To byste do té historie určitě neřekli, ale je úplně plná hoaxů a fejk njůs. Vezměte si třeba takové úsloví „Hlas lidu, hlas boží“ (latinsky Vox populi, vox Dei). Zcela pravidelně je používáno v tom smyslu, že názor a vůle lidu by měly být považovány za tak autoritativní, jako by přicházely přímo od Boha, a že popularita odráží pravdu. Proto se máme „hlasem lidu“ řídit. A víte, jak to bylo doopravdy? Přesně naopak!
Má být Filip Turek jmenován ministrem životního prostředí?Anketa
Předpokládat u osobnosti, která si svými násilnými výboji pod záminkou šíření křesťanství podrobila prakticky celou kulturní Evropu, že bude naslouchat „hlasu lidu“ coby hlasu Božímu, se zcela zásadně vymykala realitě doby i charakteru císaře samotného. Jak to tedy s tím „Božím hlasem lidu“ bylo ve skutečnosti? Je nutno si přečíst celé Acluinem císaři zaslané poselství, které obsahuje i tuto větu, psanou pochopitelně latinsky:
Nec audiendi qui solent dicere, Vox populi, vox Dei, quum tumultuositas vulgi semper insaniae proxima sit.
Český překlad:
Nenaslouchejte těm, kdož tvrdí, že hlas lidu je hlasem Božím; vždyť zběsilost davu je vždy velmi blízká šílenství.
Odvolávat se tedy na něco, že „tak to národ vidí a chce“, a proto je nutno s tím počítat a o tento názor se opírat, NENÍ DOPORUČENÍM pro vladaře, ale naopak je VAROVÁNÍM PRO VLADAŘE, protože naslouchání „hlasu lidu“ je zpravidla prosto hlubokého kritického uvažování a vlastnosti, která byla již od dob starořeckých filozofů obzvláště ceněna, totiž uvážlivosti.
V dohledatelných dějinách evropské civilizace je důkazů o tom, že „hlas lidu“ může být velmi snadno hlasem ďábla, skutečně hojnost. Začněme tím slavným „Ne toho, ale Barabáše“. Zfanatizovaný lid si vynutil, aby místo Krista, kterého římský zplnomocněnec a faktický vládce Pontius Pilátus shledal nevinným, dostal milost Barabáš, usvědčený vrah. Skutečně hlas Boží jako vyšitý.
I v naší moderní české historii můžeme velmi dobře vidět, jak to s tím „Božím hlasem je“. Můžete říci, že v devětatřicátém Češi nacisty nevítali, i když tak plný Václavák jako v březnu 1939 neměl nejen Jindra Rajchl, ale dokonce ani Milion chvilek na Letné – blbý, no… Ale dopisy, požadující odsouzení a popravu Milady Horákové psali přečetní zástupcové českého lidu o pár let později hojně a s naprostým emocionálním nasazením – pověsit málo! A opravdu nemůžeme říci, že k tomu byli všichni přinuceni.
Fotogalerie: - Pražské Jezulátko a Poutnický betlém
Jak se názor lidu mění dobře popisují teorie komunikace. Všechny názory se mění, posouvají, podle známého komunikačního schématu, kdy nositeli nových idejí jsou nejdříve šílenci, kteří přicházejí s neotřelými, ba bláznivými nápady, tak zvaní „proroci“. Ti jsou následováni „časnými příznivci“, a pokud určitý názor penetruje přes 15 % obyvatelstva, překlápí se do názoru většinového. Stejně jako jsou „časní následovníci“, existuje i zhruba stejně velká skupina pozdních následovníků a vždy zůstává určité procento lidí, kteří se sveřepě drží svého názoru až do konce. Rozložení proroci – časní následovníci – mainstream – pozdní následovníci – zabedněnci sleduje svým rozložením Gaussovu křivku a kvantitativně bývá charakterizováno 3 % – 12 % – 70 % – 12 % – 3 %. Dojde-li ke „změně poměrů“, vrchol Gaussovy křivky se posune a z šílenců se snadno stanou představitelé mainstreamu. Toto schéma ovšem platí pouze za předpokladu, že informace se šíří volně, diskuse o nich je veřejná, nezideologizovaná a necenzurovaná. Dovolávat se však „názoru lidu“ ve společnosti, kde se za některé názory zavírá (jako třeba u nás), ve společnosti, kde tak zvaná veřejnoprávní média jsou zcela v zajetí propagace pouze jednoho názorového proudu, je komunikační a ideologický nonsens. Dovolávat se jej znamená být součástí této propagandy a komunikačního zkreslení.
Chápu, že pan prezident si nečte po večerech raně křesťanské filozofy. Ale jako voják by měl vědět jedno: Který narativ je správný, určují vždy vítězové. A do doby, než je vítězství jedné či druhé strany zcela jisté, je dovolávání se „hlasu lidu“ značně ošemetné, neb šance, že v posledku bude dotyčný za úplného pitomce, je převeliká.
Aplikujme výše předestřené na „causu“ jmenování, či nejmenování Filipa Turka členem vlády. Mezi kandidátem na jmenování, Filipem Turkem, a jmenujícím prezidentem Petrem Pavlem jsou evidentní ideologické rozpory. OBA se přitom mohou dovolávat „hlasu lidu – hlasu Božího“, protože oba byli do svých funkcí zvoleni voliči – českými občany. Kdo dostal víc hlasů a které volby byly dřív či později (a byly tedy autentičtějším způsobem schopny odrážet poslední přání voličstva) je poměrně irelevantní, protože se jednalo o diametrálně odlišné funkce, do kterých volby probíhaly. Spoléhat se na „hlas lidu“ je tedy nepřípadné, protože srovnává nesrovnatelné. Pan prezident by se tedy měl přestat na berličku „hlasu lidu“ vymlouvat a měl by provést analýzu zejména svého vlastního postavení na mezinárodní politické scéně, z čehož by měl pro něj vyplynout i jeho postoj k ne/jmenování Filipa Turka ministrem zahraničních věcí. Pojďme se pokusit provést tuto analýzu místo pana prezidenta.
Petr Pavel byl zvolen prezidentem jako člověk, který byl a je pevnou součástí evropských struktur – Evropské unie a zejména NATO. Po celou dobu své funkce byl v dojemné shodě s Petrem Fialou a jeho vládou, na poli mezinárodních aktivit zejména. Stál na straně Ukrajiny a aktivně podporoval a stále podporuje její zbrojení a financování nejen Evropskou unií, ale prostřednictvím „granátové iniciativy“ jmenovitě a konkrétně i Českou republikou. Dalším velmi určujícím hlediskem je postoj Petra Pavla k Izraeli, který je, jak se říkávalo za mých mladých časů „neochvějný“.
Filip Turek byl zvolen nejdříve poslancem Evropského parlamentu a posléze Poslanecké sněmovny ČR jako člověk, který reflektuje posun mezinárodní scény, ke kterému došlo od doby zvolení Petra Pavla prezidentem. (Ano, čas se řítí jako jelen, jsavšouc do pérdele střelen…) V čem k tomu posunu došlo? Tak především se nám fakticky rozpadlo NATO – ať si na to říká, kdo chce, co chce. Zájmy USA se diametrálně odlišily od zájmů evropských států aliance. USA chce válku na Ukrajině ukončit a s Ruskem budovat obchodní vztahy, případně je na svou stranu přetáhnout proti Číně. Evropské země NATO, včetně českého prezidenta, stále sní o tom, že ty střely Taurus přece jen vyzkouší, a to nejlépe s dopadem na Rudé náměstí v Moskvě či tak nějak podobně. To, že po formální stránce NATO stále existuje, je zastírací trik, který Filip Turek evidentně prohlédl a Petr Pavel se tomuto poznání vzpírá. Druhým bodem divergence názorů a politického postoje vůči postoji prezidenta je u pana poslance vztah k Izraeli. Z tohoto hlediska je možno nařčení F. T. z pronáckovských aktivit považovat za „zlatý standard“, neboť, jak praví klasik, „kdo není s námi, je proti nám“. Cokoliv jiného než absolutní oddanost Izraeli je prezidentskou kanceláří interpretováno a podprahově veřejnosti imputováno jako osobní nástup Filipa Turka ke genocidě Židů, nejlépe vlastníma rukama a vlastní zbrání. Proti takové dezinterpretaci je možno se bránit jen velmi obtížně a obezřetné mlčení na toto téma jak ze stany Motoristů, tak osobně jejich předního poslance, je zcela nedostatečné. Dokud F. T. nepřijde v jarmulce ke Zdi nářků a do jejích mezer neumístí modlitbu s přáním „chci být věrným ministrem… nespecifikovaných států…“, tedy dokud nepolíbí prsten, bude vždy pro Hrad (a další) osobou neloajální, tedy nedůvěryhodnou, tedy ministerského křesla nehodnou.
Filip Turek je mužem posunu, Petr Pavel je mužem setrvávání. Z hlediska vnitrostátního by to bylo poměrně irelevantní, kdyby nám ovšem na mezinárodní scéně neprobíhala (minimálně jedna, zjednodušme si to trochu) válka, která úplně brutálním způsobem určí uspořádání světa možná na dalších 80 let. (Když od druhé světové války, která přinesla náš dosavadní model mezinárodního uspořádání, uplynulo právě cca 80 let a evidentně výsledky Jaltské konference přestávají světovým velmocem vyhovovat.) Se shora konstatovaným faktickým rozpadem NATO ovšem je celkem jednoznačné říci, kdo bude vítěz a kdo poražený.
Ačkoliv podíl USA na rozpoutání války na Ukrajině je nezpochybnitelný, dnes tato supervelmoc „změnila strany“ a fakticky stojí na straně Ruska. S ohledem na superblízké vztahy Filipa Turka s USA je zřejmé, že i on bude stát na straně vítězů. Petr Pavel stojí na straně evropské části NATO. Na straně, která se musí sama brutálně zadlužovat, aby mohla vojensky podporovat svého prohrávajícího a grandiózně zkorumpovaného spojence. Evropské země NATO, kryjící se s „koalicí ochotných“ Evropské unie, se samy chytly do dluhové pasti. Znáte to přísloví, že když dlužíte bance deset milionů, máte problém, ale když jí dlužíte deset miliard, má problém banka? A když bankám dlužíte devadesát miliard má problém kdo? Ten, kdo prohraje válku. Ten, kdo se nedočká žádných válečných reparací. Ten, kdo vlastní banky, které těch devadesát miliard euro půjčily. Ani v jednom případě to není Filip Turek.
Takže osobní pocity stranou: Na místě Petra Pavla bych byla utilitaristicky obezřetnější a jestli má někdo k „odporné lidské bytosti“ jménem Trump pošlapanou cestičku, dávala bych si docela pozor, abych ji náhodou nezakydala hnojem. Ale kdo jsem já, abych někomu dávala hraběcí rady. Od toho má pan prezident přece svého poradce a přítele nejvěrnějšího. A ten to s ním už jistě dávno všechno strategicky probral, takže já se jdu držet úsilí nespálit vanilkové rohlíčky a vybrat všechny kosti z rybí polívky.
Krásné Vánoce všem, vaše Klára A. Samková
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovali 4 čtenáři)
Měla by hlava státu při jmenování ministrů zohledňovat mezinárodní kontext?
spartyza8
