Pane doktore, Bernd Posselt se vyjádřil, že s Benešovými dekrety nemůže souhlasit, ale je to „česká věc“, do které nechce zasahovat. Zároveň však poskytl několik rozhovorů, v nichž útočil na Tomia Okamuru či Petra Macinku. Sudetoněmecký sjezd v Brně se ale uskuteční. Jak je to tedy s tím „nezasahováním“ do české diskuse?

Pan Posselt nechce věřit, že to, co nazývá „Benešovými dekrety", byly státní akty, které nahrazovaly politická rozhodnutí v letech omezené svobody (po Mnichovu 1938), nesvobody (za Protektorátu Böhmen und Mähren 1939-1945), a také v letech před prvními volbami po osvobození Československa v jeho téměř původních prvorepublikových hranicích (s výjimkou tzv. Podkarpatské Rusi). A podepisoval je i státní prezident Emil Hácha, což mu umožňoval tzv. Zmocňovací zákon z prosince 1938. Jedny z prvních dekretů byly zákony protižidovské, které na různých úrovních omezovaly pracovní možnosti a soukromý život Židů na celém území zbytku republiky (vč. Slovenska).

Stejné to bylo po uznání exilové vlády československé, vedené Edvardem Benešem, v červenci 1940 vládou Velké Británie. Později k tomuto aktu přistoupily i vlády Spojených států amerických a Sovětského svazu. Dekrety této vlády, řečeno dnešními slovy, „zastupoval navenek“ prezident Beneš, a to až do zvolení obnoveného Národního shromáždění ČSR v roce 1946. I poté byly všechny dekrety schváleny tímto NS jako ústavní zákony.