„České srdce dokáže nenávidět všechny.“ Slova mediální expertky Člověka v tísni a další příběhy

„Já myslím, že české srdce je velké pro všechny. My dokážeme nenávidět všechny,“ řekla v knize Člověk 25 s podtitulem Čtvrtstoletí Člověka v tísni Adriana Černá. Zástupkyně ředitele mediálního oddělení zmíněné humanitární organizace tak vlastně nasadila „masku nenávisti“ i Čechům, kteří jejímu zaměstnavateli přispívají na jeho bohulibou činnost a její plat. Zajímavá ukázka skromnosti humanitárního pracovníka. Nicméně ještě jednou a půjdeme dál.

Tísnivé prohlášení

Abychom předešli nařčení, že jsou citace vytržené z kontextu, budeme citovat z knihy v celých odpovědích. Jen u slov ohledně kritiky krátíme. Na podotknutí jednoho z autorů knihy, napsali ji novináři Jan Dražan a Jan Pergler z Nakladatelství Zeď, že se „díky“ uprchlíkům na Romy zapomnělo, Černá odpověděla: „Já myslím, že české srdce je velké pro všechny. My dokážeme nenávidět všechny, takže se to jen rozšířilo. Ale Romové už nejsou v první linii, spíš ve druhé, třetí.“

Černá se narodila těsně před událostmi na Národní třídě v roce 1989, z Aše se přestěhovala do Prahy, kde vystudovala soukromou Vysokou školu hotelovou a ekonomickou, ale mezitím už doučovala romské děti, pak nové dobrovolníky a pomáhala při povodních. V rozhovoru sice sama říká, že je „voráchlá“, ale za výše citovaný soud by si měla denně vymývat ústa dezinfekcí.

Zmíněná kniha o Člověku v tísni (ČvT) vyšla v roce 2017 a formou rozhovorů se zaměstnanci i blízkými spolupracovníky přináší náhled do života největší české humanitární, rozvojové a lidskoprávní organizace a jedné z největších ve střední Evropě. Objevili jsme ji v knihobudce nedaleko stanice metra Stodůlky v Praze.

Tři česká světla

Hlavně se v ní rozebírá vývoj organizace, která vznikla v roce 1992 v kuchyňce redakce Lidových novin na Národní třídě ze skupiny dobrovolníků kolem Jaromíra Štětiny a Šimona Pánka, jako první zorganizovala pomoc lidem ve válkou zmítaném Náhorním Karabachu a o dva roky později si již pod křídly České televize zvolila název ČvT.

Ostatně ten název vymyslela - v knize se tím i pochlubí - v roce 2023 zesnulá televizní dramaturgyně Kristina Taberyová, dcera představitele Jana Husa i Jana Žižky Zdeňka Štěpánka z husitské trilogie Otakara Vávry a matka šéfredaktora Respektu Erika Taberyho.

Jak v knize, která je téměř genderově vyvážená, na úvod praví otec zakladatel Štětina: „Trochu to zveličím. Pro mě tady existují tři světlé body v našem polistopadovém vývoji. Prvním je náš vstup do Evropské unie, která je garantem míru už 70 let. Druhým světlým bodem je vstup do NATO. Jsme součástí nejsilnějšího ozbrojeného bloku na světě. A třetí bod? Existence a stálá práce Člověka v tísni, který velmi cílevědomě a jasně vzdoruje české xenofobii. A to potřebujeme.“ Autor slov již není mezi námi, tak jen smířlivě podotkněme, že Evropa v širším kontextu zažila po druhé světové třeba války v Jugoslávii, Gruzii či Moldavsku.

Ohledně fungování

Na otázku ohledně války v Sýrii odpovídá šéf fundraisingu ČvT Tomáš Vyhnálek takto: „Je velký rozdíl mezi válkami a přírodními katastrofami. Lidi přirozeně raději přispívají na zemětřesení či povodně, protože se snaží navrátit věci do původního stavu. Kdežto ve válečných konfliktech bývají dvě a více stran. Někdo fandí těm, někdo oněm a vždycky – byť já s tím nesouhlasím – se může říct: Vždyť oni si za to tak trochu můžou sami. Navíc řešení konfliktů není o penězích. Někdo musí buď vyhrát, nebo se musejí dohodnout. A právě proto – byť v 90. letech jsme byli hodně úspěšní v získávání peněz na Bosnu – u nás v posledních deseti letech dominují přírodní katastrofy.“

Finanční ředitel Jan Kamenický zase na dotaz, jestli není dnešní rozkročení ČvT do mnoha oblastí na překážku, říká: „To je takové naše věčné téma, dlouhodobé směřování, kam jít a kam nejít. Eventuálně se někdy vrátí téma, zda tu naši činnost nerozdělit do menších celků. A to proto, že čas od času jsou naše aktivity v lehkém protikladu nebo si navzájem trošku škodí. Na dnešní Ukrajině by se našla spousta důvodů, proč říct, že tamní režim není zrovna demokratický a pěkný, zvláště na východě. Ale ve chvíli, kdy tam chceme mít humanitární misi, je naprosto vyloučené se tímhle směrem pouštět. Lidskoprávní a humanitárně-rozvojový pohled se v jistých chvílích střetnou. A těch reálných střetů je poměrně málo a stojí za to držet tu synergii, která je poměrně vzácná.“

Střílení na anděly

Když přijde řeč na kritiku ze strany politiků či části společnosti, postaví se zpovídaní do jedné řady odporu, jako by se „střílelo na anděly“. Tady to tedy trochu zkrátíme. Dle Štětiny k nepřízni ze strany politiků přistupovali v ČvT podle hesla: „Psi štěkají a karavana jede dál.“ Hlavní účetní Anna Spružinová o tom míní: „Myslím, že se nás bojí. Protože jim nastavujeme zrcadlo – proto na nás reagují tak podrážděně…“ Dokumentarista a člen Správní rady ČvT Petr Jančárek soudí: „Protože nemůžou přenést přes srdce, že je tady někdo s jasným hodnotovým systémem. Politiky fakt štve, že se někdo vyděluje z jejich moci… Celá společnost začíná být rozbitá. O to víc je potřeba být Člověkem v tísni. Ale já z toho mám radost, že takhle dráždíme politiky.“

Jednou z výjimek je Tomáš Pojar, který od roku 1997 organizaci po určitou dobu vedl, ale od roku 2005, co ji opustil, se pohybuje ve státních strukturách. O velkém kritikovi ČvT Klausovi v knize hovoří přátelsky a mimo jiné řekl: „A ve chvíli, kdy Václav Klaus mluvil o NGOismu, jsem do jisté míry chápal, o čem mluví. Prapůvod toho výroku je v diskusi o tom, aby zde nebyl diktát nějakých politicky zaměřených nevládních organizací.“

Nicméně kritika už zase sílí. K vládě se dostala koalice stran, které byly k ČvT, potažmo tuzemskému neziskovému sektoru vždy mnohem kritičtější než politické subjekty nynější opozice. Ministr zahraničí Petr Macinka se chystá škrtat ve výdajích. Z jeho předchůdcem podpořených projektů ČvT, nad kterými se podivil v internetové televizi XTV, zmiňme třeba Posílení mládeže a nezávislých médií v Gruzii za 3 000 000 anebo Budování rovnosti a inkluzivní rozvoj ve Venezuele za 500 000 korun. Nebyl sám.

Poslanec za ANO Marek Novák se nad projekty ČvT nedávno zamýšlel ve videu, kde napřed prohlásil: „Člověk v tísni anebo peníze českého občana v plísni.“ Citoval z dokumentů skoro dvanáct minut. Zmiňme jen pár. Posilování odolnosti komunit prostřednictvím posílení systému včasného varování v Kambodži za 2 500 000, Pomoc nejzranitelnějším komunitám zasaženým konfliktem v Jižním Kivu v Demokratické republice Kongo 5 000 000 či Zajištění přístupu k vodě na Ukrajině 20 000 000 korun.

Smír na konec?

Na to konto si Šimon Pánek v Blesku posteskl: „Je nepříjemné, když pracujete v pomáhající organizaci s nižším platem než v byznysu a s menší jistotou než ve státní správě, a najednou slyšíte hanlivé nálepky, cítíte tendenci kolem pomáhajícího sektoru vytvořit ovzduší čehosi podivného, placeného z ciziny. Je to neférové, nespravedlivé a lidsky ošklivé.“ Tyto útoky prý ubližují těm nejslabším. Pánek často ruku v ruce s kritikou vylítne jako „čertík z krabičky“.

Většina z lidí z knihy Člověk 25 se shodne na tom, že Člověk v tísni už je korporace, ale stále s lidskou tváří. Většina lidí z knihy kriticky hodnotí, co se dá. Všichni lidé z knihy si váží Pánka, toho Mirka Dušína dnešní doby. „Atmosféra nás netěší. Nikomu není příjemné, když do něj někdo kope. Ale je potřeba si na to zvyknout. Já s tím mám menší problém, než řada mých mladších kolegů, které reakce společnosti i části politiků překvapuje. Jsou srdcem a duší oddaní své práci a cítí to úkorně. Musíme si na to zvyknout…,“ říká kupodivu Pánek v knize, která vyšla už před devíti lety. Ale v ČvT si ještě nezvykli.

Člověk v tísni je jistě úctyhodná organizace, ale není bezchybná a dokonalá. „Vím o jedné věci – a je zásadní, protože jde proti duchu Člověka v tísni: daleko dříve jsme se měli zabývat problémy kolem nás tady doma,“ přiznává Pánek v knize. Ostatně třeba za boj proti zadluženosti a snahám o oddlužení části české společnosti, které má na krku vedoucí dluhového poradenství Daniel Hůle, klobouk dolů. Čest památce jejich mrtvým kolegům v Sýrii a Afghánistánu. Nicméně právo na kritiku je o svobodě projevu a tedy jednou z hodnot, za kterou organizace bojuje a utrácí peníze. Takže dámy a pánové z Člověka v tísni, neberte toto právo svým kritikům a zvykejte si.