Podle Čuříka jsme si za čtyři roky války v Sýrii zvykli považovat nepřetržitý růst uprchlíků z této země za její důsledek, ale ve skutečnosti prý zaniká jedna z podstat této novodobé kolektivní tragédie, kterou údajně od první poloviny roku 2014 je to, že se zde sbíhají dvě velké strategie, které to mají v plánu. „Pro představitele kruté sunnitské utopie ve střední Mezopotámii i pro syrského prezidenta Bašára Asada tvoří politika násilné demografické změny a nucené migrace základ strategie budování, respektive opětovného budování státu,“ myslí si Čuřík, podle něhož se nepřímé dopady této strategie vydaly pomalu a s devastujícím účinkem na sever.

Novinář zabývající se Blízkým východem zmínil ve své analýze výrok amerického znalce poměrů v Sýrii Joshua Landise, který už před rokem přirovnal vývoj v Levantě k událostem ve střední Evropě na konci druhé světové války. „Tragický osud středoevropských židovských komunit a útěk a následný odsun 13 milionů Němců především z Polska a Československa umožnily v letech 1944 až 1950 vznik států, ve kterých se jazyková národní společenství zhruba překrývají s hranicemi státu,“ napsal dále Čuřík.

Podle něj ve vysídlování a migraci hraje významnou roli odlišný názor, a tedy i „věčný“ boj sunnitů se šíity. „Podlamování blízkého okolí zůstává pro Islámský stát hlavní prioritou,“ myslí si a udává, že je zde taktika hloubení příkopů a mobilizace přívrženců uplatňovaná symbolikou šíitského nepřítele.

Neúčinné nálety spojenců

Čuřík dále považuje za důležitý ďábelský úspěch IS, že se Evropa snaží o opětovnou aktualizaci hidžry, tedy zpřetrhání vazeb s původním okolím a odchodem z něj, čemuž prý pomáhají nepřetržitou pozorností média a někdy i silácké politickými projevy. „Islámský stát a jeho utopie je pouhým příznakem, symptomem prázdnoty. Nic více, nic méně. A zaráží, jak málo jsme ochotní to chápat,“ podivuje se a dodává, že podle něj Bašár Asad a jeho politika vysídlování tkví v tom, že jde o pokus o zachování vlády menšiny v arabském Středomoří.