Tehdejší spor v ODS měl svou odezvu i uvnitř České televize. Jak Jana Bobošíková vzpomíná, pracovníci veřejnoprávního média ve svých názorech rozhodně nebyli jednotní. „Drtivá část redaktorů vnitřně – částečně i viditelně – stála na pozicích neinstitucionalizovaného bratrstva pravdy a lásky. Tím mám na mysli KDU-ČSL, ODA, Václava Havla a hradní část ODS (pozdější Unie svobody) Odtud neustále přicházely útoky iniciované tehdejším prezidentem, namířené proti ODS a Václavu Klausovi,“ pojmenovává početnější skupinu v řadách ČT Bobošíková. Podle ní se většinou jednalo o útoky neoprávněné a nezřídka zákeřné.

Byli tam však ale i lidé, kteří to viděli zcela jinak, a naopak podporovali ODS a Václava Klause. „Ovšem postupně u nich docházelo k vnitřní konfrontaci s klausonadšenectvím čili opojením Klausem z počátku devadesátých let. Najednou si uvědomili, že i politici jsou obyčejní lidé z masa a krve, a potřebovali své vystřízlivění někam nasměrovat,“ popisuje Bobošíková. V médiích se tehdy, podle ní, přestaly střídat revoluční tváře jako „na kolotoči“ a začala každodenní šedivá práce. Disidenty na obrazovkách nahradili klasičtí politici a úředníci. Jinými slovy, na ústupu byli lidé jako Jan Urban a Petr Kučera, zatímco do popředí se dostávaly názory Jana Rumla, Ivana Pilipa, či Josefa Luxe.