„Stává se, že si lidé před volbami přejí okřídlené „…hlavně, aby nám ty volby dobře dopadly..“. Ačkoliv to často myslí upřímně – a takový člověk jde k volbám a volí podle svého nejlepšího vědomí a svědomí – přesto výsledek z toho vzešlý už dost dlouho, nejen poslední dobou bývá, jako by soused sousedovi spíš přál, aby mu pošla kráva,“ píše ve svém komentáři v revue Frangmenty Petr Švec.

„Realita je taková, že žijeme v zastupitelské demokracii parlamentního typu, přičemž zastoupení jednotlivých politických stran v parlamentu je poměrné podle výsledků voleb (pominu-li ovšem spornou pětiprocentní hranici pro vstup do parlamentu a neméně sporný způsob přerozdělování mandátů od stran, které ve volbach neuspěly, stranám úspěšným),“ kostatuje. Volič si sice vybírá podle stranického programu, ale to nestačí. „Čímž se dostáváme k jádru věci: volič by se měl zajímat také o to, zda a s kým (kterou jinou stranou či stranami) je „jeho“ strana ochotna spolupracovat, či zda dokonce spolupráci s některou z nich předem kategoricky odmítá. Z čehož lze vyčíst koaliční potenciál té které strany. Pokud se blíží nule, pak se nule blíží i pravděpodobnost, že strana alespoň část ze svého volebního programu prosadí,“ píše ve svém zamyšlení Petr Švec.