích důsledně kroužkovali nominanty své strany, a výsledkem tak bylo, že z 31 zvolených poslanců jich Unie svobody měla pouhých sedm.
To samozřejmě vedlo k dalším sporům mezi stranickými sekretariáty. Dopadlo to tak, že obě strany si sestavily vlastní poslanecké kluby, čímž jejich volební spolupráce skončila jednou provždy.
Petice, petice, petice
Paralelně se snahou o poražení Opoziční smlouvy v Parlamentu ale probíhaly pokusy o změnu politiky jinou cestou. Právě období let 1998–2002 je zlatou érou petic a občanských iniciativ ve jménu „nepolitické politiky“ a „občanské společnosti“.
První takovou iniciativou byla hned pár měsíců po uzavření Opoziční smlouvy Dřevíčská výzva, která byla sepsána na zámku Dřevíč, patřícím Karlu Schwarzenbergovi. Ten už tehdy aktivně vstupoval do politického dění. Mimo jiné byl v té době majitelem vlivného časopisu Respekt.
Mnohem více se ale o pár měsíců později proslavila iniciativa Impuls 99. Ten kritizoval, že politický život se „uzavírá občanům a nevládním institucím, začínají ho stále více ovládat velké politické strany“. Jako mluvčí této iniciativy vystupovali kromě novinářky Jany Šmídové teolog Tomáš Halík a politolog Jiří Pehe (v té době poradce prezidenta Václava Havla).
Pod peticí se poprvé sešla jména osobností, která v následujících dvaceti letech budou pravidelnými spolusignatáři nejrůznějších iniciativ a výzev. Podepsal ji například i mladý novinář jménem Václav Moravec, který ale posléze svůj podpis odvolal po kritice ze strany Syndikátu novinářů.
V listopadu 1999 se pak objevila k desátému výročí Listopadu petice „Děkujeme, odejděte“, kterou představili revoluční studenti z roku 1989. Iniciátory byli Josef Brož a Monika Pajerová, přidali se k nim Martin Mejstřík, Šimon Pánek, Igor Chaun nebo Vlastimil Ježek. Tato výzva předkládala konkrétní požadavek odchodu osob spojených s Opoziční smlouvou, zejména Miloše Zemana a Václava Klause.
Tvůrci petice byli vyzýváni, aby vstoupili do aktivní politiky, což si vzala za své nejvíce z nich Monika Pajerová. Založila stranu zvanou Cesta změny, kterou s ní založil šlechtic a politický poradce Jiří Lobkowicz. Oba zakladatelé se však po několika měsících rozhádali, Pajerová pak stranu opustila a založila si stranu s názvem Naděje.
Volební vzpomínky a perly:
Ve volbách 2002 získala Naděje 0,62 % hlasů, ale Pajerovou mohlo těšit, že Cesta změny pod vedením Lobkowicze získala pouhých 0,27 % hlasů. Ukázalo se tak, že podpora z řad občanské společnosti nemusí automaticky znamenat úspěch ve volbách.
Protesty proti Opoziční smlouvě byly výrazně podporovány Václavem Havlem. Ten svůj druhý mandát pojal mnohem „aktivističtěji“ než ten první, vstupoval do vnitropolitického dění a hrál roli neoficiálního lídra světa odpůrců Opoziční smlouvy. V té době jako prezident podal několik žalob k Ústavnímu soudu a také například zavedl tradici napínání ústavy o článcích o prezidentských pravomocích, když několik týdnů blokoval jmenování Miroslava Grégra místopředsedou vlády.
Televizní krize a Špidlova proměna
Vrcholem této vlny protestů ale byla o rok později slavná „televizní krize“. Odvolání generálního ředitele České televize Dušana Chmelíčka a volba jeho nástupce Jiřího Hodače vyvolaly protesty mezi zaměstnanci televize, zejména ve zpravodajské redakci. Po jmenování nové ředitelky zpravodajství Jany Bobošíkové získala tato „bitva“ svou tvář (dodnes je některými nazývána jako „Bobovize“), a obě strany vedly boj značně dramatickým a emocionálním způsobem.
Pro běžného občana byly události výměny ředitele prvním setkáním s fungováním veřejnoprávní televize, a proto mnozí uvěřili, že podporou protestujících redaktorů svádějí klíčovou bitvu o zachování demokracie. Šířila se verze, že ODS (více než vládní ČSSD) chce ovládnout Českou televizi a zničit její nezávislost. Ve výbušné atmosféře dokázala obrana ČT přivést na náměstí tisíce lidí.
Přispělo k tomu i to, že se celá věc odehrávala na televizní obrazovce a v čase Vánoc, a k občanům promlouvali jejich oblíbenci z řad tvůrců, jako Zdeněk Svěrák nebo Jan Hřebejk.
Politicky nakonec z televizní krize nejvíce vytěžil Vladimír Špidla. Doposud zcela nevýrazný zástupce Miloše Zemana ve straně i ve vládě, který byl krátce předtím vybrán jako jeho nástupce ve vedení ČSSD, se na rozdíl od svého šéfa rozhodl postavit jednoznačně na stranu protestujících. Když vystoupil na demonstraci na Václavském náměstí, lidé na něj pískali, ale během jeho projevu se atmosféra zcela otočila.
Špidla, první místopředseda vlády, se od té chvíle začal distancovat od Opoziční smlouvy, výstupů svého šéfa a dalších věcí, které nebyly populární mezi liberálními voliči. Na jaře 2001 byl bez problémů zvolen předsedou ČSSD a od té doby se začal ještě intenzivněji distancovat od minulosti.
Špidlu ideálně doplňoval nový první místopředseda strany Stanislav Gross. Ten si jako ministr vnitra budoval pověst akčního a silného politika, ale coby někdejší zaměstnanec železničního depa a fanoušek Michala Davida neváhal v kampani demonstrovat svou lidovost.
Dohromady vytvořili celkem zajímavý tandem, i když se o něm Miloš Zeman zpětně vyjádřil, že „jeden z nich patřil do blázince, a druhý do kriminálu“. Narážel tím na Špidlovo občasné intelektuálské podivínství a Grossovy problematické vztahy s podnikatelským sektorem, který občas přesahoval až do kriminálního podsvětí.
ČSSD šla do voleb s programem nazvaným Člověk na prvním místě. Hlavním cílem měla být „moderní solidární společnost a prosperita pro všechny poctivé lidi“. Program představil imaginární průměrnou českou rodinu od prababičky po sedmnáctiletou rebelskou vnučku a u každého člena bylo uvedeno, co mu ČSSD slíbí.
Velkolepé plány vyvolaly dotazy na finanční udržitelnost těchto představ, které Vladimír Špidla odbýval kategorickým konstatováním „zdroje jsou“, které posléze zlidovělo a stalo se nejslavnějším odkazem tohoto předsedy ČSSD.
Vláda musí být proevropská
Podstatným faktorem voleb 2002 bylo právě finišující jednání o přistoupení k Evropské unii. Na počátku tisíciletí vyvolávala právě tato meta množství nadějí v prosperující a bezpečnou budoucnost, což ovlivňovalo i řadu voličů.
Na EU a budoucnost v Evropě z relevantních politických sil sázela zejména Čtyřkoalice.
Poznat to měla ODS, která se tehdy poprvé pokusila postavit k EU trochu kritičtěji a hovořit o českých národních zájmech. Nositeli těchto myšlenek byli předseda strany Václav Klaus a stínový ministr zahraničí Jan Zahradil, na kterých se liberální novináři náležitě vyřádili (třeba Jiří Pehe rovnou psal, že jsou „nahnědlí“). A Klausovu pohledu na Evropu se v předvolebním spotu vysmívala i Čtyřkoalice.
V atmosféře nadšení ze vstupu do EU na obzoru nebylo těmto pochybnostem dopřáváno příliš sluchu, a ODS zaznamenala ve volbách svůj do té doby nejhorší výsledek.
Projevila se v něm určitá programová nenápaditost i vyčerpání jejího předsedy. Zejména při poslední předvolební debatě s Vladimírem Špidlou Václav Klaus působil nezvykle rozpačitě, zatímco Špidla sršel energií i planoucím pohledem.
Na konci debaty Klausovi na rovinu řekl, že v Opoziční smlouvě s ním pokračovat nehodlá, což byla zpráva, nad kterou mnozí zajásali. Zejména ti, kteří rozpačitě pozorovali výsledek čtyřleté snahy o vybudování alternativy v podobě Čtyřkoalice.
Volby nakonec přinesly vítězství ČSSD, která získala 30,2 %, jen o málo méně než v roce 1998. Byl to výrazný úspěch, protože čtyři roky předtím sama nesla vládní odpovědnost za řadu nepopulárních rozhodnutí.
ODS s 24,48 procenta hlasů skončila na druhém místě, ale jako opoziční strana si pohoršila, což bylo vnímáno jako jednoznačný neúspěch. Václav Klaus ve vedení strany, kterou zakládal, po těchto volbách skončil a kongres v Mariánských Lázních přinese velké překvapení při hledání jeho nástupce. Sám Klaus předvede neuvěřitelný politický comeback v prezidentských volbách a vrátí se jako hlava státu.
Čtyřkoalici snící o premiérovi nakonec předběhli i komunisté, kteří si s 18,51 % hlasů připsali svůj nejlepší polistopadový výsledek. Levice, v podobě ČSSD a KSČM, tak získala dohromady 111 mandátů, což se jí nikdy předtím nepovedlo a ani potom nepovede.
Vladimír Špidla však o tuto většinu nestál, raději se dohodl s lidovci a unionisty, kteří po zisku pouhých 14,21 procenta opět jeli každý na své triko. Tato koalice přitom měla pouze těsnou většinu 101 poslanců, takže nadcházející čtyři roky napíší do dějin českého parlamentarismu mnoho dalších pozoruhodných příběhů s těsným hlasováním, párováním poslanců a přeběhlictvím. Fantomem této Sněmovny se stane poslanec Petr Kott, u něhož bude role klíčového sto prvního poslance navíc zpestřena nespolehlivostí vyplývající z jeho vztahu k alkoholu.
Špidla ale jako hlavní důvod zdůrazňoval, že je to vláda „proevropská“, která dovede Českou republiku do EU. To se mu o dva roky později skutečně podaří a po úspěšném referendu budou všichni koaliční lídři nadšeně poskakovat po pódiu na píseň Babeta šla do světa.
Několik týdnů poté jej ale vlastní spolustraníci odvolají a po roční epizodě jeho „dvojky“ Stanislava Grosse se v čele ČSSD nečekaně objeví další silný hráč – Jiří Paroubek. Ale to už bude úplně jiný příběh...
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
