Má vláda pohrozit energetickým firmám mimořádným zdaněním, pokud nesníží ceny?Anketa
Pražského biskupa Vojtěcha, po kterém je pražské arcibiskuství též někdy nazýváno „svatovojtěšským stolcem“, považují za svého Češi i Poláci a rovněž Maďaři. Jeho dobrodružný život skončil rituálním umučením pohany v Prusku.
Spolek Patrimonium Sancti Adalberti byl založen roku 2020, aby udržoval jeho intelektuální dědictví, které je významným zdrojem středoevropské religiozity a kultury. Za tímto účelem kromě vydávání publikací pořádá debaty a přednášky. Letošním vrcholem její činnosti byla mezinárodní konference Svatý Vojtěch a středoevropský prostor, konající se v Praze od pátku až do neděle pod záštitou pražského kardinála Dominika Duky.
„Velmoci o novém uspořádání středoevropského prostoru, bez ohledu na názor jeho obyvatel, nejen uvažují, ale i jej do určité míry plánují, samozřejmě ve svých vlastních zájmech. Logika věcí proto velí, že by země středoevropského prostoru měly v této chvíli převzít iniciativu a samy se aktivně zapojit do procesu definice a politického utváření tohoto prostoru,“ stálo v pozvánce na konferenci.
Podle profesora Petra Druláka, který panel moderoval, je právě svatý Vojtěch symbolem sporu mezi propojováním světa a regionální svébytností. Tento spor rozhodně nevznikl až za moderní globalizace, byl tu mnohem dříve, a jak ho naši předkové řešili, to podle profesora může poučit i nás.
Proto profesor Drulák jako jeden z hlavních odkazů svatého Vojtěcha zdůraznil, že stál u zrodu tradice národního státu, která se stala základním definičním znakem středoevropského prostoru. Na rozdíl od západoevropského, kde dlouhá staletí dominovala nadnárodní Svatá říše římská.
Autonomie rozhodování, ale současně kontakty se světem a ne uzavřenost – to se podle Druláka stalo principem středoevropské spolupráce.
Tato politika podle něj musí mít tři pilíře: Hodnotový fundament, geopolitickou strategii a rovněž ekonomickou a praktickou spolupráci mezi zeměmi.
Kardinál Duka: Základem demokracie je respekt k názoru druhého
Hlavním hostem sobotního dopoledního panelu byl kardinál Dominik Duka, který středoevropský prostor definoval slovem „domov“. Svatý Vojtěch je pro něj symbolem Evropana, který měl konexe u papeže i na císařském dvoře, a přesto si byl vědom svých kořenů a středoevropských specifik.
Svým programem podle něj doplnil roli svatého Václava, který byl patronem národa, ale mimo český národ jeho příběh mohl oslovit jen těžko.
Výklad o středoevropské identitě vzal kardinál od Konstantina s Metodějem. „Díky dvěma bratřím jsme přestali podléhat západnímu vlivu Karla Velikého, který byl velmi silný, a současně jsme se nedostali pod východní vliv Byzance. Právě svatý Vojtěch tomu dokázal jako kazatel a myslitel dát teoretický koncept a absorbovat západní i východní vlivy.“
Následoval výklad rozdílu mezi západním a východním chápáním Boha a víry a upozornění, že křesťanství není čistě projektem „Západu“.
„Hranice střední Evropy nemůžeme úplně přesně určit zeměpisně, ale můžeme je určit duchovně,“ myslí si Dominik Duka.
On sám s tím prý má kromě teoretických vývodů i praktickou zkušenost. Když jde do kostela třeba v Kolíně nad Rýnem, připadá si tam cizí – zato v Mnichově nebo ve Vídni si připadá jako doma a prostředí je mu mnohem bližší. I to je jakýsi intuitivní „domov“. Proto zdůraznil, že za součást střední Evropy bychom měli považovat nejen Visegrádskou skupinu, ale také Rakousko a balkánské země, které s námi rovněž mají mnoho společného.
Ze středoevropského chápání Boha podle něj vyplývá i to, jaký vztah bychom měli mít k demokracii. Základem by měl být respekt k názoru druhého na bázi přátelství.
Slovenský exministr: Progresivisté se k oponentům chovají jako k nepříteli
Po Dukovi hovořil Vladimír Palko, někdejší slovenský ministr vnitra, který večer předtím převzal Cenu Svatého Vojtěcha. Jeho projev, který při tom pronesl, byl účastníky konference vášnivě diskutován ještě ráno, když se scházeli na sobotní panel.
Pro ten si docent Palko připravil úvahu o tom, jak a co využít v současném zápase s progresivistickými silami, které mají zájem veškeré regionální identity a zvyklosti zničit.
Základním problémem podle něj je, že „protivník nemá jméno“. Respektive má jich hned několik. Podle potřeby se nazývá jednou liberalismem, jednou progresivismem, jednou „wokeismem“ a proto je problém proti této snaze o likvidaci tradic zformovat odpor.
Tento „nepřítel“ zdůrazňuje svou mezinárodní povahu a dokáže využívat nadnárodních institucí, aby přes ně pronikala jeho ideologie do národního zákonodárství. Exemplárním příkladem jsou pokusy v tzv. Istanbulské úmluvě.
Slovo „nepřítel“ by se mohlo zdát přehnané, ale podle Palka se tito lidé sami chovají k oponentovi jako k nepříteli, chtějí ho zničit, nikoliv fyzicky, ale alespoň existenčně, jak vidíme třeba na výzvách studentů k propuštění akademiků, kteří se jim znelíbí.
Palko v tom vidí určité rysy, převzaté z marxismu. „Je to vidění světa jako souboje utlačovatelů a utlačovaných, přičemž oni sami chtějí osvobozovat utlačované,“ vysvětloval. Rozdíl je pouze v tom, že pro Marxe byla tím „utlačovaným“ dělnická třída, zatímco pro dnešní progresivisty jsou to všemožné menšiny.
Docent Vladimír Palko
Postavit se těmto snahám je podle Palka dnes o to složitější, že na straně progresivistů stojí velký byznys, a dokonce i politická pravice, včetně stran, které mají v názvu slovo „křesťanská“.
Pak hovořila docentka Mina Zirojevičová z Právnické fakulty v Novém Sadu, která měla v panelu reprezentovat Srbsko jako součást široce chápané střední Evropy. Docentka Zirojevičová tento region popsala slovem „bratrství“.
Psali jsme:
Po ní vystoupil Bartolomiej Wroblewski, polský ústavní právník a poslanec za vládní stranu Právo a spravedlnost. Doktor Wroblewski nejprve stručně hovořil o tradicích, které střední Evropu spojují, ve kterých svatý Vojtěch hraje klíčovou roli. Vymezil celkem pět bodů, které země tohoto regionu spojují, od středověkých království po společnou zkušenost komunismu.
Druhým tématem pro něj byla obrana křesťanských či „přirozených“ hodnot. Jejich vymezení si vypůjčil od papeže Benedikta, rovněž zástupce „střední Evropy“ v širším slova smyslu (kardinál Ratzinger pochází z Bavorska).
Za klíčové považuje Wroblewski uhájení suverenity národních států v Evropské unii, které umožní státům bránit a hájit svá specifika. Jednotlivé národy, i ve středoevropském kontextu, se totiž na některé věci dívají jinak a tento pohled se dokonce v čase mění. Dokumentoval to obsáhlým líčením postoje polské společnosti k potratům, které před třiceti lety národ nepovažoval za nijak fatální problém, ale postupem času si uvědomil, jaký význam má hodnota života.
Pak stručně hovořil i o politické spolupráci v regionu, včetně iniciativy „Trojmoří“, která rozšiřuje Visegrádskou skupinu.
Rakouský profesor: Smějte se jim. Jako to krásně udělal prezident Zeman
Jako další dostal slovo profesor Lothar Höbelt, historik z Vídně, ovšem s významnými (i rodinnými) vazbami na Česko. Ten začal svůj výklad omluvou, že Rakousko a jeho vláda nehraje roli lídra středoevropské integrace, jako tomu bylo v minulých staletích.
Důvodem je i vnitropolitické dění, které podivným způsobem odstranilo vládu, jež měla ke střední Evropě a k Visegrádské skupině velmi kladný vztah.
Poté se rozpovídal o Evropské unii, v zásadě dobré myšlence, která je ale občas realizována hrozným způsobem. Pobavil publikum poznámkou o Ursule von der Leyenové, která prý používá jiné zbraně, než jsou tanky, což je na jednu stranu dobře, protože si všichni pamatujeme, jak dopadla německá armáda, když se starala o její tanky jako ministryně obrany.
Zmínil paradoxy, jak evropští politici dlouze hovoří o významu svobody – a pak vysokou většinou schválí rezoluci vyzývající k cenzuře. Střední Evropa je podle něj potřeba k tomu, aby byla silou, která si bude moci dovolit říci takovým věcem ne.
Profesor Höbelt zmínil stabilní odpor Polska a Maďarska, ale ještě více jej zaujalo, jak k věci přistupuje český prezident Miloš Zeman. „Já si vzpomínám, a strašně se mi to líbilo, jak pan prezident šel na největší americký svátek na americkou ambasádu a tam řekl, že Black Lives Matter je rasistický projekt. A všichni se tam začali ošívat. To byl skvělý příklad boje humorem,“ jásal.
Humor je totiž podle něj velmi účinnou zbraní, která by se proti progresivistům měla nasazovat.
On sám jako historik vnímá, že když si čte o čarodějnických procesech a pak sleduje dnešní kulturní války, tak je to trochu podobné. Proto se podle něj máme smát, protože vtip toto šílenství demaskuje. „Smějte se tomu, protože ono je to opravdu divné a nemůže to přežít,“ vyzýval.
Pak historik přispěl ještě několika pozoruhodnými postřehy. Reagoval například na Palkova slova, že na straně progresivistů stojí velký byznys. Podle Höbelta je to spíše tak, že na této straně stojí manažeři, kteří ve firmách rozhodují. Ale vlastníci, zejména drobní akcionáři, to vidí zcela jinak. Uvědomil si to prý před dvěma lety při amerických prezidentských volbách. Tehdy začaly v momentě, kdy to vypadalo na vítězství Donalda Trumpa, akciové trhy prudce stoupat, ale po zjištění, že vyhraje Joe Biden, zase klesly. „My musíme dodat sílu a sebevědomí těm vlastníkům proti manažerům,“ vyzval.
A rozloučil se vtipem na téma pokrokových socialistů, který také ukazuje specifika střední Evropy. Německý sociální demokrat, když řekne nějaký nesmysl, tak se s vámi bude hádat a bude trvat na svém. Rakouský sociální demokrat vám klidně přizná, že řekl nesmysl, a nebude si z toho dělat hlavu.
Profesor Lothar Höbelt
Panel zakončil Dimitrij Rupel, slovinský exministr zahraničí, který do politiky vstoupil jako student už v osmdesátých letech. Ten se zaměřil na několik spíše geopolitických postřehů o střední Evropě. Je to podle něj prostředí „mezi Prusy a Rusy“, kdy byly malé národy v dějinách často donuceny jednu z těchto velmocí bezvýhradně podporovat.
Také je to prostředí, kde po pádu komunismu vznikl prázdný ideologický prostor, který doposud nebyl zaplněn. Vyprávěl příběh politického vývoje své země, kde staří komunisté sice opustili politiku, ale usadili se na vlivných místech a do politiky za sebe vysílají mladé, fešné kandidáty, obvykle zcela bez politické historie, kteří se hezky usmějí, řeknou, že budou vše dělat jinak, během dvou let se zdiskreditují a pak se z klobouku vytáhne zase jiný prázdný kandidát. A tak to jde už minimálně dvacet let. Podporují je média, která vlastní právě tito vlivní oligarchové, a v posledních letech také nadnárodní neziskový sektor.
Když vyhraje volby pravice, kde stále ještě dominuje generace, která na počátku devadesátých let prosadila slovinskou nezávislost (v čele s Janezem Janšou), tak média, neziskovky i jejich nastrčení politici rozjedou jejich očerňování z lidskoprávních pozic, vykládá se o nich že jsou diktátoři, nebo dokonce fašisté.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
