Pane doktore, v České republice dnes mluvíme o politické krizi. Začalo to nejmenováním Filipa Turka ministrem a vyústilo to ve spor Hradu s vládou, včetně zveřejněné SMS ministra Petra Macinky prezidentem Petrem Pavlem, která byla ale původně poslána přes jeho poradce Petra Koláře. Jak tento vývoj hodnotíte z pohledu ústavního práva a politické kultury?

Považuji za nesporné, že prezident má z titulu své funkce povinnost ministra jmenovat. Jakékoliv snahy o zpochybnění nebo o relativizaci této jeho ústavní povinnosti jsou liché. A už vůbec nerozumím některým kolegům, kteří Ústavu vykládají podle toho, zda je ve funkci Miloš Zeman nebo Petr Pavel. Zbytek této kauzy snad ani není nutné komentovat. S jedinou výjimkou, a tou je moment, kdy Petr Macinka řeší zásadní politické otázky s Petrem Kolářem. Nechápu, že se média věnují obsahu jeho SMS zpráv, ale nepřijde jim divné, že zatímco hlasem a tváří Hradu je Petr Pavel, mozkem je evidentně někdo jiný.

Spor dál sílí: Petr Macinka říká, že bude Hrad v zahraniční politice ignorovat, mluví se o jeho faktickém odstavování a podle informací ParlamentníchListů.cz také o ztrátě důvěry kvůli únikům citlivých informací z neveřejných jednání, které mají vycházet z Hradu. Co taková situace znamená pro fungování vztahů mezi ústavními institucemi?

Žijeme v době, kdy místo skutečných témat ovládá společnost politický aktivismus. A tomu odpovídá i způsob vystupování politiků, včetně prezidenta republiky. Podle mě nemá mít prezident žádné reálné pravomoci. Na tom nic nemění ani nesmysl v podobě zavedení jeho přímé volby. Objevují se názory, že je potřeba změnou Ústavy pozici prezidenta posílit. Se změnou Ústavy souhlasím, ovšem jen v tom, že by se volba prezidenta měla vrátit k původní úpravě. V České republice prostě prezident hraje spíše jakousi ceremoniální a reprezentační funkci. Nic víc, nic méně.