Zkritizoval mediální humbuk, který se děl kolem úmrtí Václava Havla. „Já jsem také sledoval onen mediální humbuk, bylo to snad až znásilňování veřejného mínění! Skutečně hrůza. Napřed se – a to je v této zemi dávnou tradicí – k Havlovu úmrtí vyslovovali lidé, kteří s ním za jeho života nic do činění neměli anebo se k němu v minulém režimu stavěli i zády. Pak teprve s odstupem hodin následovala skupinka z těch, kteří mu byli opravdu blízcí a zůstávají ještě naživu. Já jsem nikdy žádným Havlovým kamarádem nebyl, spíš v osmdesátých letech po určitý čas a jenom do určité míry jeho sympatizantem. A to až do doby, než mě jako člověk a poté i v roli prezidenta, zklamal. Pozůstatkem toho tehdejšího několikaletého vzájemného kontaktu zůstávají mnou tři knižně vydané jeho divadelní hry. Tím myslím v mém nakladatelství Obrys/Kontur-PmD. Byly to Largo desolato, Pokoušení a Asanace. Všechny mezi lety 1985 až 1988,“ řekl v rozhovoru Strož.
Pohřeb Havla a Gottwalda
Obul se i do Václava Klause. „To snad ví v tomto státě opravdu každý, že Havel a Klaus si nebyli sympatičtí, že spolu nevycházeli a velmi často si odporovali. Přesto teď prezident Klaus nad svým předchůdcem Havlem ronil pomyslné slzy, které nemohly být jiné než krokodýlí. Podobně tomu bylo ve čtyřiadevadesátém roce při pohřbu Karla Kryla. Tam skutečností znalí pozůstalí museli snášet výlevy Ivana Medka, kterého Karel z hloubi duše nenáviděl. Medkovi přece také kromě jiných morálních poklesků vyčítal jeho údajné americké agentství. – A mimochodem: Na Krylův pohřeb se Havel nedostavil, což asi bylo správné, trápilo ho zřejmě nečisté svědomí. Mohli bychom jít ale třeba i hlouběji do historie, k pohřbům Gottwalda, Zápotockého,“ uvedl básník.
Dále říká, že i při pohřbu komunistického prezidenta Klementa Gottwalda, byl tento člověk zhošťován. Pokud někdo nad Gottwaldem netruchlil, hrozil mu postih. „Dát veřejně najevo svou lhostejnost, nebo dokonce snad – nedej bože – jakési opovržení, za takové jednání hrozily tvrdé postihy. V současné české demokracii, jíž se zdejší režim zaklíná, tomu ovšem není o moc jinak. Trestá se tu pro změnu tím, že se zruší internetové stránky seskupení, která odmítají za Havla tesknit, smažou se negativní postoje jednotlivců na webu a veškerá ostatní masová média unisono veřejnosti lživě vnucují, že „národ“ stojí pevně sevřen jako jeden muž za Havlovou rakví,“ srovnal pohřby obou exprezidentů Strož.
Psali jsme:
Tigrid a Havel
Strož upozornil, že Havel byl v sedmdesátých a ještě počátkem osmdesátých let osobou, kterou československý politický exil nijak neupřednostňoval. „U jeho levicové, ale ani pravicové části neměl žádnou zvláštní důvěru a tím pádem ani oporu. Ti pravicoví mu – hlavně pak po vzniku Charty 77 – vyčítali, že je prakticky beze zbytku obklopen reformními komunisty z roku 1968, levicoví zase buržoazní původ a kolaboraci s nacisty jeho rodinných příslušníků. A všem těm postarším osvíceným exulantským pánům dohromady pak vadily Havlovy styky s podivnými, z jejich pohledu bezprizornými živly, slučujícími se v tzv. undergroundu,“ vzpomíná exulant.
Zajímavě vypráví i vztahu Havla a emigranta a polistopadového ministra kultury Pavla Tigrida:
„Tigrid byl pro exil poměrně záhadnou figurou a dost si tuhle imidž o sobě i pěstoval. Říkalo se mu „agent všech rozvědek“ a nějaké férové jednání se od něho nedalo očekávat. Sám Havel o Tigridovi v dopisech nemíval zvlášť dobré mínění, hlavně také kvůli jeho odlišnému politickému směřování. Havel totiž platil za levičáka, nesčíslněkrát to o sobě zdůrazňoval. O to víc mě potom po převratu překvapilo, že si Tigrida vzal k sobě na Hrad a umožnil mu „vypracovat se“ dokonce až do postu ministra kultury“.
Spousta tvrdého alkoholu a bankovky v cizích měnách
Podle Strože, se naše země propadla se do kulturního barbarství, k němuž lze jen ztěžka hledat obdobu, což je z velké části taktéž jedna z Havlových „zásluh“. Vzpomíná i na setkání s Havlem v pražském Špalíčku.
„To, čeho jsem byl pak u Havlů svědkem, mě docela zviklalo: Nepředstavitelná mačkanice lidí, asi „revolucionářů“, mezi nimi spousta zahraničních novinářů a všude kolem mraky cigaretového dýmu, lahví a sklenic tvrdého alkoholu. Po skříních, na gauči poházené celé štůčky bankovek v nejrůznějších měnách.
Poslední básníkovo setkání s Havlem se odehrálo na jaře 1993, krátce po Havlově znovuzvolení prezidentem ČR. „Stalo se tak v Bonnu, kam si Havel pravděpodobně vyrazil pro nějakou novou radu svého velkého přítele, prezidenta von Weizsäckera. Odpoledne pak probíhal slavnostní program na bonnském velvyslanectví, z minulých dob pojmenovávaném „bunkr“. Pro jeho masivní architekturu z betonu. Přijeli jsme tam s manželkou na výslovnou žádost Jiřího Gruši, který teď už jen půlce té budovy – z jedné strany na štangli trčela česká a z druhé slovenská vlajka – tou dobou šéfoval,“ říká Strož.
Psali jsme:
Sudeťáci poklekli před idolem
Havel už se k němu příliš nehlásil a došlo k zajímavé příhodě se sudetskými Němci. „Tady už šel pan prezident ke mně na odstup, protože mu nevoněla kritika, kterou jsem v tisku zveřejňoval na jeho adresu. Odmítl dokonce podepsat i jednu jeho vlastní knížku, podstrčenou mi jakousi přítomnou dámou, která si netroufla ho o to sama požádat. Trapnou situaci ale vyřešil Gruša a já jsem si pak šel chvilku povídat s paní Olgou, která se zdála být nějaká nesvá a svěřovala se mi s některými dost soukromými příčinami jejich manželského rozkolu,“ vypráví exkulant.
„Pohoštění na ambasádě bylo už v plném proudu, když se znenadání v hale objevila nejméně dvacetičlenná skupina sudeťáků, poskládaná z postarších mužů a žen. Obklopili okamžitě prezidenta a jeden přes druhého mu vyjadřovali vděk za to, co pro ně udělal a jistě ještě udělá. Gruša se postavil za Havla a do ucha mu to všechno překládal. Pak nastala ta nejtrapnější fáze, na kterou nezapomenu do konce života: Někteří z těch lidí poklekali na zem a líbali mu ruce! Právě vzniklá samostatná Česká republika v nich asi vzbuzovala naději, že bude něčím jako protektorát Böhmen und Mähren. Otočil jsem se překvapeně k Olze Havlové a vyčetl z jejího pohledu, že jí to nebylo vhod. Mnou to ale otřáslo natolik, že jsem s Havlem a jeho politickými čachry nechtěl mít definitivně už nic společného,“ zdůraznil básník.
Kryl kritizoval havlárnu a upadl v nemilost
Okomentoval také fakt, že Havel nepřišel na pohřeb Karlu Krylovi: „Také Kryl svými písňovými texty kritizoval tu „havlárnu“ a upadl kvůli tomu v nemilost. Tím, že mu Havel nepřišel na pohřeb, prokázal jenom, že si svých poklesků byl vědom. Že dobře cítil, do jaké míry propadl svodům politické moci, kterou si hodlal udržet za každou cenu. Dokonce se o ni bál a začal se i zbavovat svých potenciálních konkurentů. Při zemi ho držela jenom jeho manželka Olga, která mu často oponovala. Škoda, že odešla tak brzo.“
„Havla bych přirovnal k jakémusi zpupnému puberťákovi, který rodičům dělá naschvály, protože se k němu nezachovají pokaždé úplně tak, jak by si představoval. Mluvíval sice o pravdě, ale často lhal. Kupříkladu už od začátku v tom, že chtěl být prezidentem jen na přechodné období, ale šlo mu ve skutečnosti pouze o to, aby vyšaltoval Dubčeka. Adoroval lásku, ale sám ve vztahu podváděl, kde jenom mohl. Říkal, že ho restituce nezajímají, ale docílil skrze ně miliardového majetku. A jestliže z jeho úst vyšlo slovo o míru, vzápětí je pokazil souhlasem s „humanitárním bombardováním“ Srbů. A podporou Bushových válek. Anebo také podporou dalajlámy, přestože tím škodil obchodování s Čínou. Nemíním tu rozvádět všechno, v čem si protiřečil, snad jenom ještě připomenu jednu lež, kterou o sobě mohl vyvrátit: Neonemocněl totiž v kriminálu. Svůj těžký zápal plic si uhnal počátkem září 1989, když silně opilý, kdesi u Havlíčkova Brodu spadl do hlubokého potoka, v němž málem utonul,“ nebere si servítky Havlův známý.
Daniel Strož (* 4. srpna 1943 v Plzni) je český básník, nakladatel, literární kritik, mecenáš a komunistický politik.
V roce 1968 emigroval do SRN, v roce 1975 založil nakladatelství Poezie mimo domov a vydal díla některých českých spisovatelů a básníků. V letech 1995 až 2004 byl komentátorem komunistických Haló novin, působí jako místopředseda Unie českých spisovatelů. Založil Literární cenu Daniela Strože a Unie českých spisovatelů, je vedoucím redaktorem týdeníku Obrys-Kmen (spolu s Karlem Sýsem).
V roce 2004 byl na kandidátce KSČM zvolen do Evropského parlamentu, kde zasedal ve Výboru pro právní záležitosti a byl náhradníkem ve Výboru pro kulturu a vzdělávání. V roce 2009 už svůj post v EP neobhajoval a odešel do důchodu.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
