Pověst Evropské unie, a spolu s ní celé Evropy, se podle Zbořila neustále zhoršuje. „Asi jsme ještě nepřekonali doby, kdy se řešily problémy s tuzemským rumem a s pomazánkovým máslem několik měsíců – a přitom se zapomnělo na to, že se Evropy dotýká migrační nebo osidlovací vlna ze zemí, které už dneska ani na mapě nenajdeme.“
EU, podle Zbořila, řeší „velké nápady“ typu omezení lyžařské sezony v několika alpských zemích, ale přitom tu jsou dle politologa mnohem závažnější věci k jednání.
„Přitom se ale zásadně nemluví o rozpočtu, přičemž, jestliže Evropská komise jako výkonný orgán a Evropský parlament jako schvalovací orgán mají něco pořádného za celý rok udělat, tak je to rozpočet EU. Tak tomu je od nepaměti a patří to i k evropské politické kultuře. Reprezentanti národů se scházejí proto, aby se dohodli na nějakých daních a o tom, jak se ty vybrané peníze budou rozdělovat. To je jedna ze základních funkcí zastupitelských institucí, a přitom se jen trochu zmateně dovídáme, že Polsko a Maďarsko zablokují kvůli nějaké námitce schvalování rozpočtu. Odpovědí na tuto námitku je, ‚že je přesvědčíme‘. To si můžeme vyložit jako, že ‚jim domluvíme‘ – neboli budeme hrozit či pomůžeme uspořádat nějakou barevnou revoluci.“
„Stále se ‚prohlubuje a rozšiřuje‘ jen neschopnost různých institucí a orgánů EU pochopit, čemu mají vlastně sloužit, a soustředily se příliš na to, že jejich mocenská pyramida je daná jednou provždy. Nechápou, že orgány EU jsou tady od toho, aby reagovaly na stávající situaci.
Můžeme mluvit například o masovém šíření infekce, o kterém se musely dohadovat jednotlivé státy bilaterálně, a teprve potom se dopracovala EU k nějakému multilaterálnímu rozhodnutí, ale to stejně zůstalo na bilaterální úrovni. Jen musíme ‚prokazovat solidaritu‘, na úrovni velkých slov, která jsou vyprazdňovaná právě nečinností nebo omezenou činností EU jako celku,“ konstatuje Zbořil.
Již výše zmíněné současné spory Polska a Maďarska s Bruselem se musejí dle politologa řešit zcela jinak.
„Samozřejmě, že problém zákazu potratů v Polsku je problém kulturní, společenský a také politický, ale nestačí Polsku hrozit jenom lidskými právy. Stejně tak další námitka o omezování svobod v Maďarsku, omezování demokracie, které si dokonce troufla paní komisařka Jourová vmést do tváře celému Maďarsku, nejenom Orbánovi, jak si ona myslela, ale celému Maďarsku, a obvinit je z nedostatku demokracie. To je falešný problém,“ připomíná analytik.
Zbořil pak uvažuje o možnosti jakési modernizace či transformace NATO. „Euroatlantická spolupráce není problém, o kterém se dá jenom spekulovat a psát politické komentáře, ale je to naprosto konkrétní věc. A s tím pak samozřejmě souvisí zamyšlení nad budoucí roli Severoatlantického paktu. Co vlastně znamená zlepšování spolupráce uvnitř NATO a mezi NATO a dalšími subjekty mezinárodní politiky?
Když si připomeneme nedávná slova Zprávy Vojenského zpravodajství ČR o předpokladu zvyšování napětí na mezinárodní scéně, tak si otázku o budoucnosti NATO musíme také položit. To není jenom otázka, zda je funkční nebo nefunkční, ale je třeba uvažovat o tom, jakou roli bude mít vztah centrálních institucí NATO k Turecku, významnému členskému státu. Turecko, které podporovalo ázerbájdžánské vítězství ve sporu s Arménií a eliminovala se nejen úloha Rady bezpečnosti a celé OSN, ale já jsem v této souvislosti neslyšel ani nějaké rady z EU. Ta sice neoplývá velkými intelekty na úrovni koordinátorů zahraniční politiky EU, ale přece jenom by se k tomu měla EU nějakým způsobem vyjádřit,“ míní Zbořil.
„My se zatím dostáváme ke zprávám, že Severoatlantická aliance chce něčeho dosáhnout, že po něčem touží, ale neznáme přesný způsob, jak toho chce dosáhnout, aby se její tužby splnily. Zdali to není, jak říká v jiné souvislosti Václav Klaus, jenom ‚touha po touze‘.
A pak i v této souvislosti mě zajímá, jak to, že se i v českém mediálním prostředí, stejně tak i v evropském, najednou vytrácí tzv. agresivita anebo rozšiřování sfér zájmů Ruské federace. Já nemluvím o tom, že je to nevhodné pojmenování, ale o tom že se to donedávna používalo jako instrument nátlaku na politiku Ruské federace, na zahraniční politiku, a neváhalo se sáhnout k provokacím a la akce Skripal nebo Navalnyj, nebo další podobné v takovém miniaturním provedení jako je ohrožování českých komunálních politiků z prostředí ruských tajných služeb (i když to byl možná jenom takový nešťastný způsob vyjadřování).“ Toto téma se, podle politologa Zbořila, z ničeho nic ztratilo, a neví se pořádně, proč.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
