Když je v dnešní válečné době řeč o obraně, myslí se tím obrana útokem. Mezi obranou a útokem je samozřejmě rozdíl. My se vždy bráníme, ať už obranou, anebo útokem, zatímco nepřítel útočí, ať už útokem, anebo obranou. Pokud jde o vojenské smlouvy, je vcelku jedno, zda je nazýváme útočnými, anebo obrannými. Vždy to jsou smlouvy válečné.

Opakem válečné smlouvy je smlouva mírová, kterou ovšem, jak víme, uzavíráme s nepřítelem. Mírové smlouvě v praxi předchází válka, kdy si válčící strany vzájemně pozabíjejí množství vojáků a civilistů a zničí, co se dá. Mírové smlouvy jsou smlouvami z rozumu, válka jimi končí, na rozdíl od obranných smluv, které zpravidla k válkám vedou, neboť politici vždy nakonec usoudí, že nepřítel rozumí jenom síle a mír zaručí jedině obrana preventivním útokem.

Obranné smlouvy, uzavírané s USA, nejsou smlouvami, které mají zaručit mír. Jsou to smlouvy, kterými se signatáři hlásí mezi cíle Američany vybraných nepřátel. Podle logiky, že nepřítel našeho přítele je i náš nepřítel. Protože si ale Američané místo nepřátel slabých, jakými byly Irák, Afghánistán, Libye anebo Srbsko, tentokrát zvolili vojensky silné Rusko a ekonomicky silnou Čínu, fyzická přítomnost americké armády na našem území naši bezpečnost významně sníží.