„Za období vlády Vladimira Putina se Rusko stalo součástí globální ekonomiky a v mnoha ekonomických aspektech se v porovnání s érou jeho předchůdce Borise Jelcina skutečně zlepšila celková prosperita země. Zahraniční obchod vzrostl v roce 2008 na pětinásobek oproti roku 2000. Počet Rusů, kteří vycestovali do zahraničí se za stejné období dostal na trojnásobek. Vývoj moderních komunikačních systémů a internetu v Rusku byl jedním z nejrychlejších na světě,“ píše Inozemcev.

„Tento pozitivní trend se však začal měnit k horšímu v roce 2011, kdy začaly být zřejmé dvě základní premisy. Relativní úspěch ruské ekonomiky byl pro některé Rusy signálem k politickým změnán, jakési druhé perestrojky. Zároveň se však také ukázalo, že Rusko postrádá technologické kapacity k dosažení skutečně rozsáhlé modernizace, díky které by se mohlo zbavit ekonomické závislosti na vývozu přírodních zdrojů,“ míní Inozemcev.

„V roce 2012 si ruská vládnoucí politická elita s konečnou platností uvědomila, že ekonomika zaožená na vývozu plynu a nafty se nejlépe řídí pomocí nedemokratických nástrojů a pouštět se do nějaké hlubší restrukturalizace by bylo v časech rostoucích veřejných protestů příliš riskantní. Ruské odvrácení se od Evropy a Západu tedy nezačalo během ukrajinské krize, ale již v roce 2012, kdy se Putin potřetí ujal prezidentského úřadu. Fakt, že mnoho západních lídrů v posledních letech věřilo v demokratizaci Ruska, jenom dokazuje, jak moc nepochopili podstatu uvažování ruských elit i obyčejných Rusů,“ tvrdí Inozemcev.