Dvacet největších velmocí světa se sešlo v Číně. To nejzásadnější se odehrálo zcela mimo mikrofony. Odpůrci Ruska z toho prý měli pořádně protáhlé obličeje

06.09.2016 18:49 | Zprávy

Summit dvaceti největších ekonomik současného světa G20 se konal v čínském Chang-čou a v pondělí 5. září se dohodl na komuniké, které vyjádřilo připravenost k boji s mezinárodním terorismem a plány na zjednodušení obchodních procedur mezi zeměmi. Jako obvykle spíše deklarativně. Konkrétní diplomatickou aktivitu Ruska ve vztahu k dalším zemím na summitu a v širším kontextu analyzuje pro ParlamentníListy.cz Veronika Sušová-Salminen.

Dvacet největších velmocí světa se sešlo v Číně. To nejzásadnější se odehrálo zcela mimo mikrofony. Odpůrci Ruska z toho prý měli pořádně protáhlé obličeje
Foto: kremlin.ru, tan
Popisek: Vladimir Vladimirovič Putin, prezident Ruské federace

Deklarace nejsou na summitu G20 to nejdůležitější. Mnohem významnější mají konkrétní oficiální, neformální nebo kuloární jednání jednotlivých zemí a jejich představitelů. Rusko není samozřejmě výjimkou. Skupina G20 spojuje dvacet největších ekonomik světa. Skoro polovina z nich už patří k zemím mimo západní civilizaci a druhá polovina pod vedením USA představuje západní svět. Asi nepřekvapí, že většina zemí platformy G20 se řadí také do seznamu zemí s největšími vojenskými rozpočty na světě. Jinak řečeno, G20 je platforma, kde se spolu snoubí dvě berné mince současných mezinárodních vztahů – vojenská a ekonomická moc.

G20 a zahraničněpolitický kurz Moskvy

Po „vyhazovu“ z G8, kde mělo Rusko postavení „země navíc“ (pod hlavičkou G7 + Rusko), se ruská diplomacie začala věnovat intenzivněji politice v rámci G20. Kromě toho začala rozvíjet dvourozměrné vztahy s Čínou: dvoustranně a také v rámcích společných regionálních projektů pro nové uspořádání Eurasie. Eurasijská ekonomická unie, nová Hedvábná stezka, Šanghajská organizace spolupráce jsou projekty, kde Moskva a Peking různě silně spolupracují nebo hledají společný kompromis mezi svými rozdílnými zájmy.

Dalším ruským vektorem je nezápadní platforma BRICS, nad kterou se nyní poněkud zatáhla mračna vzhledem k pokračujícím hospodářským problémům členů a nejnověji politické krizi v Brazílii. Dále je Rusko velmi aktivní v rámci syrské krize a řešení problémů Blízkého východu. Tady je už naprosto jasné, že bez Ruska se se stabilizací regionu počítat nedá.

Během června až srpna Rusko postupně normalizuje vztahy s Erdoganovým Tureckem, což mění poměr sil na syrské šachovnici, ale také globálněji ve vztahu Turecko – EU/NATO/USA a také Rusko – EU. Moskva dlouhodobě spolupracuje s Íránem, kde nejde zdaleka jenom o problém Sýrie a blízkovýchodního regionu, ale například také o kaspickou regionální spolupráci a další. Ruská diplomacie nezapomenula ani na Izrael, dalšího regionálního hráče. A konečně tu byl a stále je také egyptský vektor.

Ve vztahu k EU vzájemné vztahy dlouhodobě stagnují i přes individuální „černé ovce“ členských zemí EU, které hledají cesty z poukrajinské stagnace ven (Řecko, Slovinsko, Slovensko, Finsko). To všechno ale v kontextu pokračujících sankcí EU vůči Rusku a ruských protisankcí a faktickému patu na Ukrajině.

A jsou tu samozřejmě Spojené státy a jejich blízkovýchodní a ukrajinská (či šířeji postsovětská) politika, která je bodem dlouhodobého střetu mezi Moskvou a Washingtonem. Naopak v případě vztahů mezi vojenskou aliancí NATO a Ruskem dochází ke stavu „konstruktivní konfrontace“ a zvyšujícího se bezpečnostního dilematu.

Summit G20 v Chang-čou představoval další z křižovatek zahraniční politiky současného Ruska. Putinova jednání a neformální setkání na samotném summitu G20 sledovala současnou strategickou linii a také odrážela poukrajinskou realitu jeho pozice. To znamenalo, že se Putin pohyboval celkem ve třech „prostorech“ zahraniční politiky Ruska.

V nezápadním vektoru na ose BRICS, Čína a Turecko, dále na západním vektoru USA a Německo s Francií a Velkou Británií a konečně na individuální ose jednostranných vztahů k zemím, jako jsou Saúdská Arábie nebo také Argentina.

G20: Nezápadní osa BRICS – Čína – Turecko

Jak už je tradicí, byla v rámci summitu G20 zorganizována neformální schůzka členských států BRICS, tj. Brazílie (zastoupené novým prezidentem Temerem), Číny, Indie a Jižní Afriky. Připomenu, že jde o země, které k ruské politice na Ukrajině vesměs zaujaly neutrální postoj a celý projekt BRICS je do značné míry dítětem ruské diplomacie a její koncepce mnohopolárního světa. Tématem jednání byla další spolupráce v rámci BRICS, ale také otázky jako situace na Blízkém východě, a to včetně konfliktu v Sýrii, problému terorismu a ruské operace tamtéž. Je velmi pravděpodobné, že si lídři vyměnili svoje názory a především koordinovali agendu pro nadcházející summit v Indii.

Následovalo dvoustranné jednání mezi Ruskem a Čínou na nejvyšší úrovni. To potvrdilo dosavadní trend postupného (ale výběrového) prohlubování spolupráce. Slovy čínského lídra mají Rusko a Čína „jednotné pozice“ v aktuálních mezinárodních a regionálních otázkách a dále vyzdvihl úspěšnou cestu Putina do Pekingu letos v červnu, kde bylo podepsáno celkem 30 dohod hlavně ekonomického charakteru.

Nepochybně zvláštní význam mělo jednání s tureckým prezidentem Erdoganem. Putin se s Erdoganem sešel hned 3. září před oficiálním zahájením summitu. Jednání ukázala na pokračující konvergenci mezi Ankarou a Moskvou a jejich další spolupráce včetně konkretizace Tureckého proudu jako strategického plynovodu pro Moskvu i Ankaru. Tématem byla téměř jistě syrská krize, která se ovšem do oficiálního protokolu nedostala. Novou kvalitu vztahů dokládá, že na své tiskové konferenci po ukončení summitu Putin potvrdil, že poslední turecká vojenská operace v Sýrii pro něj „nebyla překvapením“ (přeloženo – turecká strana ji předjednala s Ruskem).

Putin a Obama: Hodina a dvacet minut v kuloárech

Syrská krize byla bezpochyby jedním z hlavních témat, která se na jednáních Putina široce řešila. Platilo to pro neformální jednu hodinu a dvacet minut dlouhé setkání prezidenta Putina a Obamy v kuloárech summitu. Podle oficiálních zpráv byly tématem schůzky nepřekvapivě Sýrie a také (podle všeho v druhém plánu) Ukrajina, čili dvě hlavní oblasti sporů mezi oběma velmocemi. Sýrie a Ukrajina nicméně jenom ztělesňují celkový stav vztahů mezi Moskvou a Washingtonem po skončení studené války.

V poslední době ale ruská strana naznačovala určité (snad) pozitivní posuny na poli syrského konfliktu či dokonce (nekonkretizovaného) sblížení pozic. Po ukončení summitu G20 tuto linii na tiskové konferenci prezident potvrdil a dále také řekl, že jeho cílem je „normalizovat“ vztahy mezi Ruskem a USA, protože jejich současný stav chápe jako nenormální. Sankce a jejich zrušení se na jednací stůl schůzky podle Putina nedostaly.

Saúdi, ropa ... a Sýrie

Sýrie byla zřejmě tématem jednání s představiteli Saúdské Arábie, které se konalo v Chang-čou 4. září. Zatímco Putin veřejně o Blízkém východu nehovořil, saúdská strana zmínila roli Ruska jako velmoci pro stabilitu tohoto regionu. Skutečným reálným výsledkem jednání byla později oznámená dohoda obou zemí o stabilizaci ropného trhu, které se oběma – po neshodách – podařilo dosáhnout. Klíčová závislost obou ekonomik na prodeji ropy a cena ropy zřejmě donutily obě strany najít společnou řeč. V pondělí 5. září vyrostla cena ropy o 5 % v reakci na dosaženou dohodu mezi oběma de facto rivaly.

Rusko a západní vektor

Konečně poslední blok jednání Vladimira Putina se týkal západoevropských partnerů. Jednání mezi prezidentem Hollandem a Putinem a kancléřkou Merkelovou a Putinem se konala (oficiálně kvůli zaneprázdnění Merkelové s volbami doma) každé zvlášť či jeden na jednoho. Obě jednání byla iniciativou Paříže a Berlína, a nikoliv Moskvy. Fakticky představovala jakousi náplast na odvolané jednání v normandském formátu, které se na summit G20 plánovalo. To Moskva nakonec v srpnu odmítla jako v podstatě bezpředmětné vzhledem ke stavu patu minských dohod a vyčkávací či spíše zdržovací taktiky Kyjeva.

Vzhledem k celkové situaci ohledně Ukrajiny, která nadále zastiňuje vztahy s Ruskem, jednání s Merkelovou a s Hollandem nepřinesla žádné konkrétní výsledky nebo novinky. Snad kromě plánované říjnové návštěvy V. Putina ve Francii. Později Putin na tiskové konferenci komentoval postoj k normandskému formátu jako platformy pro řešení ukrajinské otázky. Podle jeho slov Rusko podporuje sám princip normandského formátu (Německo, Francie, Ukrajina, Rusko). Ale nevidí důvod ke schůzkám, které k ničemu konkrétnímu nevedou.

Putin tak znovu naznačil, že Rusko není s výsledky spokojeno. Jinak řečeno, Moskva poslala míček na stranu západních partnerů.

Konečně, za pozornost stojí jednání prezidenta Putina s novou britskou premiérkou Theresou Mayovou. Šlo o první – testovací – setkání obou politiků v novém pobrexitovém kontextu. I tady ruský prezident zdůraznil zájem na zlepšení či normalizaci vztahů obou zemí pomocí dialogu.

Konec pohádky o izolaci Ruska

Shrnuto, Západ (USA a EU) dnes čelí poměrně prekérní situaci. Politika sankcí a izolace Ruska fenomenálně propadla. Krym i nadále zůstává Rusku a dá se těžko předpokládat, že se ho Rusko dobrovolně vzdá i přes negativní dopady sankcí na ruskou ekonomiku. Východ Ukrajiny se proměnil v zemi nikoho a zůstává jako ruské eso ve hře o geopolitické postavení Ukrajiny. Je načase se ptát, jestli by se vztahy s Ruskem neměly začít brát za jiný konec.

Rusko partnerům na Západě všemožně naznačuje, že je připravené se vrátit k jednacímu stolu a řešit problémy vyjednáváním. To jistě znamená kompromisy (a v rámci nich také ústupky Moskvě) na bázi win-win, ale především obnovení vzájemné důvěry. Jenže věci komplikuje také to, že se vztahy mezi Ruskem a EU začaly militarizovat díky novému oživení NATO a vyhodnocení Ruska jako recidivy expanze z doby ruských carů v kombinaci se Stalinem. NATO fakticky supluje neexistující bezpečnostní architekturu EU a šířeji Evropy a Rusko dlouhodobě dráždí jako trojský kůň americké hegemonie v Evropě. Přesto je považována za záruku evropské bezpečnosti vůči Rusku (čili silově, konfrontačně – namísto diplomaticky, integračně).

Ruský neevropský vektor posiluje, a to vzhledem ke dvěma hlavním projektům, eurasijské integraci (včetně Číny) a BRICS s přesahem k Turecku, nicméně Rusko dveře Evropě nikdy úplně nezavřelo, protože to neodpovídá jeho národním zájmům. Syrská politika Ruska udělala čáru přes rozpočet jakýmkoliv dalším plánům na globální izolaci Moskvy. Právě uskutečněný summit G20 byl prostě dalším dokladem toho, že se žádná izolace Moskvy nekoná.


Tento článek je staršího data a je dostupný pouze pro předplatitele. Předplatné můžete vyzkoušet zdarma, nebo zakoupit, zde:

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: Veronika Sušová-Salminen

Mgr. Martin Hájek byl položen dotaz

Už jste si vyhodnotili váš neúspěch ve volbách?

Na základě čeho jste čekali větší úspěch ve volbách, když víc než zájmy občanů ČR hájíte ty evropské – např. migrační pakt, grean deal, přijetí Eura atd? Nemyslíte, že je třeba, abyste víc naslouchali tomu, co chce většina lidí v ČR? Nebo čemu přičítáte váš neúspěch? Ještě bych řekl, že si za to můž...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:

Jinde na netu:



Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

„Ukaž, koho volíš, když u nás pracuješ.“ To nejhorší, co může přinést volba poštou

21:25 „Ukaž, koho volíš, když u nás pracuješ.“ To nejhorší, co může přinést volba poštou

Sněmovnou schválená korespondenční volba připouští, aby o tom, kdo bude u nás vládnout, rozhodovali …