„Zemřel architekt hybridní války a strůjce ruského útoku na Krym,“ zní titulek článku magazínu Respekt z ledna 2016. Autoři se v něm věnují smrti bývalého šéfa ruské vojenské tajné služby GRU Igora Serguna. Upozorňují v něm na to, že Sergun byl jedním z architektů „alternativní, nelineární války, kterou Moskva vede proti některým zemím EU a Česku“.
Na čí straně jste ve sporu o zastavení evropských dotací Agrofertu?Anketa
Ona „hybridní válka“ je v tuzemském mediálním prostoru připisována právě Rusům, přičemž je autorství tohoto konceptu připisováno náčelníku ruského generálního štábu a prvnímu náměstkovi ruského ministra obrany Valeriji Gerasimovi.
Na tuzemských otevřených zdrojích (Wikipedia.com) nalézáme definici hybridní války: „Hybridní válka zahrnuje kombinaci konvenčních a nekonvenčních metod vedení války, které použité společně umožňují synergický efekt a vyčerpání nepřítele bez vstoupení do konvenční války.“
Mezi tyto metody podle encyklopedie patří: jednotky pravidelné armády, speciální jednotky, nepravidelné jednotky, podpora místních nepokojů, informační válka, propaganda a další včetně kybernetické války.
Mattis a Hoffmann: Chlapci od maríny
Wikipedický text přitom neobsahuje ani jedinou zmínku o skutečných autorech pojmu „hybridní válka“, kterými je dvojice vysoce postavených amerických důstojníků: generál námořní pěchoty a současný americký ministr obrany James N. Mattis a plukovník ve výslužbě, rovněž od mariňáků, Frank G. Hoffman.
Fotogalerie: - Francie povstala
„V roce 2005 Mattis a Hoffman nazývali hybridní válkou způsob boje, který kombinuje standardní či konvenční metody s těmi nekonvenčními či nezvyklými,“ píše Javier Jordan, profesor politických věd a člen skupiny mezinárodních bezpečnostních studií při univerzitě ve španělské Granadě na webu Seguridadiinternacional.
Článek Mattise a Hoffmana je volně dostupný ve formátu pdf například zde. Zhruba dvoustránkový materiál s titulem Válčení budoucnosti: Vzestup hybridních válek vydal americký US Naval Institute v rámci tzv. Proceedings Magazine v listopadu 2005.
Autoři v něm definují pojem „hybridní válka“ takto: „V hybridních válkách můžeme očekávat, že se v jednom okamžiku musíme vypořádat s rozpadem státu, který vlastnil, avšak ztratil kontrolu některých ze svých biologických zbraní či raket, zatímco povedeme boj s etnicky motivovanou paramilitantní skupinou a skupinami vysazených radikálních teroristů.
Nekonvenční formy války
Můžeme čelit zbytkům polní armády darebáckého státu, který může využít konvenčních zbraní zcela netradičními či novátorskými způsoby. Rovněž můžeme očekávat nekonvenční útoky prostřednictvím náhodných násilných činů ze strany spřízněných skupin proti naší klíčové infrastruktuře či dopravní síti. Můžeme se také setkat s dalšími formami ekonomické války anebo s ochromujícími internetovými útoky proti vojenským či finančním cílům,“ píší Mattis a Hoffmann.
Vraťme se opět ke granadskému akademikovi. Jak píše Javier Jordan ve svém zhruba rok starém článku, tato Mattisova a Hoffmanova definice získala svůj smysl o rok později, kdy Hizballáh (politická a militantní libanonská organizace) během libanonského konfliktu prokázal, že dokáže využít „synergicky“ (tedy benefičně a multiplikačně) nepravidelnou taktiku povstaleckých skupin společně s vojenskými kapacitami a pokročilými technologiemi typickými pro běžné vojenské jednotky.
V roce 2006 se v měsíc trvajícím konfliktu střetly jednotky libanonského Hizballáhu a Izraele na území Libanonu, Izraele a Golanských výšin. Konflikt si vyžádal až 1 300 mrtvých Libanonců a 165 Izraelců. Vážně poškozena byla libanonská civilní infrastruktura. Z domova musel utéct odhadem milion libanonských civilistů a mezi 300 tisíci až 500 tisíci občanů Izraele.
Javier Jordan ke konfliktu poznamenává: „V letech předcházejících libanonské válce v roce 2006 izraelské ozbrojené složky opomenuly schopnost Libanonců vést válku konvenčními způsoby. Realita hybridní války představovala impulz k adaptaci na budoucí nenadálé situace.“
„Kombinace standardní a nestandardní války v jednom válečném konfliktu je stará stejně jako historie. Existuje řada příkladů od starověku po 20. století. Příspěvek Mattise a Hoffmana byl ale zajímavý. Koncept ‚hybridní války‘ měl strategické a armádní dopady,“ dodává Jordan.
Fotogalerie: - Zeman v USA
Od té doby, kdy termín vznikl, byl jeho význam rozšířen, uvádí Jordan. Užívá se podle něj pro popsání řady věcí týkajících se mezinárodních bezpečnostních otázek: od severokorejských kybernetických útoků přes mexické drogové kartely, radikální islamismus a terorismus až po čínské budování umělých ostrovů či ruské vměšování do zahraničních voleb.
Akce v šedé zóně
„Ve skutečnosti by na mnoho z toho, co dnes nazýváme hybridní válkou, spíše více seděl pojem popisující aktivity v ‚šedé zóně‘ konfliktu. Šedá zóna odkazuje na prostor mezi mírovou, upřímnou snahou politiků (bílá) a ozbrojeným konfliktem (černá). Strategie v šedé zóně se snaží politických cílů dosáhnout tajně bez toho, aby přesáhla práh otevřené vojenské konfrontace,“ poznamenává Jordan.
Klasické aktivity v pomyslné šedé zóně podle Jordana zahrnují „subverzi“, „dezinformace“, „ekonomický nátlak“, „zastrašování“. „Šedá zóna není nová. Studená válka byla víceméně konfliktem vybojovaným v šedé zóně,“ dodává.
Fotogalerie: - Putin není náš car
Podle Jordana je „konceptuálně zavádějící“ označovat nenásilné aktivity odehrávající se v politické „šedé zóně“ jako „hybridní válku“, a to z důvodů, že o skutečnou válku ještě stále nejde. „A není dobrým nápadem vytvářet nějaký koncept tak, že použijete ostatní koncepty metaforicky,“ dodává akademik.
Používá se tedy v českém mediálním prostoru pojem hybridní válka nesprávně? „Buďme s tím označením opatrní,“ radí experti na portálu iDNES.cz.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jonáš Kříž
