Když jsem na počátku tohoto týdne (přesně 3. listopadu 2025) pozdě večer sledoval relaci Události, komentáře na veřejnoprávní televizi, kterou si jako řádný občan poctivě (a nikoli dobrovolně) platím, nevěřil jsem vlastním uším. Vystoupení lidoveckého poslance Marka Výborného by si zasloužilo místo v učebnicích — ne však z ústavního práva, jak by se snad dalo čekat, nýbrž z rétoriky, sebevědomí a především z přesvědčení, že i omyl se dá pronášet s naprostou jistotou.
Pan Výborný se totiž v debatě pustil do výkladu poslanecké imunity s takovým zápalem, že by jeden čekal, že se právě vrátil z konzultace s předsedou Ústavního soudu. Jenže ouha – lidovecký poslanec, mimo jiné bývalý středoškolský učitel latiny a dějepisu, si zjevně spletl dva základní pojmy, které by měl znát i student prvního ročníku práv. S vážnou tváří prohlásil, že poslanecká imunita se v Česku týká jen a pouze projevů ve sněmovně. Jinými slovy – imunita se podle něj rovná indemnita.
Kdo by to byl řekl, že se něco tak elementárního bude muset v roce 2025 vysvětlovat členu vlády České republiky.
Pro neprávníky malé shrnutí: indemnita znamená neodpovědnost poslance za projevy a hlasování ve sněmovně či jejích orgánech – tedy za to, co řekne „na půdě parlamentní“. Imunita je však širší pojem. Podle článku (nikoli paragrafu, jak také bývá zvykem u některých zákonodárců) 27 Ústavy ČR se vztahuje i na přestupky a trestné činy spáchané mimo sněmovnu. Poslanec nebo senátor může být trestně stíhán výhradně se souhlasem komory, jejímž je členem. A pokud komora souhlas odepře, je stíhání po dobu mandátu vyloučeno – nikoli však navždy, jak se mylně domnívají někteří internetoví „vykladači ústavy“.
Marek Výborný ovšem tuto základní distinkci ignoroval. A co víc – s upřímným pohoršením začal poučovat právníka Jindřicha Rajchla (SPD–PRO), který jej na omyl upozornil. „Pan Rajchl se tváří, že je právník…“ pravil Výborný tónem profesora kárajícího žáka. Rajchl však jen suše odvětil: „Ale já jsem právník, s třiadvacetiletou praxí.“ Následovala typická televizní replika: „Neskákejte mi do řeči.“
V ten okamžik jsem si vzpomněl na legendární výrok Olgy Richterové z jiné debaty, když se jí oponent pokoušel umlčet: „Já musím mluvit, protože lžete.“ Škoda že ji Rajchl tentokrát nepoužil. Vzhledem k tomu, že skutečně právníkem i advokátem je, mohl by to doložit nejen diplomy z právnické fakulty, ale i zápisem v advokátní komoře.
Stavovský smutek a pocit déjà vu
Jako právníka mě ovšem mrzí něco jiného, než samotný lapsus. Totiž to, že se v české politice stalo téměř módou mluvit s autoritou o věcech, o nichž dotyčný neví téměř nic. Právníci si (většinou) netroufnou veřejně rozebírat výklad latinských deklinací nebo správné orání polí, zato učitel latiny bez ostychu káže o ústavním právu a povýšeně poučuje právníky.
Představme si na okamžik, že by někdo v televizní debatě řekl kardiologovi: „Pane doktore, vy se jen tváříte jako kardiolog.“ Znělo by to směšně a urážlivě zároveň. V politice se ale podobné věty objevují s železnou pravidelností. Odbornost se zlehčuje, roky studia a praxe se ignorují, a místo věcných argumentů nastupuje sebevědomý tón, emotivní gestikulace a stranická příslušnost.
Tento trend je nebezpečný. Když se začne relativizovat odbornost v právu, brzy se najdou i tací, kteří budou „laicky“ vykládat fyziku, medicínu nebo ekonomii. Koneckonců – kdo by potřeboval experty, když máme Google a sebevědomí?
JUDr. Jindřich Rajchl
Někomu se může zdát, že jde o právnické slovíčkaření. Že přece o nic nejde, imunita sem, indemnita tam. Jenže to je omyl. Rozdíl mezi těmito pojmy je pro fungování demokracie zásadní. První chrání svobodu slova v parlamentu – aby poslanec mohl mluvit bez strachu, že skončí u soudu za názor. Druhá chrání samotnou nezávislost zákonodárce – aby jej nebylo možné trestně stíhat či zastrašovat z politických důvodů.
Kdybychom brali Výborného výklad vážně, mohli bychom se klidně vrátit do časů, kdy „nepohodlný“ poslanec končil za mřížemi. Stačilo by, aby se znelíbil mocným nebo řekl něco, co se nehodí do obrazu. A to je přesně to, čemu má ústavní imunita bránit.
Konec s „výbornými“ výklady
Od vlivného poslance, který má za sebou několik volebních období a působil i ve Strakově akademii, by se dalo čekat alespoň elementární povědomí o textu ústavy. Není přece možné, aby zákonodárce, který hlasuje o zákonech, neznal základní pojmy z dokumentu, který je nad nimi všemi.
Není hříchem, když laik zamění pojem. Ale když to udělá poslanec, který ústavu nejen schvaluje, ale má ji i hájit, je to už na pováženou. Politik, který nezná hranice své imunity, může snadno přehlížet i hranice své odpovědnosti.
Politika v 21. století by měla stát na znalosti a pokoře – ne na rétorické dominanci a bohorovnosti. Možná by si pan Výborný měl místo další tiskovky dopřát večer s učebnicí ústavního práva, ideálně s některou od profesora Jana Filipa z Brna. A pokud se znovu objeví v Událostech, komentářích, mohl by ji mít klidně po ruce – třeba jako rekvizitu.
Právníci (ti, kteří se jen „netváří jako právníci“), by se alespoň mohli tentokrát upřímně usmát.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 7 čtenářů)
Souhlasíte s Petrem Kolmanem?
autor: Petr Kolman
