Štědrovečerní pohádkou bylo tentokrát dílo režiséra Ivo Macharáčka a scénáristy Tomáše Syrovátky, Záhada strašidelného zámku. Už název zní jako epizoda béčkové, spíše céčkové detektivky. Ale svým způsobem sedí. Jednak samozřejmě tím, že v ději je strašidelný zámek. Ale i umělotinou, která ke strašidelným zámkům patří a dá se asi nejlépe popsat citoslovci „Baf!“, na které znuděný návštěvník odpovídá „Lek.“

Příběh filmu se točí kolem království vedeného ze zámku Strašperk. Ekonomický model království je pak založen na prohlídkách zámku, na kterém straší. Strašení obstarává princezna a služebnictvo. Hlavní záporák je pak první a jediný ministr, který by byl raději, kdyby mělo království ekonomický model založený na něčem spolehlivějším než je showbyznys. V tom mu dopomáhá generál, který je zlákán tím, že jeho garda bude konečně opět bojovat místo toho, aby hrála komparz při strašení. Garda pak začne unášet lidi, aby měl ministr otroky pro svou operaci rýžování zlata z blízké řeky. A to včetně krále, na jehož místo pak nastoupí mocichtivý ministr, který si kvůli legitimitě chce vzít princeznu a je poražen princem Arminem, který do království přijel zkoumat místní strašidla a nadpřirozené bytosti. Zdá-li se vám tato zápletka nesmyslná, absurdní a přitažená za vlasy, přesně tak působí ve filmu.

Pohádka trpí klasickými neduhy vánočních pohádek od dob Kouzelníka Žita. Jednak naprosto stupidními a nepřirozenými dialogy, které zabíjejí jakoukoliv možnost brát děj pohádky vážně. Postavy opakovaně konstatují zjevné, deklarují své emoce prohlášeními „Já jsem tak šťastná“ nebo „Já jsem se tak bála“ a mluví dlouhou a spisovnou češtinou. Tomu nedopomáhá ani to, že dialogy jsou přednášeny s emocionálním nábojem zkoušky v ochotnickém divadle. A jako obyčejně, kdykoliv se mluví, zastavuje se jakýkoliv děj ve filmu, postavy stojí, přednášejí a nedělají nic jiného. S jedinou výjimkou, když princ mluví zrovna uprostřed souboje na šavle, kde by zrovna nikdo normální dialog nečekal.