Deník N o vás napsal poměrně obsáhlý článek, ve kterém kritizuje vaše propojení s weby, které označuje jako „dezinformační“. V textu ale není rozbor žádného vašeho díla, článek se omezuje na kritiku jiného obsahu těchto webů. Pokud by ovšem vaše texty kontroverzní byly, patrně by se v článku alespoň krátký úryvek objevil. Co je tedy špatně? Domníváte se, že vadí vaše „přítomnost“ na těchto webech?
Zdá se, že je to právě tak, jak říkáte. I já bych přitom čekal kritiku obsahu mých článků. Je mi ale spíše vyčítáno, že moje texty jsou k nalezení na těch či oněch názorových webech, a účast v obecně prospěšné společnosti, která jedny z takových webů provozuje. Jde tedy spíše o akt boje proti tzv. „dezinformačním webům“, což je pojem, který odmítám.
Vadilo by vám, kdyby Matteo Salvini tajně přijal peníze od Rusů?Anketa
Po konci Revue Politika a po následném rozchodu s jeho nástupnickým portálem Pravý břeh píši publicistické články primárně na svém blogu. Ten má poměrně slušnou čtenost a texty z něj přebírají různá internetová média. Některá, jako třeba Neviditelný pes, předem požádala o souhlas. Jiná se neptají – a třeba se o takovém přetištění vůbec nedozvím –, ale já jim to nevyčítám. Zájem o moje články mě obecně těší a jsem rád, když osloví co nejvíce čtenářů. Podmínkou je samozřejmě, že je řádně uveden autor a původní zdroj, tj. můj blog. V každém případě tento typ přejímání neznamená, že píšu právě pro tyto weby. – Tolik ke spojení s různými názorovými weby obecně.
Pokud jde konkrétně o Český portál, původ svojí účasti i distanci ohledně stylu a obsahu jsem podrobně vysvětlil v reakci na svém blogu. Dodal bych k tomu, že pozice člena dozorčí rady je opravdu velmi vzdálená běžnému chodu webů. Každý článek je v první řadě vizitkou svého autora a projevem jeho osobních názorů. V druhém stupni je věcí šéfredaktora daného webu, jestli takový článek otiskne. Ten přitom jistě nemusí přijímat jen články, s kterými se ztotožňuje; jeho zájmem může být dát prostor různým názorům a podnítit diskusi. Ve třetím stupni je odpovědností správní rady, aby vybrala šéfredaktora a kontrolovala jeho práci. Ve čtvrtém stupni pak dozorčí rada dohlíží na práci správní rady, a to ohledně celkové činnosti společnosti.
V článku byly ony „dezinformační“ weby označeny rovněž jako „protievropské“. Nejde ovšem spíše o směšování dvou zcela rozdílných pojmů, tedy nelibosti k Evropě a nelibosti k Evropské unii?
Ano, to máte pravdu. Zastánci nynějšího modelu evropské integrace si pojem Evropy dlouhodobě přivlastňují a ztotožňují jej s Unií. Namísto označení kontinentu a civilizačně-kulturního prostoru nabízejí pod touto hlavičkou spojení evropských zemí do jednoho (nad)státního útvaru, vládu z jednoho centra, jednotnou regulaci, vytvoření supervelmoci. V návaznosti na to je pak třeba rozumět i jejich používání pojmů „více Evropy“, „proevropský“, „euroskeptik“ apod. Proti tomuto pojetí se už na začátku devadesátých let velmi případně ohradila Margaret Thatcherová, která řekla: „Neměli bychom nechat ty, kteří podporují myšlenku federativní Evropy, předstírat, že jsou jaksi více evropští než my ostatní. To nejsou; jsou jen více federalističtí. Na federativní struktuře není nic specificky evropského – je tomu ve skutečnosti naopak: jestli je něco evropské, pak je to národní stát.“
Fotogalerie: - Vzpomínka na Horákovou
Upozornil bych v této souvislosti ještě na jednu další věc. Všimněte si, že jako by nám zde bylo podsouváno, že „dezinformací“ je samo negativní hodnocení nynějšího pojetí integrace. Potvrzuje to dojem, že boj proti dezinformacím slouží k povýšení jedněch názorů za jediné správné a pravdivé, a k potlačování druhých coby špatných a závadných.
Kompletní článek Deníku N naleznete ZDE:
Už jste byl někdy v minulosti kritizován pro své působení na oněch webech, nebo pro blízkost k Institutu Václava Klause?
Tak tady si nejsem jistý, jaký druh kritiky, respektive z jaké strany máte na mysli. Pokud jde o komentáře čtenářů v diskusních fórech pod články, pod odkazy na Facebooku apod., tak tam se kritiků najde vždy vrchovatě. Mám ovšem pocit, že jejich výtky míří skoro výhradně na obsah článků nebo na jejich širší souvislosti. Možná, že někdy něco takového, na co se ptáte, zaznělo, ale už si na to nevzpomínám.
Média o mně v podobném duchu jako Deník N doposud nikdy nepsala. Pokud jde o prostředí státní správy, zde jsem za ta léta nanejvýš tu a tam zaznamenal nějaký povzdech nad vyzněním toho či onoho textu, ale to bylo asi tak všechno.
Člověka napadne, že přece mnoho úředníků píše názory a komentáře na všemožné portály…
Ano, a mají na to plné právo. Jak jsem uvedl ve své reakci, psaní článků, a tedy využívání svobody slova, nesmí být věcí odvahy. Je to jedno ze základních občanských práv. Je to zcela normální věc. Problémem by bylo naopak, pokud by jim v tom někdo chtěl bránit.
Jak s vámi Deník N komunikoval? Považujete celý průběh od kontaktu s novinářem do zveřejnění finálního textu za korektní?
Kontaktovali mě po telefonu, když jsem byl na chatě na dovolené. Druhý den byl článek na světě. Asi to spěchalo.
Jestli je to korektní postup? Nebudu se tu tvářit kdovíjak ublíženě. Kdo vstupuje do veřejné diskuse a dobrovolně vyčnívá nad davem, musí počítat s tím, že tam nahoře trochu fouká.
Podobné články se psaly a psát budou – v některých dějinných obdobích více, v jiných méně. Nelíbí se mi to a nechci přistoupit na tento styl, ale můžu si tak leda spolu s Johnym Cashem zazpívat: „I don't like it but I guess things happen that way.“
Zasáhla kauza s článkem v Deníku N nějak váš osobní či pracovní život? Ministerstvo spravedlnosti, kde pracujete, na dotaz novináře z Deníku N odpovědělo ve smyslu, že vaše činnost problematická není.
Celou věc bych nezveličoval. Jsem klidná povaha a především nepostrádám sebedůvěru a čisté svědomí. Proto věc beru s nadhledem. Šlo o určité vytržení ze stereotypu při začátku prázdnin a o užitečnou životní zkušenost. Pravda, mnohem raději bych se byl věnoval dopisování své nové knihy než přípravě reakce na dotčený článek a dalším úkolům kolem, ale když už se stalo, snažím se vzít si z toho to pozitivní.
Ze zahraničí (USA, Velká Británie) jsou známy případy, kdy se mnozí aktivisté snažili „kontroverzní“ osobu připravit o zaměstnání, výjimkou nebyly ani výhrůžky fyzickým či jiným násilím. Dostával jste po zveřejnění článku nějaké vzkazy od české veřejnosti? Jakého vyznění byly?
Tak ona ta moje „aféra“, respektive diskuse o ní, byla do značné míry omezena na Facebook. Tam se objevilo množství odkazů na článek a reakce na ně. Většina mých přátel a známých se o tom asi ani nedozvěděla – zvlášť když máme období dovolených.
Přijel jsem z chaty dva dny po uveřejnění článku a debata na Facebooku už byla velmi živá. Přečetl jsem si tam obhajoby svojí osoby od Hany Lipovské a Petra Macinky a milé příspěvky a komentáře od mnoha dalších přátel, které nebudu jmenovat, protože nejsou veřejně činní. Potom přišly nějaké povzbuzující e-maily a jeden kamarád mi volal i z dovolené na Riviéře. Všem jsem moc vděčný. Na takové věci se nezapomíná.
Obrovský zájem a pozitivní ohlas pak vzbudila moje odpověď na blogu, o které jste informovali i vy. Vyznění většiny komentářů bylo pro mě příznivé. Nepopírám ovšem, že jsem zaznamenal i mnoho hlasů, co mě mají za šiřitele lží a pravého westernového křiváka. Nálepka „dezinformační web“, ať chceme nebo ne, je aktuálně prostě silná a v určitých vrstvách má nádech jako sousloví organizovaný zločin nebo protistátní spiklenecké centrum.
Fotogalerie: - Vila primátora Prahy
Jsou podle vašeho názoru v poslední době svobody na ústupu?
Mám pocit, že příkazů, zákazů a všemožných omezení poslední dobou přibývá, a to v ekonomických i společenských vztazích. Snahy o omezování svobody slova s poukazem na různé zdánlivě ušlechtilé cíle jsou samozřejmě jedním z významných příkladů.
K čemu podle vás může do budoucna vést zaváděná praxe dělení informačních kanálů na spolehlivé a dezinformační?
Takové hodnocení ať si provádí sám pro sebe každý čtenář, a jedině tehdy je to v pořádku. Problémem je, pokud by mu v tom měl „radit“ nějaký veřejný orgán nebo ještě hůře nějaký pověřený „nezávislý“ subjekt.
Je to jako v té písničce z osmdesátých let „Všichni hrajou dobře, jen my hrajem špatně“. Tady se zase dostáváme do situace, kdy nám někdo shora chce říkat, že jedni píšou dobře a těm máme viset na rtech, zatímco druzí naopak špatně a ti mají být odsunuti na okraj nebo někam do undergroundu a my se máme od nich držet co nejdál. Tuto hru nesmíme přijmout.
Ve své reakci na blogu jste tento týden napsal: „Vyrůstal jsem v devadesátých letech, která byla zlatou érou svobody. Tehdy se nikdo nezdráhal říkat a psát, co si myslí. Lidé se neohlíželi, jestli je nikdo náhodou neposlouchá, a netlumili hlas, když chtěli sdělit svůj názor.“ Domníváte se, že jsme nyní v době, kdy se opět musíme „ohlížet“, než něco řekneme nahlas? Pokud ano, co je toho příčinou?
Já to rozhodně nedělám. Jak jsem napsal ve své reakci, z pojetí svobody, kterému jsem se naučil v devadesátých letech, nemíním slevit.
Někteří skutečně mají dojem, že zase přituhuje, že se vracíme zpátky, že následujeme vzor politicky korektních zemí na západ od našich hranic. To slýchám velmi často. Věřím, že ve skutečnosti to u nás zatím není zdaleka tak zlé. Aby to tak ale zůstalo, podmínkou je, že se těch, kteří se nás, třeba nevědomky, snaží tlačit uvedeným směrem, nebudeme bát a že podobné pokusy utneme v zárodku. O tom je i případ, o kterém zde mluvíme, a celý hon na „dezinformační weby“.
Moje generace, která ve svobodě vyrostla, by při její obhajobě měla být zvlášť důrazná.
Psali jsme:
autor: Marek Korejs
