Tehdejší spor v ODS měl svou odezvu i uvnitř České televize. Jak Jana Bobošíková vzpomíná, pracovníci veřejnoprávního média ve svých názorech rozhodně nebyli jednotní. „Drtivá část redaktorů vnitřně – částečně i viditelně – stála na pozicích neinstitucionalizovaného bratrstva pravdy a lásky. Tím mám na mysli KDU-ČSL, ODA, Václava Havla a hradní část ODS (pozdější Unie svobody) Odtud neustále přicházely útoky iniciované tehdejším prezidentem, namířené proti ODS a Václavu Klausovi,“ pojmenovává početnější skupinu v řadách ČT Bobošíková. Podle ní se většinou jednalo o útoky neoprávněné a nezřídka zákeřné.
Byli tam však ale i lidé, kteří to viděli zcela jinak, a naopak podporovali ODS a Václava Klause. „Ovšem postupně u nich docházelo k vnitřní konfrontaci s klausonadšenectvím čili opojením Klausem z počátku devadesátých let. Najednou si uvědomili, že i politici jsou obyčejní lidé z masa a krve, a potřebovali své vystřízlivění někam nasměrovat,“ popisuje Bobošíková. V médiích se tehdy, podle ní, přestaly střídat revoluční tváře jako „na kolotoči“ a začala každodenní šedivá práce. Disidenty na obrazovkách nahradili klasičtí politici a úředníci. Jinými slovy, na ústupu byli lidé jako Jan Urban a Petr Kučera, zatímco do popředí se dostávaly názory Jana Rumla, Ivana Pilipa, či Josefa Luxe.
Které z menších stran byste hodili svůj hlas?Anketa
Jana Bobošíková vzpomíná, že signálů o chystaném odstranění Klause bylo více. Zaujal ji třeba článek Josefa Zieleniece o tom, že se ODS „musí rozkročit“, do toho se v zemi zhoršovala ekonomická situace s tím, jak se propadal průmysl a kurz české koruny. A zde měla hrát roli i televize: „Čím dál častěji byli k vidění televizní redaktoři v živém hovoru třeba s Janem Rumlem, s Ivanem Pilipem či s exnámořníkem Jindřichem Vodičkou. Všichni se tvářili tak tajemně, že okamžitě bylo jasné, že se něco chystá.“
Pak nastal čas akce. „Pánové Ivan Pilip a Jan Ruml po třech panácích ‚statečně‘ oznámili Václavu Klausovi, který byl v té době tisíc kilometrů daleko, že chtějí, aby odstoupil,“ vzpomíná Bobošíková, které prý sami aktéři přiznali, že se museli před prohlášením posilnit alkoholem. A zpravodajství ČT? To bylo v tu chvíli, podle Bobošíkové, ovládáno právě Pilipem, Rumlem a Zieleniecem. „Dodnes vidím redaktory, jak pobíhají s mobilem na uchu po chodbách a řídí se jejich pokyny. Nechápu, jak se ve veřejnoprávní televizi mohlo stát, aby ve studiu seděl v hlavních zprávách ministr financí Ivan Pilip a měl tam dlouhé sólo, aniž by mu kdokoliv oponoval. Taková situace by mohla nastat snad jenom v případě, že by padla měna. Ovšem nic takového se nedělo, a přesto tam Ivan Pilip seděl a vysvětloval národu, že to s tím tchořem Klausem už opravdu nejde dál,“ vybavuje si Bobošíková.
Tím okamžikem se, podle Jany Bobošíkové, ČT stala „hlásnou troubou tzv. sarajevského atentátu“. „Bylo mi z toho špatně, nesouhlasila jsem s tím, ale to bylo tak všechno, co jsem mohla dělat. Neměla jsem žádné pravomoci, abych tomu mohla zabránit,“ dodává. Václav Klaus si prý v těžkých chvílích počínal důstojně, což bylo způsobeno i tím, že své oponenty výrazně převyšoval.
Co si myslíte o budoucnosti TOP 09?Anketa
Následně se ale Bobošíková opět vrací k počínání České televize a popisuje, co nastalo po onom sarajevském atentátu. ČT prý pokračovala v neprofesionálním chování. „Její redaktoři se poté nadchli pro nově vznikající Unii svobody a obrazovku doslova dostali k dispozici lidé jako Vladimír Mlynář, Ivan Pilip a jim podobní.“ Nebyl to ale zadarmo, tito politici prý uměli redaktorům dodat materiál, který by jinak získat nemohli. Nešlo jen o poskytování informací, ale také o pozvánky na místa, kam by jinak pracovníci ČT neměli přístup.
Pochybovače chce Bobošíková přesvědčit následujícím příkladem, jak to ve zpravodajství ČT fungovalo: „Ministr zahraničí Josef Zieleniec ještě před sarajevským atentátem hrozil demisí, protože Václav Klaus neodpověděl na výstražný dopis Mezinárodního měnového fondu, který se týkal finanční situace u nás. Josef Zieleniec to České televizi oznámil s tím, aby to odvysílala. Nestranná televize by oznámila, že Josef Zieleniec sám dnes Českou televizi na tento stav upozornil… Ne tak Česká televize. Aby prezentovala Josefa Zieleniece jako čestného člověka a sebe jako investigativní médium, tak dramaticky oznámila, že podle jejího zjištění Václav Klaus neodpověděl na tak důležitý dopis, a proto chce Josef Zieleniec rezignovat na svou funkci.“
Jana Bobošíková také popisuje, jak tehdejší redaktoři ČT některým politikům tzv. „chodili na ruku“ a vůbec si zakládali na dobrých vztazích s nimi. Sama prý k tomu měla také příležitost, ovšem využívat jí nechtěla. Zmiňuje přitom, že Ivan Pilip byl dříve její spolužák, se kterým v době sarajevského atentátu stále občas zašla na víno, nebo že s manželem dobře znali Josefa Luxe. „Vzpomínám si, že jednou chtěl právě Josef Lux po mém manželovi, abych neodvysílala jednu větu, kterou řekl. Samozřejmě jsem mu nevyhověla. Ve férovém přátelství se tohle musí respektovat. Policista přece musí dát pokutu i bráchovi. A o tom to je...“ přidává Bobošíková pracovní historku, o kterou se prý kdysi podělila právě s kolegy z České televize. Kolegové z ČT si prý klepali na hlavu, s tím, že oni by Luxovi vyhověli a tím si ho do budoucna zavázali.
Psali jsme:
autor: Marek Korejs
