Do posledního místečka zaplněná aula, kdy studenti i veřejnost poposedávala či postávala podél stěn, byla důkazem zájmu o stav i nedávnou historii tuzemských, ale i světových médií.
Být či nebýt (novinářem)
„Jaká příležitost je dnes pro univerzitně vzdělané novináře? A má vůbec smysl, aby se novináři takovýmto způsobem vzdělávali?“ položil si hned v úvodu dvě řečnické otázky Šídlo. „Ať si studují, ale ať si nestěžují, co se pak bude dít. Pokud byste někdo chtěl studovat žurnalistiku, tak bych vám to chtěl rozmluvit a doporučit něco, kde se člověk opravdu něco naučí. Já jsem žurnalistiku a masovou komunikaci studoval velmi důkladně – devět let, aniž bych ji nakonec formálně dostudoval. Což bylo zapříčiněno mým ‚pobytem‘ v Respektu – to byla pro mne taková univerzita,“ uvedl na samý úvod host.
„Studoval jsem to v devadesátých letech, kdy byly podmínky dost ztížené. A od začátku jsem si uvědomoval, že bych si měl vybrat něco, kde bych se opravdu něco naučil. To se tedy v mém případě úplně nepovedlo. Ale řadě mých kolegů, kteří z toho úplně utekli, nebo si vybrali ještě nějaký skutečný obor, takže dnes, když jsou v médiích v takové situaci, se mohou živit ještě něčím. Známý český novinář Tomáš Němeček se na konci devadesátých let velmi rozumně rozhodl, že bude studovat ještě práva, což mu umožnilo po mnoha peripetiích zabývat se něčím jiným, a zdá se, že vypadá mnohem spokojeněji než my, jakkoliv je to pro česká média a českou žurnalistiku veliká škoda,“ konstatoval politický komentátor.
Jiný svět, jiná doba
Kam se vlastně média posunula? „Jsme na tom špatně, a jak na tom budeme, nikdo neví,“ zaprognózoval Šídlo. Není to problém podle něj jen český, ale skutečně celosvětový. „Zároveň Česko má specifické milníky. Dělám v médiích 27 let a zažil jsem téměř vše od roku 1990, od znovuzrození svobodných českých médií, a mohu vám říci, že takhle kritická situace tu nikdy nebyla. Byly časy, kdy jsme byli chudí a nezkušení, teď jsme chudí a zkušení a je nám to dost na nic,“ uvedl pesimisticky.
„Jaký byl svět v roce 2009? Před deseti lety jsme předsedali Evropské unii a myslím, že se z toho dodnes nevzpamatovala,“ uvedl host za oživení v sále, „a stejně tak ČR.“ Při promítání ukazoval, kdo byl prezident, předseda vlády „…a skoro prezident, alespoň posle svých představ,“ konstatoval na účet Jiřího Paroubka za smíchu přítomných studentů Jindřich Šídlo.
Za německých majitelů bylo báječně
„Česká média žila ve zvláštním období hojnosti a dostatku. Považuji to minulé desetiletí za mimořádně šťastnou dobu českých médií. Měli jsme docela kliku – nechtěl bych hovořit za všechny novináře, ale ve svém pokročilém věku již mohu formulovat větší skupinu. Měli jsme mimořádné štěstí na majitele… Říkám, že česká média měla svého času stejné štěstí jako český automobilový průmysl. Do českých médií poměrně brzy vstoupili němečtí majitelé, kteří měli dvě výhody: dokonale znali know-how, přinesli investice, znalost mediálního průmyslu a pak – neuměli česky. To je u vydavatele vždy výhoda, protože se v zásadě zajímá jenom o to, co má v účetních knihách, a nezajímá se, co je v těch novinách. Takže řada významných českých médií patřila Němcům,“ konstatoval Šídlo.
„Slýchával jsem stesky českých politiků, že česká média jsou v německých rukou. Tak se dočkali. Teď jsou česká média v českých rukou a zdá se, že s tím také nikdo není zcela spokojen,“ uvedl temně přednášející. „Co je možná přízemní a povrchní, ale co je nesmírně důležité pro nezávislost médií – prostě my jsme vydělávali strašně moc peněz. Já jsem byl dlouhá léta v Respektu a byli jsme taková první nezisková organizace, ale velké mediální domy vydělávaly skutečně hodně peněz. Příběh televize Nova, o kterou jsme se soudili s půlkou světa, to byla svého času snad nejvýdělečnější televize v Evropě. Pracoval jsem v Economii, a před deseti lety jsme oznamovali, že jsme vydělali solidní čistý zisk 101 milionů. Kdybyste dnes toto někomu řekli, tak se rozesměje. Před pěti lety platilo, že byla solidní čistá ztráta a že nebyla tak moc vysoká.“
Odstoupení pro pakatel – to už dnes zní jak anachronismus
„Měli jsme za sebou velké činy, které obecně přispěly k velkému sebevědomí médií a pak ke vzrůstající ostražitosti politiků vůči médiím,“ informoval přítomné Šídlo. „Nejznámější příklad se týká bohužel Stanislava Grosse, který před čtyřmi lety zemřel, omlouvám se, není to nic osobního. V roce 2005 média významně přispěla k pádu předsedy vlády. Tehdy se odstupovalo jinak než dnes. Předseda vlády neuměl vysvětlit milion korun,“ vysvětloval za smíchu studentů, dělaje si legraci z takovéto „malichernosti“.
Byla také trochu jiná doba, „…donutila jej k tomu také jeho vlastní strana. My jsme nechtěli, aby odstoupil, jen jsme pokládali otázky. Ptali jsme se na to důkladně. Já jsem tehdy trávil stáž v londýnských Times a oni zaregistrovali, že v Česku je vládní krize. Já jsem jim říkal, že možná padne předseda vlády. Oni se ptali, proč, a já – protože neumí vysvětlit milion korun. To je zhruba 30 000 liber na svůj byt. Dívali se téměř nepochopitelně a říkali: Vy jste úžasná země,“ glosoval za všeobecného veselí host. „Tam byly samozřejmě podobné skandály, ale ve zcela jiných částkách. Dlouhá léta, ale i dosud, je spousta politiků přesvědčena, že to byla kampaň. To je slovo, které je pořád pro ně aktuální. Přesvědčení, že novináři jsou od toho, aby někomu ubližovali a dělali kampaně, se táhne dvacet let.“
A pak odtajnil: „Mohu po těch letech říci, jak to bylo. Novinářský svět ovlivňují maličkosti. Na konci roku 2004 jsme dostali internetový přístup do katastru nemovitostí, a tak jsme si s tím hráli. Bylo to úžasné, každému jsme viděli skoro do kuchyně. Já jsem hledal, kteří poslanci mají kanceláře ve svých domech, což bylo velmi zajímavé – a musím říci, že spousta z nich je měla. Pak si to vzal Jarda Kmenta, protože neměl co dělat o Vánocích, mezi Vánocemi a Novým rokem, a našel tam smlouvu na byt předsedy vlády a bylo vymalováno,“ uvedl Šídlo.
Psali jsme:
Prognostik Kovy
Poté se vrátil k tématu: „O několik let poději, na konci roku 2008 se v Česku prodalo 1 563 690 výtisků novin. Kupuje si ještě někdo noviny?“ zeptal se auditoria a zvedlo se zhruba deset rukou. „To je dobré, děkuji všem, kdo to dělají,“ pochválil je redaktor ze Seznamu.cz
K tomu přidal další věc. „Na Facebooku bylo jen 150 000 Čechů,“ konstatoval za smíchu omladiny Šídlo. „Od roku 2009 to začalo významně stoupat a dnes každý, kdo umí zapnout počítač, tam bohužel je. V prosinci 2016 je poloviční číslo prodeje novin. Je zajímavá další věc – Češi obecně platí za národ, který má mimořádný zájem o zprávy. Když jsem byl v Timesech, tak jsme prodávali v MfD denně 300 000 výtisků, Timesy, nejprodávanější seriózní deník v Británii, prodával 700 000. Měli šestkrát větší trh. ČT24 patřila k nejsledovanějším v Evropě,“ srovnával host. „Češi seděli u televize a koukali na tiskové konference politických stran. Nevím proč, ale hrozně je to bavilo. Když začala tiskovka, zvedl se počet lidí, kteří se na ni začali dívat,“ upozornil na nevšedního tuzemského koníčka Šídlo. „V letošním lednu snad všichni Češi, kteří umí číst a psát a mají přístup na internet a netrpí nějakým odporem vůči sociálním sítím, jsou na Facebooku. Mimochodem, nedávno jsem byl poučen, že Facebook je mrtvý. Říkal mi to Kovy,“ připomněl přenášející za smíchu auditoria. „Jedině snad Instagram, možná Twitter, ale Facebook, jak mi říká jeden kolega, tam se jenom starý oškliví lidi hádají o politice.“
A nastala krize
„V roce 2008 přišlo to, co jsme si mysleli, že nás obejde, ale dostali jsme to přímo mezi oči. Pád Lehman Brothers neboli oficiální začátek světové hospodářské krize. V té době jsme byli veselí, jak nám to všechno jde, a docela ignorovali signály, které nám šly ze světa, třeba z Británie. A přišlo to i k nám a my jsme netušili, co se stane. Byl to začátek konce starého světa médií,“ zdůraznil host.
Začaly se dít věci. „Začala propouštět i televize Nova. Ta byla vždy strojem na peníze, a i té se to dotklo. Lidé přestávali kupovat noviny, firmy přestávaly investovat do reklamy, rušilo se předplatné. A začalo být špatně. V Economii u Zdeňka Bakaly jsem jednou odjel do Olomouce a volali mi, že až se vrátím, tak ta redakce bude poloviční. Jestli si pamatujete na film Lítám v tom o chlapíkovi, co pracuje pro firmu, létá po světě a vyhazuje lidi. Tak takto přesně to vypadalo v Economii, která propustila sto lidí,“ vzpomínal na horké chvíle Šídlo. „V neděli večer seděli lidé u mailu a čekali, že jim přijde upozornění, že mají v pondělí přijít na nějaký pohovor s agenturou, která přijela, propustila lidi a zase odjela. A to není jenom český problém. To byl globální problém.“
Když Andrej „něco koupil“
New York Times byly před koncem. „Myslím, že je spousta lidí, kterým by to nevadilo. Tweet – „zítra něco koupím“ – jsem si jist, že nepsal Andrej Babiš, který do dneška nenapsal jediný tweet, ale má asi 400 000 sledujících na Twitteru,“ uvedl směrem k současnému předsedovi vlády Šídlo. „Výhoda, že nás vlastnili hodní Němci, kteří neuměli česky, platila jen do chvíle, kdy vydělávali peníze. Ve chvíli, kdy přišla krize, tak oni z trhu v podstatě utekli a objevili se jiní, že. Kteří chtěli něco koupit. A koupili.“
A pak přidal informaci ze zákulisí: „Mimochodem, to je spojeno s historkou: My jsme věděli, že Andrej Babiš chce něco koupit. Založil politickou stranu, mluvilo se o tom, že si koupí média. A všichni jsme sázeli na to, že koupí Blesk. Protože to by dávalo smysl. Dokonce deník E15 vyšel 25. června 2013 s titulkem Babiš kupuje Ringiera. My jsme si to mysleli do odpoledne; a to bylo v rozjitřené době zásahu na Úřadu vlády, debatovali jsme o tom, co čeká ten Ringier, a najednou Pavlína Wolfová z Mladé fronty psala – hele, on asi koupil nás. A přišel mail z Mafry, že ji koupil Andrej Babiš,“ popisoval situaci Šídlo.
„Ale nechci mluvit jen o tom. To je jen jedna část, která tvoří celek složitého příběhu. A už vůbec nechci mluvit o tom, jakou paseku to vyvolalo v osobních vztazích lidí, kteří spolupracovali spoustu let. Ale na druhé straně, myslím, že to uvolnilo množství pracovní sil, které do té doby seděly v Mafře. Protože sedět v Mafře v té době byl do jisté míry sen spousty novinářů – velké, silné, sebevědomé, kvalitní médium. Spousta lidí pak byla ochotna jít někam jinam a vznikaly nové projekty. Echo, nebo Reportér Roberta Čásenského, který je výborný, a další,“ viděl na negativní situaci pozitivní věc přednášející.
Když se důvěra vytrácí
„S tím se začal šířit vážnější problém. Dnes doba konjunktury zase končí. Co udělá příští krize nebo recese si nikdo nedovolí odhadnout, protože jednu krizi jsme přežili za cenu, kterou jsem naznačil. Tu druhou, další, nevím,“ pokračoval, Jindřich Šídlo. „Ale problém je, že média začala ztrácet důvěru části svých konzumentů. Samozřejmě, že to není nic nového. Když jsem v roce 1992 nastoupil do Respektu, vyšel tam skvělý článek Kultura idiotů, který napsal jeden z nejslavnějších světových novinářů, muž, který donutil odstoupil prezidenta Spojených států. Ten psal o tom, jak v sedmdesátých letech američtí politici začali pracovat na znedůvěryhodnění médií po Watergate a novináři na jejich hru přistoupili. A začali na ní pracovat také.“
Z toho se podle Šídla mohly obviňovat různé dezinformační kampaně, což je nejjednodušší a dnes to dělá ledaskdo, „…ale jsem hluboce přesvědčen, že je to složitější. Myslím, že česká média se chovala předvídatelně. Je to tím, že všichni sedíme v Praze, všichni se známe. A velká významná část českých médií je názorově odhadnutelná a ve svém vývoji dost předvídatelná. Důkazem je, že když česká média někoho významně podporovala, tak pak jej začala nesnášet. Občas se přeskočila část obdivu. Každopádně se nám to nevyplatilo. Když si Václav Klaus stěžuje, jak jsou média nejhorším nepřítelem člověka, tak si vzpomenu, jak fantastické mediální krytí míval. A jak na začátku devadesátých let, až na výjimky, ten hlavní proud nadšeně tlačil rozdělení Československa a celkovou změnu společnosti.“
Fenomén Paroubek – učebnicový to příklad
To však nevydrželo moc dlouho. „Když byla opoziční smlouva, tak se podstatná část médií postavila významně proti. Existovaly k tomu dobré důvody, ale něco tam chybělo. Možnost lidí, kteří mají poněkud jiný názor, se identifikovat s jinou částí médií. Jiří Paroubek to od nás schytával – a nebyl v tom úplně nevinně. Jak před 14 až 10 lety se šlo po Jiřím Paroubkovi, tak to bylo bezprecedentní. V roce 2010 jsem byl v České televizi a měl povinnou karanténu na názory, tak všechna česká média, komplet stála proti Jiřímu Paroubkovi. A on stál proti ČT, kterou se snažil významně využít ve své mediální prezentaci. Několik měsíců jsem jako vedoucí zpravodajství vymýšlel, jak zabránit Jiřímu Paroubkovi, aby vystupoval na obrazovce,“ vzpomínal Šídlo.
Ing. Jiří Paroubek
„A to nikoliv, že bychom jej chtěli poškodit, ale abychom dodrželi zákon. On vymýšlel způsoby, jak se tam dostat – mít každý den tři tiskovky. Takže my mu dali jenom jednu denně. On ji pak dělal hodinu a půl, my jsme to stahovali na třicet minut, takže takto jsme si hráli celou dobu. Jiří Paroubek pak uspěl ve snaze být co nejčastěji na obrazovce a podle mne to byl hlavní důvod jeho volebního neúspěchu, že z té obrazovky nedokázal dobrovolně slézt,“ uvedl host za smíchu studentů. „A další byla přímá prezidentská volba. Prvním iniciátorem byl Václav Havel v létě 1992, ale Václav Klaus mu ty myšlenky na ni hned zakázal. Přímá volba tedy po letech nakonec byla a byl to opět zásah do integrity médií.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
