Prvním zastavením dnešního Newsroomu je stále zjevnější fascinace mocí. I když v toku času lidí postižených touto chorobou dle mého spíše ubývá, v Českém rozhlase například už poněkolikáté – teď v podstatě dvakrát za měsíc – dostal významný prostor jistý pan František Vrábel, který tam mluví za firmu Semantic Vision. Ta o sobě tvrdí, že dokáže strojově odhalovat dezinformace ve veřejném prostoru. Nedávno na to dostala dokonce čtvrt milionu amerických dolarů od britské vlády, spolupracuje i s NATO. No a hádat, odkud ty dezinformace podle Vrábela tak prýští, už nemusíte. Pochopitelně z Ruska.
Vrábelova Camera obscura prý sleduje desítky miliónů článků. Problémem obsáhlých vystoupení pana Vrábela je absence jakékoli věcné argumentace. Když pomineme, že (dez)informace může být a obvykle bývá skryta v principu a v delším časovém úseku a že k prosazení nějaké pro někoho nepříjemné informace ve veřejném informačním poli může vést klidně série dezinformací, tak zásadním pozastavením přece musí být to, kde tito lidé berou potřebu rozhodovat, co je pro konečné konzumenty správné a co ne. To přece na vlastní kůži poznám sám, ne? Žiju v prostředí, které je extrémně citlivé na jakékoli pokusy manipulace lidmi a proto mě skutečně fascinuje, kde se ty zástupy našeptávačů či rovnou určovatelů, co a jak číst, berou.
Americká lež udělala z Blízkého východu sud se střelným prachem
Ví pan Vrábel o dezinformaci o zbraních hromadného ničení v Iráku, když USA a jeho koalice chtěla sesadit Saddáma Husajna? Než se to provalilo, mohla jistě ruská média vychrlit milióny dezinformací. Ale jedna americká lež rozvrátila Blízký východ a udělala z něj sud se střelným prachem na desítky let dopředu. Kdyby lidé tuto dezinformaci znali, mohly být ušetřeny miliony životů. Kde se tahle ignorance bere?
Náznak odpovědi – alespoň pro mě – je mj. v obrovském zájmu miliardářů určovat vyhodnocení a snad i obsah informací na sociálních sítích. Lidé tuto platformu využívají k šíření informací a získávání obecenstva. Lhostejno, o co jde. Někdo má potřebu zdůrazňovat pro něj opomíjené, jiný jen exhibuje, protože ho to třeba vzrušuje. Nejen těmito internetovými nástroji se do hry o informační „nastolování agendy“ dostává každý, nikoli jen vydavatelé papírových novin a majitelé TV stanic. No a já mám dojem, že právě odtud je ten tlak vůči třeba Facebooku vyvíjen nejsilněji, protože ti, co vydávali před rozmachem internetu noviny, ztrácejí moc. Zjevně jim nešlo a nejde o zprostředkování, ale vytváření. Vidíme to na takzvaných ověřovatelích faktů a objemech peněz, které do tohoto factcheckingu dávají. Peníze, to je jejich pravda.
Český rozhlas dává výhradně prostor jedné straně
Nešťastný Mark Zuckerberg si od tohoto tlaku ulevil tak, že moc označovat fakta dal lidem od George Sorose a americké vládě. Konkrétně jde o Open Society, Národní nadace pro demokracii (NED), miliardáře Omidyara, západní agentury typu AP a AFP. Přitom Facebook je rozlezlý po celém světě, nikoli jen v prostředí těchto institucí. Takže tady pořád máme souboj západního a východního světonázoru, kdy Český rozhlas nevysílá také zprávy ze Sputniku a Russia Today, ale dává v tomto ohledu v podstatě výhradně prostor jedné straně.
Psali jsme:
Když těmto myšlenkovým totalitářům nevyhovuje snaha politiků s tím něco dělat, stanou se konkrétní lidé terčem frontálního mediálního ataku a twitterového shitstormu. S tím souvisí další téma, ve kterém se nemohu nevrátit k nynějšímu mediálnímu dění kolem pánů Vítězslava Jandáka a publicisty Jiřího Černého. Jako přímý účastník dění bych k němu měl pár poznámek.
Černý se nechal slyšet, že nevěří Jandákovi a podobným kreaturám
Začátkem roku Český rozhlas řešil další působení nyní třiaosmdesátiletého Černého na vlnách některých ze svých stanic. Zájem části mediálního spektra o tuto „kauzu“ podle mě vyvrcholil rozhovorem pana Černého pro server DeníkN.cz, kde říká: „...oni mě nechali vykrvácet dva měsíce, tak ať se teď chvíli taky smaží. Za čtrnáct dní si navíc mohou myslet už zase něco úplně jiného. Z téhle party nevěřím nikomu ani slovo. A rozhlasová rada, ve které je Vítězslav Jandák a podobné kreatury?“.
Takže jen pro připomenutí, kdo první adresoval Radě a managementu rozhlasu despekt a urážky.
Kolega Jandák, kterému v srpnu bude dvaasedmdesát let, pana Černého nikdy nepotkal a nikdy s ním nemluvil. Na Černého osobní vulgární útok reagoval způsobem sobě vlastním, tvrdým a s určitou mírou nadsázky. Á propos, ještě by nám pan Černý mohl specifikovat, kdo to jsou v rozhlasové radě ty další „podobné kreatury“. Jestli má na mysli třeba předsedkyni Hanu Dohnálkovou či profesora Petra Arenbergera.
Neobolševické výzvy, ať člena Rady „řeší“ Poslanecká sněmovna
Zásadní otázkou je, proč by členové mediálních rad nesměli vracet údery na často velmi nechutné ataky na svoji adresu ze strany liberálně-demokratických džihádistů. Toto právo jim členství v radě ubírá? To jim snad zákon zakazuje? Máme být poslušní fackovací panáci vyvolenců? Nechat se zastrašit? Píšu to proto, že se v éteru už objevují neobolševické výzvy, ať kolegu Jandáka „řeší“ Poslanecká sněmovna. On přitom jako chlap bránil své jméno a čest své rodiny. Nejen před panem Černým, ale i jeho souputníky z hejtařské družiny.
Tímto bych je požádal o odpověď na elementární, ale zásadní dotaz: Je pan Černý hulvát? Možná to kolega Jandák pro někoho se svojí reakcí přehnal, ale zloděj také musí počítat s tím, že ho majitel domu při své obraně zastřelí. Riskuje daleko ostřejší, oprávněnou reakci. A když už jsem u paragrafů, tak v preambuli Kodexu Českého rozhlasu se píše, že „pracovníci, kteří se podílejí na vysílání služby veřejnosti, musí splňovat vedle odborných požadavků také požadavky mravní“. Možná o této větičce slušný pan Černý nevěděl.
Fanatický vyznavač kultu Václava Havla a jeho partička si vyřizují účty
Podstata „konfliktu“ ale spočívá někde úplně jinde. V minulosti si Vítězslav Jandák dovolil říci několik kritických vět na adresu politiky a umělecké tvorby Václava Havla. A v tomto vidím jádro tohoto „sporu“, o nedávné Jandákovy výroky ani nejde. Bývalý prezident je zkrátka pro značnou část kulturně-mediální fronty stále nedotknutelná modla, jejíž kritika u některých jedinců vyvolává nenávistné běsnění. Zkrátka tak, jak to u kultů osobnosti bývalo, je i bude. Dnes ve jménu láskyplné liberální demokracie.
Jak už jsem v Newsroomu uváděl, ta se na mediálním poli projevuje jakýmsi fiktivním seznamem osob odsouzených k nenávisti a druhým seznamem povinně adorovaných lidí. Není třeba radit, kam patří například Miloš Zeman, Andrej Babiš, Tomio Okamura, Viktor Orbán, Vladimir Putin, Donald Trump či právě Vítězslav Jandák. Naopak pan Jiří Černý jako fanatický vyznavač kultu Václava Havla tvoří gró druhé skupiny a je pod mediální ochranou svých přátel od klávesnic, kamer a mikrofonů. A s kolegou Jandákem si tato rozdováděná partička jen vyřizuje účty. Má totiž jiný názor, a to se zkrátka neodpouští. Oni nezapomínají. Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí! Za jakoukoli cenu.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
