„Utrpení tří a půl milionu soukmenovců,“ kteří „nejsou ani bezbranní, ani opuštění.“ O tom mluvil Adolf Hitler v rozhlasovém projevu dne 12. září 1938. Nicméně už dva dny před tím dostaly okresní organizace Sudetoněmecké strany (SdP) rozkaz k zahájení provokací a začaly střety henleinovců s četníky.
Němečtí předáci řeční
Veliký sjezd Nacionálně socialistické německé dělnické strany (NSDAP) v Norimberku se konal právě na začátku září roku 1938. Slavit se na něm samozřejmě mohl nedávný anšlus Rakouska, ale jednalo se tam i o „druhém na řadě“, o Československu. „Hlavní projevy měli tři řečníci. Joseph Goebbels mluvil o naší republice jako o rejdišti komunistů, Hermann Göring hovořil o ‚trpasličím národě ve střední Evropě a o podivných skřetech, kteří se staví proti říši‘, a dodával, že Německo své vůdce velmi dobře zná, zatímco jinde se všichni schovávají za anonymní parlamentní většiny. Führer Velkoněmecké říše Adolf Hitler nebyl tehdy až tak ostrý, jak se očekávalo. Lavíroval. Německá armáda nebyla tenkrát ještě tak loajální, jak by se mohlo zdát,“ vysvětluje historický publicista Zdeněk Čech.
Podle něj mnoho německých generálů, posléze tak proslulých na frontách světové války, uvažovalo o svržení Hitlera, pokud zahájí válku proti Československu, kterému po boku budou stát spojenecké mocnosti Francie a Sovětský svaz. Pro Německo by to v takovém případě nemuselo dobře dopadnout. Nicméně s přihlédnutím k britské politice premiéra Nevilla Chamberlaina, který šel Hitlerovi v zásadě na ruku, už vůdce přestal lavírovat a rozhodl se pro neustálé konflikty na českoněmecké hranici. Tudíž začala SdP s tím, čemu se dnes eufemisticky říká sudetoněmecké povstání.
Přestože různé roztržky trvaly už tři dny, o začátku připravované akce se mluví až ráno 13. září. Poprvé byly hlášeny i oběti na životech. Tehdy se odehrála „bitva o Habartov“, po které zůstaly na obou stranách čtyři oběti. Vyprovokovali ji propagandisticky zpracovaní sudetští Němci. Zvlášť brutálně byli napadeni manželé Pardusovi. Ona byla zlynčována, on - četník - po kapitulaci četnické stanice postřelen, lynčován a dav mu do ušních boltců procvakal hákové kříže. K výbuchům německé nenávisti došlo tehdy v sedmdesáti městech a vesnicích.
Středověké hranice
K částečnému potlačení celé vzpoury došlo už 14. září po zavedení stanného práva, nasazení armády a posílení speciálního bezpečnostního sboru Stráže obrany státu. Konrad Henlein, který měl události řídit z Norimberku, se na československé území už nevrátil. Poté byla u nás zakázána celá Sudetoněmecká strana a „henleinovský puč“ zkrachoval. V některých popisech tehdejších událostí je za další fázi „povstání“ považován vpád Sudetoněmeckého Freikorpsu do československého pohraničí. Byl podporován oddíly SA, SS, ale i zpravodajskou službou Abwehr. A za hranicemi stálo více než čtyřicet divizí wehrmachtu, připravených k útoku, k napadení ČSR. Republika vyhlásila mobilizaci své armády. Téměř všeobecnou.
„Československo mělo po této mobilizaci skoro 1 100 000 mužů ve zbrani. Ani s nimi však nebylo schopno plně zajistit nekonečnou linii hranic s Německem, která se táhla od Ostravy na západ až k Aši a odtud zas na jihovýchod a východ k Bratislavě. Vždyť Německu tehdy náležela většina Slezska a po anšlusu i Rakousko. Náš úplný západ, Chebsko a Ašský výběžek, se vlastně už ani vojensky hájit nedal, a právě tam nakonec začalo obsazování československého pohraničí. Na konferenci v Mnichově se pak celý příběh uzavřel,“ říká s trochou hořkosti spisovatel Čech.
„Právo na sebeurčení má opravdu mnoho významů a masek. Podle mého přesvědčení končí svoboda kohokoli tam, kde začíná ta moje, což tehdy byly historické hranice Království českého, které fungovaly už od středověku a které jsme zdědili z rakousko-uherských dob. Němci na našem území žili po staletí a většinu těch časů k žádným konfliktům nedocházelo,“ vzpomíná Zdeněk Čech a pokračuje: „Nakonec se ale z Hitlerovy třetí říše začal přes naše hranice rozlévat jed. A zmanipulovat lidi není často tak obtížné, což platí jak pro Němce v roce 1938, tak pro mstící se Čechy v roce pětačtyřicátém. Žádnému z mnoha mrtvých však dneska už nepomůžeme, důležitá je teď vstřícná politika a schopnost dohlédnout daleko do budoucnosti. Pochopit třeba, že i velmi nedokonalá Evropská unie je lepší než integrační vakuum zaplněné jen a jen národními státy. Už Palacký přece varoval před tím, co by se mohlo stát s menšími evropskými národy, co mají na západě německou mocnost a na druhé straně drsného ruského bohatýra.“
- Seriál s historickým publicistou Zdeňkem Čechem ČESKÉ OSMIČKY
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
