Fabulátor Hučín naprášil sám sebe. Je to hanba zpravodajské komunity, udeřil Jan Schneider nad článkem o děsivých konexích Andreje Babiše

Nedávno v ParlamentníchListech.cz se o údajné spolupráci Andreje Babiše se Státní bezpečností (StB) rozpovídal „válečný veterán třetího odboje“ Vladimír Hučín, ve skutečnosti hanba zpravodajské komunity.

Proč hanba? Třeba proto, že tento „úředně uznaný odbojář“ dokonce sám přiznal, že jako příslušník BIS páchal trestnou činnost. To když vykupoval v knihupectvích za služební peníze knihu „Kato“, aby se nedostala ke čtenářům, protože byla kritická vůči Janu Kavanovi, tehdejšímu členovi vlády. Údajně na rozkaz svého nadřízeného, ačkoliv BIS nic takového v portfoliu nemá a mít nemůže, což je jasné každému, kdo má rozum v hlavě.

Hrdina Hučín se nedokázal vzepřít ani v takto banálním případě, a to přitom jako příslušník BIS podepsal následující služební přísahu: „Slavnostně slibuji, že budu věrný České republice. Budu čestným, statečným, ukázněným a nestranným příslušníkem Bezpečnostní informační služby. Služební povinnosti budu plnit podle svých nejlepších schopností a ve své činnosti se budu řídit ústavou a zákony a budu chránit ústavní zřízení České republiky, jakož i práva občanů. K tomu jsem připraven vynaložit všechny síly a schopnosti a nasadit i svůj život. Tak přísahám!“

Jak máme potom věřit ságám o jeho hrdinských činech za totalitního režimu? Všechna ta alotria, co kdysi vymýšlel (odpálení „desítek transparentů, politických nástěnek a vitrín, stánků se sovětskými tiskovinami“; příprava útoku slzným plynem na Deana Reeda), byla totiž výsledkem pouze jeho fascinace výbušninami.

Nadto Hučín smutně proslul nebývalou prasečinou, když v roce 2009 zveřejnil soukromou adresu svého nadřízeného. Věc ve zpravodajské komunitě nevídaná, neslýchaná. Nutno dodat, že na té adrese bydlel nejen onen Hučínem nenáviděný zpravodajský důstojník, ale celá jeho třígenerační rodina. Všechny tyto lidi bonzák Hučín reálně ohrozil a učinil tak úmyslně, z těch nejnižších a nejhanebnějších a nejvíce odsouzeníhodných pohnutek.

INSPEKTOR CLOUSEAU

Takto laskavě – vzhledem k tristnímu obsahu – nazval bývalý ředitel BIS Jiří Růžek ve svých pamětech (V labyrintu zpravodajských služeb, Praha 2014) kapitolku o Hučínovi coby svém podřízeném. Co se tam dočteme?

Po svém příchodu do BIS v roce 1999 si nechal Růžek zpracovat přehled aktuální zpravodajské situace v republice. V oblasti levicového extremismu ho zaujala velká nevyváženost celorepublikově klidného stavu vůči situaci na Přerovsku, kde komunisté s estébáky připravovali puč za převratem. Pátraje po zdroji těchto zpráv, dozvěděl se lakonické „Hučín“, z čehož pochopil, že Hučínovy informace jsou sice zařazovány do informačního toku, ale nikdo je nebere vážně.

Potvrdilo se mu to následujícího roku, když před pražským zasedáním Mezinárodního měnového fondu a Světové banky přišla z olomoucké expozitury BIS zpráva, že do Prahy dorazí pět tisíc ostravských dělníků a havířů, radikalizovaných, organizovaných a vedených členy KSČM. Pátraje po zdroji informací dozvěděl se opět lakonické „Hučín“. Prý to má potvrzené ze dvou zdrojů. Bližší prověrkou se však zjistilo, že ty dva zdroje byla jedna Hučínem dvakráte evidovaná osoba!

(V této souvislosti je jasné, že Hučín opravdu v evidování agentů má své pevné zásady a že je i v kauze Babiš skutečně kompetentním expertem!)

A to ještě není všechno. Jak vzpomíná Jiří Růžek, vnitřní vyšetřování BIS přineslo další poznatky na „neotřelé“ Hučínovy „zpravodajské“ postupy. Hučínův agent („osoba pracující ve prospěch“) působil totiž jako provokatér, který plnil Hučínovy pokyny, které pak Hučín „dokumentoval“ (a zasviňoval jimi informační databázi BIS). Svého agenta pak za tyto služby Hučín bohatě finančně odměňoval z fondu „zvláštních finančních prostředků“ služby. Hučín měl zřejmě tak dobře nastudovanou metodiku práce StB z padesátých let, že se mu stala vlastní.

Konec Hučínovy „zpravodajské kariéry“, jak píše Jiří Růžek, pak přineslo vyšetřování série menších výbuchů. Hučín je připisoval komunistickým extremistům, avšak nesly velmi zřetelný rukopis Hučínových mladých let. Policie tehdy požádala o spolupráci BIS. Ředitel olomoucké expozitury neustál Hučínův tlak a konsternovaným policistům navrhl právě (tehdy již podezřelého) Hučína jako styčnou osobu!

Policie při následné domovní prohlídce u Hučína (a na dalších jeho depozitech) našla mnoho zajímavých věcí: dvě neregistrované malorážky, třaskaviny a výbušniny, utajované písemnosti, lustrace osob, které neměly s Hučínovou služební agendou nic společného. Nedovolené ozbrojování vyřešila Hučínova matka, že prý ty zbraně si u ní schoval v té době již mrtvý bývalý politický vězeň. Mělo to malou chybičku, ty zbraně byly vyrobeny dva roky poté, co byly podle zaprotokolované výpovědi deponovány u Hučínů.

Úplně to tedy dořešil prezident Václav Havel, když paní Hučínové udělil milost, a bylo.

JAK HUČÍN NAPRÁŠIL BABIŠE

Podívejme se nyní, se zřetelem ke shora uvedeným potvrzeným skutečnostem, čím Hučín krmí čtenáře ParlamentníchListů.cz.

Prý se kdysi, za své kariéry v kontrarozvědce, o Babišovi dozvěděl „od slovenských kolegů, kteří přešli do České republiky, že šlo o významného spolupracovníka Státní bezpečnosti a navíc člověka, který prošel selekcí v roce 1986. Kdy se StB zbavovala méně výkonných agentů a on prošel. Navštěvoval konspirační byty, byly s ním prováděny významné zpravodajské úkony. Osobně vím z doby působení v BIS, že jeho vazby na tehdejší sovětskou zpravodajskou službu byly víc než standardní.“

Hučínova zpravodajská negramotnost je příznačná. Kdyby se podíval na svazek „Bureš“ a kdyby byl schopen těm záznamům porozumět, naopak by zjistil, že tento svazek je na svém konci navržen k převedení z kategorie vědomé spolupráce (agent) do kategorie spolupráce nevědomé (důvěrník), což je logický nesmysl vysvětlitelný pouze tak, že šlo od počátku o agenta fiktivního.

To zcela odpovídá situaci, kterou popisuje studie Ústavu paměti národa (ÚPN) o tzv. XII. správě ZNB Bratislava. Bylo to skutečně koncem osmdesátých let, kdy tam inspekce odhalila značné defraudace tzv. zvláštních finančních prostředků, kvůli nimž byly falšovány agenturní svazky. V následné „selekci“, jak ji neodborně nazývá a zcela mylně motivuje Hučín, však agent „Bureš“ neprošel.

Hučín tvrdí, že k tomu viděl dokumenty, i když připouští, že „část dokumentů byla samozřejmě skartována v roce 1989“. Otázka tedy je, o čem vůbec hovoří? Spíše však fabuluje, jako vždycky.

Dlužno připomenout, že již před třemi lety na tomto webu Hučín perlil výrokem: „Když jsem byl u BIS, zaznamenal jsem, že byly z Babišova svazku účelově vyselektovány některé klíčové důkazy výměnou za přechod některých pracovníků slovenské informační služby do české BIS.“ Pak se již k této fabulaci nevrátil, možná ji překrylo množství jiných. Každopádně by bylo zajímavé, kde se on jako příslušník teritoriálního útvaru mohl dostat k „Babišovu“ svazku, jak mohl znát stav svazku před údajnou „selekcí“ a po ní, a hlavně proč by v době dělení republiky někoho tento svazek vůbec mohl zajímat? Ale o fakta u Hučína nikdy nešlo.

Ohledně zbavení mlčenlivosti bývalých příslušníků StB před soudem („de facto nebyli zbaveni mlčenlivosti orgány, které je k té práci úkolovaly“) je Hučín opět zcela mimo mísu.

V dalším textu se projevuje Hučínova intelektuální a mravní úroveň (jestli už tento výraz není přeháněním). Prý se v Přerově dá střílet do terčů, na nichž jsou zpodobněny portréty konkrétních politiků. Otázkou též je, zda to nekoliduje s trestním zákoníkem, ale to je věc příslušných orgánů.

Doslova anekdoticky vyznívá Hučínovo sebehodnocení, no pokochejte se sami: „Já mám statut válečného veterána třetího odboje a opravdu o Státní bezpečnosti něco vím... Jinak s vámi samozřejmě bude mluvit člověk z Konfederace politických vězňů jako třeba já se statutem válečného veterána, který si ten režim užil, a jinak člověk, který to nezažil...“

Nutno říci, že jediná věc, v níž se Hučín asi opravdu vyznal, byly výbušniny. Vzpomínám si, jak byl jimi fascinován, když jsme jako příslušníci BIS procházeli příslušným výcvikem. Odpudivě pak o mě napsal, a nebyla to pomluva, že jsem in puncto výbušnin zůstal naprosto nevzdělán. Je to pravda a současně to naznačuje, jak rozdílně jsme si představovali, v čem spočívá zpravodajská práce.

Hučín vzpomíná, že byl též za nového režimu ve vazbě, protože byl obviněn z bombových útoků. A pak se mu tam cosi freudovsky zamotalo, když napsal, že „policejní ředitel Olomouckého kraje Tomáš Landsfeld byl jeden z konstruktérů tohoto obvinění. A za to dostal tu pozici policejního ředitele. Spousta jeho kompliců špatně dopadla. Vezměte si Stanislava Grosse. Nebo velitel zákroku či soudkyně, která mě dávala do vazby. Ti jsou všichni po smrti za podivných okolností a ve velkých bolestech. Nevím, co si o tom mám myslet. Nebo policista, který byl proti mně svědkem, vyletěl do vzduchu.“

No, teď zase asi mnohý čtenář neví, co si o tom všem myslet, obzvlášť když se znovu vrátí k předešlému textu.

Lépe je však podržet dobré otázky, než je vyměnit za zavádějící odpovědi. Ano, Hučín je dobrý pro bulvár, dokáže toho mnoho nafabulovat a ozdobit to jakousi gloriolou úředně uznaného veterána a odbojáře. Bez toho lejstra by ale už byl jen smutnou postavou.