Eva Hrindová se dostala do povědomí veřejnosti tím, že založila na Facebooku stránku Naštvané matky, která získala přes čtyřicet tisíc členů a oslovovala kolem milionu lidí týdně. Bylo o ní stále víc slyšet, a tak přikročil Facebook na základě politické objednávky ke stále častějšímu řešení – beze slova vysvětlení pracně a dlouho budovanou stránku zrušil. A od té doby technologický gigant ruší vše, co je s rodačkou ze Šternberka jakkoli spjato, přestože neporušuje žádná pravidla ani zákony. „Celý život se dostávám do střetu s autoritami nebo s vládnoucí mocí, mám extrémně vyvinutý smysl pro spravedlnost. Vždy jsem se zastávala spolužáků, kolegů, nikdy jsem nedokázala mlčet. Moje máti mi vždy říká, ať hlavně držím hubu, protože si ji zase nabiju. Ale to se mi daří dodržovat jen velmi těžko. Ráda diskutuji, píšu, baví mě to, ráda formuluji postoje, hodně se bavím s lidmi, mám od nich informace a posílám to dál,“ vysvětluje dáma z Olomouce, kterak ke svým problémům přišla. „Problémy jsem měla vždycky, ale dnes jsem v kleštích ještě mnohem víc než v tom obávaném minulém režimu.“ A to je co říct…
První zkušenost se šikanou kvůli svobodě projevu zažila již na střední škole v raných osmdesátých letech minulého století. „Vymyslela jsem si na střední školní časopis a rozhlasové vysílání o přestávce. Do komunistických novin Stráž lidu jsem napsala kritiku na povinné ideologické vzdělávání mládeže, protože to všechny otravovalo. Byla zrovna perestrojka, a tak to otiskli. Pak jsem měla velké problémy na škole, ale časem se to nějak nakonec utřepalo, neboť se blížil konec komunismu. „Chtěla jsem studovat psychologii, ale výchovný poradce mi to nedoporučil, protože je tam příliš ideologie. Doporučil mi techniku. Bavila mě matematika a fyzika, a tak jsem nastoupila na stavařinu do Žiliny, kde byly různé železniční obory.“
Na Slovensku se i vdala. Chvíli pracovala ve stavebnictví, ale po roce 1989 odešla na mateřskou dovolenou, a protože se změnila doba, cítila, že se může věnovat i jiným, pro ni zajímavějším věcem, než nabízí její původní obor. A tak založila v Žilině pobočku knihkupectví Artforum, distribuovala knihy a začala vydávat časopis. Byl docela ostrý, kritizovala v něm třeba politika Jána Slotu, jenž v Žilině začínal, a jeho kontroverzní praktiky. Atmosféra začala houstnout, a tak se radši i s rodinou uklidila na Moravu.
Celý její život je spjatý s knihami. I po návratu domů skončila v jednom nakladatelství. Jmenovalo se Votobia a svého času to dotáhlo na jeden z největších knižních domů v republice. Po práci ve skladu zde Eva Hrindová dostala na starosti marketing a PR.
Po krachu Votobie dělala sedm let asistentku poslankyni za ODS Kateřině Dostálové, a poté, co se rozešly, dělala obchodní zástupkyni pro Seznam a televizi Nova. A protože ji vždy bavilo nejen čtení, ale i psaní, v roce 2008 si založila blog na serveru iDnes.cz.
První zkušenosti s cenzurou v novém režimu ale zažila již v 90. letech v nakladatelství Votobia, která jinak zpětně považuje za roky obrovské svobody. Votobia vydala knihu Vaříme s konopím, od které si slibovala velký komerční úspěch. Titul se ale stal propadákem. Do té doby, než si ho všimly státní orgány a chtěly jej nejen zakázat, ale i stíhat vydavatele. Kdyby se do toho stát nevrtal, knihy by ležely na skladě ještě dnes, ale po publicitě, které se knize díky úředníkům a policistům dostalo, se z ní stal bestseller.
V roce 2015 přišel pro Evu Hrindovou velký zlom. Na svém blogu napsala článek, v němž oznámila, že je naštvaná. Jako důvod uvedla šest hlavních bodů – 1) Odebírání dětí rodičům na základě kauzy Evy Michalákové v Norsku, jíž 2) norský stát doslova ukradl dva syny a už je nikdy – za přihlížení českého státu – nevrátil. 3) domácí porody a očkování, kdy se automaticky odsuzuje každý jedinec, který má na věc jiný názor, aniž by se měl právo ptát, co a kdy se píchá jeho dětem do těla; 4) Válka na Ukrajině a asistence Západu v násilném převratu a svržení legitimního prezidenta Janukovyče; 5) Islám a jeho vztah k ženám a islamistická ideologie a 6) Média, která lžou a manipulují a ztratila úctu k pravdě, pakliže ji kdy vůbec měla. „Zdálo se mi, že se ve společnosti dějí absurdní věci. A tak jsem tu svoji frustraci vypsala do blogu, který jsem ze zoufalství nazvala Naštvané matky – spojme se. Říkala jsem si, že aspoň ty matky by na to měly nějak reagovat, že jsou citlivější vůči dění ve společnosti,“ vzpomínala na okamžik, který jí změnil život, v dubnovém rozhovoru pro měsíčník Šifra.
Autorce okamžitě začali psát lidé, že do toho jdou s ní, a tak založila facebookovou skupinu a posléze stránku Naštvané matky. „Přinášeli jsme tam videa, překlady článků, infografiku. Měli jsme dosah přes milion lidí týdně. Jenže to zničehonic zrušili,“ říká Eva Hrindová, která se stala personou non grata. Facebook jí od té doby bezdůvodně ruší jakýkoli profil, který založí, aniž by porušoval pravidla či zákony. S odstupem času si Eva Hrindová myslí, že hlavním důvodem byla její schopnost vystihnout podstatné a pojmenovat složité věci jednoduše. Tím a věcnými argumenty je prý nebezpečnější, než kdyby křičela a nadávala.
Své facebookové aktivity se snažila několikrát obnovit, ale cenzura je neprůstřelná. Jediné místo, kde ji neblokují, je sociální síť Twitter; na rozdíl od Facebooku je tam ale mnohem méně lidí. A tak se Eva Hrindová věnuje raději vydávání knih. Nejúspěšnější titul jejího nakladatelství je Prolomení hradeb sociologa Petra Hampla, kterému zde aktuálně vyšla i nová kniha Poctivost a kreativita – kapitoly z buranské sociologie. Knihy jsou podle Evy Hrindové nejsvobodnější médium. Zatím…
Pořad Na prahu změn, který si můžete poslechnout zde, každý týden poslouchá a shrnuje Milan Vidlák, šéfredaktor, vydavatel a autor časopisu Šifra. Nezávislý měsíčník vychází v tištěné i digitální podobě, více na www.casopis-sifra.cz
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Barbora Richterová
