Začneme zcela netradičně a pro mnohé možná trochu „eklhaft“ – na toaletách městského úřadu. Tam mne totiž velmi překvapily nápisy „Při odchodu zhasni“ nebo „Nesvítí někde zbytečně?“ Trochu mi to evokovalo dobu za komunistů, kdy hlídky Reflektoru mladých procházely úřady, kancelářemi a třídami, zhasínaly a upozorňovaly na zbytečné svícení. V dnešní době se svítí hlavně tam, kde to není třeba. Přes den ve vlacích, v mnoha marketech, na chodbách a tak dále. Možná, že to někomu připadne nicotné – argumenty jsou různé – když se pořád zhasíná a rozsvěcuje, praskají žárovky (u zařízení na fotobuňku asi nikoliv), že je to zbytečné, protože se jedná o nicotnou spotřebu energie. Jenže – každý člověk zanechává za sebou na ekologickou stopu. Když budeme všichni svítit jako o život, bude se jistě více spotřebovávat uhlí, atom, obnovitelné zdroje a co já vím všechno. Bude to pro někoho kšeft, ale to jen pro promile lidí.
Toto jsem si uvědomil při návštěvě dvanáctého největšího města na Slovensku, ve 43tisícovém Zvolenu. Tam jdou s ekologií ještě dál – inu, proč ostatně ne, vždyť je to známé lesnické město...
Včely, trávníky a zadržovaná dešťovka
„Upravili jsme sečení trávy na veřejných plochách, abychom pomohli včelám – tyto plochy mají označený geometrický tvar, aby to dobře vypadalo, jsou speciálně osazené trávami a sekají se postupně a některé i ručně – i toto by mohl být zajímavý trend,“ říká primátorka města Lenka Balkovičová. Navíc se seká v rozdílných termínech, aby odkvetla nejrůznější flóra a pozemky pak byly pestřejší a samozřejmě ekologicky zdravější než pozůstatky totálně vysečené travní monokultury.
Také zde mají novinku – experiment: Ekologický hřbitov; část starého hřbitova osadili cedulkami, ale nikoliv na zemi, a je tu prostor pro rozprášení popela nebo jeho samostatné uložení. „Bohužel, ne vždy nadčasoví projektanti dokážou odhadnout mentalitu národa. Oni si stavějí pomníky, ale na druhé straně to lidé nechtějí,“ povzdechne si paní primátorka tak trochu globálně, a nejen k poněkud chmurnému tématu poslední cesty člověka. A ještě ekologie á la Zvolen: V jezírkách ve městě cirkuluje zadržovaná voda. A k tomu: „V celé budově městského úřadu se zadržuje dešťová voda a pak se s ní splachují toalety,“ pravila primátorka.
Korzo a občanské hlídky
Kdysi se na zdejším náměstí korzovalo – ale nejen tady, i naši prarodiče by i u nás mohli vyprávět... A ve Zvolenu je to zpět. Každou neděli odpoledne. „Dříve bylo velmi vyhledávané, lidé se tam potkávali – na náměstí, kde jinde,“ říká primátorka. A lidé se opět scházejí a potkávají, děti si hrají, nechybí kulturní pořady.
Tématem měst je samozřejmě bezpečnost: „Máme občanské hlídky,“ konstatuje primátorka Zvolena. Pro někoho jsou možná zatracované, ale obdobné projekty jsou i v českých městech – asistenti městské policie (třeba v Plzni). Někdo to škaredě označuje za „Pomocnou stráž Veřejné bezpečnosti“, reminiscence se prostě vždycky najde, ale funguje to. Když to fungovalo tehdy...
Vraťme se však do Zvolena: „Při vstupu do města máme dům, kde bydlí Romové a další sociálně slabší, bylo to tam strašně zanesené odpadky. Nyní je to podstatně lepší, jsou tam pravidelné brigády, dohlížejí na to občanské hlídky a dozoruje městská policie,“ svěřuje se primátorka. „Zaměstnali jsme do té doby nezaměstnaných pár lidí, kteří čistí kouty města, odstraňují černé skládky, když je třeba, ořezávají větve, prostě dělají takovou tu špinavou práci, na kterou nikdy nemáte dost lidí. A chlapi se chytili. Dostávali dříve refundaci mzdy, ale nyní už jsou našimi zaměstnanci a opravdu bych je neměnila. V zimě se starají o chodníky, prostě jsou využití,“ říká spokojeně. Jistě to znáte. Bylo mnoho takových nápadů, ale čas běžel, skutek utek... a pro tyto lidi je dobré naučit se určité disciplíně, a „nevyměknout“. Dokonce, do společných brigád na čistotu města se stále více zapojují další občané města. Někdo by mohl s odporem zavzpomínat na akce Z, jenže za těch se kdysi postavila pro tehdejší vesnice a městyse řada staveb, které sloužily celé obci. Slovo „brigáda“ na Slovensku nezní socialisticky.
Psali jsme:
Když to (naštěstí) nejde už tak těžce…
Komunitní centrum se nachází blízko zmiňovaného polorozpadlého domu. „Tam je koncentrovaná ta nejhorší sociální skupina, vždy tam bylo nejvíce nepořádku a těžká práce s nimi – vlastně téměř žádná. V zaniklých kasárnách jsme udělali sociální byty. Máme sedm terénních sociálních pracovníků, kteří jsou každý den v té lokalitě. Mají tam přesný přehled, kolik je tam lidí, kdo chodí nebo nechodí do školy. V rámci komunitního centra máme mladého muže, který se věnuje romskému folklóru. A on s dětmi z této vyloučené lokality nacvičoval a připravoval, až z toho vznikl soubor, který je známý po celém Slovensku. Ta děcka ho poslouchají na slovo, a tím je učí i vychovává,“ oprávněně se chlubí primátorka Balkovičová. „ Strážní domek jsme přestavěli na ohřívárnu pro bezdomovce v zimě.“ Je dálkově vytápěný, chemická toaleta je hned vedle, velmi snadno vše lze vyčistit. „Prostě, mají se kam uchýlit, když je zima, a nespí na ulici,“ konstatuje primátorka o bezdomovcích, kteří se v nejkrutějším zimním čase vždy stahují do větších měst a hledají teplé přespání.
A ještě k tomu tady je chráněná dílna pro zdravotně postižené…
Vzpomínky na válku
„Máme tady hřbitov, kde je pochováno 10.300 padlých rumunských vojáků, pak hřbitov, kde je pochováno 27.000 vojáků Rudé armády,“ uvádí dále primátorka. „ Každá oficiální návštěva, která přijíždí na Slovensko z Rumunska nebo z Ruska, zamíří také k nám. Ruská strana by ráda, aby po jejich vzoru tady byla nějaká velká stěna, kde budou jména deseti tisíc známých padlých vojáků,“ informuje nás o žádosti vítězné mocnosti druhé světové války. Snad se seženou peníze, není to úplně jednoduché…
A dostáváme se je k problematice, která je rovněž známá i v českých městech – jen je většinou nedořešená. Tady to paní primátorka vzala jako svůj další úkol v posledním volebním období. Proč jí už pak nezvolí? Nu, čtěte:
Téma, které první ženě města (možná) „zlomí vaz“
„Velký problém je parkování. Myslím, že jsme byli první na Slovensku, kteří vyloučili parkování nákladních aut v sídlištích. Zjistili jsme, že řidiči jsou disciplinovaní profesionálové a respektují zákazy, dopravní značení. Protože kdyby přišli o řidičák, tak by to pro ně mělo fatální životní důsledky. Snažíme se o to, aby každá rodina měla možnost jedno své auto zaparkovat na sídlišti. Musíme vybudovat pro ta ostatní auta další prostory někde v okolí, ale ne před domem. Podle průzkumu 85 procent lidí má v rodině jen jedno auto. Ti, kteří mají více, i tři, čtyři nebo pět, tak ať parkují někde blízko. Ale nemusí se na ně dívat a není dobré, aby parkovali na chodnících, hřištích a podobně,“ argumentuje primátorka.
„Do toho ještě žádný primátor nešel, protože – když chce zvítězit v dalších volbách – toto by mu, obrazně řečeno, zlomilo vaz. Takže já bych ve svém posledním volebním období udělala tuto ‚špinavou práci‘. Aby ti další mohli v tomto pak pokračovat. Cítím, že se každý bojí a říká – abych byl zvolený... Většina lidí to v tichosti, co se týká parkování, přijímá, pro 80 procent občanů je to výhodné. Mentalita lidí je, ano, chci mít auto pod okny, abych na něj viděl, ale ty už jej mít takto umístěné nemusíš. Prostě my nemáme k dispozici další stovky volných parkovacích míst.“
Špinavá práce není jen manuální
Lenka Balkovičová tvrdí, že až toto uvede do praxe, již nebude zvolena. Ale líto jí to není. Jako první primátorka města v historii, ale také jako první žena v čele takového velkého úřadu na celém Slovensku ví, kdy má skončit. A jestli se jí bude stýskat? „Trvá určitě rok, než si zvyknete na funkci a lidé na vás,“ říká o svých začátcích. Pak už to jde. Ale nemůžete couvat nebo podléhat módním trendům. To se týká i sociální oblasti, která na středním Slovensku poměrně rezonuje.
Primátorka Zvolena, čtvrtého nejstaršího města na Slovensku, které hospodaří s rozpočtem 30 miliónů eur Lenka Balkovičová to vidí reálně. Pomožme si a bude nám pomoženo. Kdo nic nedělá, sice nic nezkazí, ale nic za sebou nezanechá. A jsme zase u té ekologické stopy...
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
