Podle něj je naštěstí drama u konce. „Česku hrozilo, že by mělo ručit za půjčku Řecku sumou ve výši půlky našeho měsíčního schodku. Ale odolali jsme,“ říká a popisuje vyjednávání minulého týdne. Srovnává jej s jednáním o uprchlících. „I tady šlo o to, aby nás to moc nestálo a abychom si k nám domů nenasadili kdovíjaké nebezpečné živly. A nejen my, i řada dalších států – Maďaři už dokonce staví na svých hranicích čtyřmetrový plot,“ konstatuje.

V obou případech je postoj národních reprezentací docela pochopitelný – hájí nejužší zájmy svých zemí, uvádí Korecký s tím, že naše zájmy jsou nakonec vždy bližší košili než kabát vzletných slov o evropanství, společných kulturních kořenech, solidaritě a vyrovnávání rozdílů uvnitř společenství.

„Na pikantnosti celé věci dodává velikost sumy, o kterou svedli čeští politici tak osudovou bitvu. Na rozdíl třeba od polovičního Slovenska, které má v Řecku utopeny už desítky miliard, mělo Česko ručit za překlenovací úvěr sumou necelých čtyř miliard korun. To je při zhruba stomiliardovém ročním schodku ani ne polovina sekery, kterou erár měsíc co měsíc zatne do futra. Takže při eventuálním bankrotu Řecka by stačilo, aby se rozežraný český stát na dva týdny uskrovnil – v platech, sociálních dávkách, předražených zakázkách,“ píše k řecké záruce Korecký.

„A zajímavé je i srovnání s evropskými dotacemi: jen za letošní první pololetí k nám z Bruselu přiteklo už 150 miliard korun. Ty nám coby čistým příjemcům německých, francouzských či nizozemských peněz překvapivě nesmrdí – a při výstavbě nesmyslných rozhleden, cyklostezek a golfových hřišť jsme najednou Evropané až na půdu,“ uzavírá.