To byste do té historie určitě neřekli, ale je úplně plná hoaxů a fejk njůs. Vezměte si třeba takové úsloví „Hlas lidu, hlas Boží“ (latinsky Vox populi, vox Dei). Zcela pravidelně je používáno v tom smyslu, že názor a vůle lidu by měly být považovány za tak autoritativní, jako by přicházely přímo od Boha, a že popularita odráží pravdu. Proto se máme „hlasem lidu“ řídit. A víte, jak to bylo doopravdy? Přesně naopak!

Když budete pátrat po autorovi tohoto rčení, dopracujete se k jistému Alcuinovi z Yorku, příteli a rádci císaře Karla Velikého. Což máme bratru přelom 8. a 9. století. (Karel Veliký se nechal korunovat o Vánocích roku 800 na (západo)římského císaře, přičemž legenda praví, že císařskou korunu papeži vytrhl z rukou a korunoval se sám.

Předpokládat u osobnosti, která si svými násilnými výboji pod záminkou šíření křesťanství podrobila prakticky celou kulturní Evropu, že bude naslouchat „hlasu lidu“ coby hlasu Božímu, se zcela zásadně vymykala realitě doby i charakteru císaře samotného. Jak to tedy s tím „Božím hlasem lidu“ bylo ve skutečnosti? Je nutno si přečíst celé Acluinem císaři zaslané poselství, které obsahuje i tuto větu, psanou pochopitelně latinsky:

Nec audiendi qui solent dicere, Vox populi, vox Dei, quum tumultuositas vulgi semper insaniae proxima sit.