Miroslav Mareš varoval na ČT, aby občané, pokud je to jen trochu možné, neřešili případné konfliktní situace sami, ale vyčkali na policii, protože jinak by mohli být oni popotahování za nepřiměřenou obranu (pravděpodobně měl tedy na myslí § 29 odst. 2 trestního zákoníku, hovořící o zjevně nepřiměřené obraně). Je právě toto situace, na jakou myslel zákonodárce, když ustanovení o nutné obraně dával do zákona?

Předně je třeba říci, že každý případ použití tzv. nutné obrany podle § 29 tr. zák. je jiný, takže dávat obecné rady je trochu ošidné. Nicméně ustanovení o nutné obraně v trestním zákoníku slouží právě k tomu, aby se občané sami nebáli vystoupit na ochranu zájmů jinak chráněných trestním právem, jestliže pomoc veřejné moci je nedostupná nebo dostupná jen obtížně. Tomu jsou také přizpůsobeny podmínky nutné obrany, při které se střetává právo s bezprávím, a proto výklad tohoto ustanovení musí být ve prospěch obránce.

Druhou věcí je, že obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Zdůrazňuji slova „zcela zjevně“, což znamená očividně, v hrubém nepoměru s útokem.

Budou situace, kdy konfliktní situace musí být řešena jinak než vystoupením občanů, například proti útoku vycvičených teroristů jistě nemá neškolené vystoupení jednotlivce naději na odražení útoku, patrně toto měl Miroslav Mareš na mysli.

Pojďme si rozebrat příslušné zákonné ustanovené o nutné obraně. Zní: „Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem.“ Klíčová slova, která v něm vnímám já, jsou „přímo hrozící“ a „zájem chráněný trestním zákonem“. Jak jsou pro účely aplikace nutné obrany tyto pojmy vykládány?

Trestní právo chrání základní lidské zájmy, vztahy, hodnoty respektive soubory těchto vztahů, jednoduše řečeno základní právní statky – zdraví, život, důstojnost, svobodu, majetek. A proti těmto chráněným zájmům směřuje útok pachatele.

Útokem je úmyslné jednání člověka, případně živého nástroje v rukou člověka, například poštvaný pes v rukou svého pána. K výkladu pojmu „přímo hrozící útok“ existuje četná judikatura, která tento pojem vykládá na jednotlivých případech. Podle okolností i „pouhá“ výhrůžka od osoby známé svojí násilností, ozbrojené, může být přímo hrozícím útokem. Rozhodně obránce nemusí čekat, až útočník zasadí první ránu.

K druhému odstavci § 29 trestního zákoníku. „Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.“ Jak je definována „zcela zjevná nepřiměřenost“?

„Zcela zjevně“ znamená to, co jsem uvedl již výše, musí to být hrubý, očividný, zjevný nepoměr útoku a použité obrany. K tomu existují dvě pomocná hlediska: škoda, která hrozila z útoku, a škoda, která byla obranou způsobena, to je jedno hledisko. Intenzita útoku a intenzita použité obrany je druhé hledisko. Zpravidla z větší intenzity útoku hrozí i větší škoda, ale nemusí to platit vždy. Spor mezi vlastníky sousedních nemovitostí, komu patří keř angreštu na hranici mezi pozemky, může být velké intenzity, ale škoda, která hrozí, nemusí být velká.

Upozornil bych na slovo „zjevně“. Při výkladu tohoto slova musíme vzít zřetel na stav osoby jednající v nutné obraně, na to, kde došlo k útoku (opuštěné místo), kdy k útoku došlo (v noci, kdy pomoc je nedostupná), k osobě pachatele (známý násilník disponující fyzickým monopolem násilí, s několika záznamy v trestním rejstříku, osoba známá svojí agresivitou apod.). Musíme vzít zřetel na to, jak se situace jevila napadenému v místě a čase útoku, a nikoliv v klidu druhý den v kanceláři policejního orgánu. Nelze mít přepjaté požadavky na míru opatrnosti obránce, on se musí zabezpečit proti pokračování útoku. Napadený nemusí být připraven na nenadálý útok, reaguje zkratkovitě, není vycvičen k řešení takových situací apod. To všechno musíme mít na zřeteli při výkladu pojmů „zcela zjevně nepřiměřená obrana“. Uvedu příklad: hrozí-li z útoku těžká újma na zdraví nebo smrt napadeného, je usmrcení útočníka v intencích nutné obrany podle § 29 tr. zák.

Lze o zcela zjevně nepřiměřené obraně hovořit v situaci, kdy dochází k bitce pouze „holýma rukama“, bez použití zbraní a jiných nástrojů? Lze v takovém případě vůbec řešit míru intenzity úderů?

Při nutné obraně nesrovnáváme použité zbraně, ale to, co hrozilo, a to, co bylo způsobeno. Útočník nemusí být vůbec ozbrojen – a přesto může hrozit napadenému těžká újma na zdraví nebo smrt. Skutečnost, že obránce případně použije nelegálně drženou zbraň, nemá vliv na posouzení přiměřenosti nutné obrany, ale může to být posouzeno negativně jako jiný skutek u napadeného. U nutné obrany se nežádá proporcionalita útoku a obrany. Obránce logicky musí použít větší síly, aby útok odrazil. Musí se také zabezpečit proti opakování útoku. Není možná ovšem nutná obrana proti skončenému útoku, například útočník je odražen, odhodil zbraň, prchá pryč, obránce se za ním vydá, aby jej „potrestal“, to by již nebyla nutná obrana. Každý případ je jiný, jak jsem uvedl, takže lze odpovědět jen obecně.

Miroslav Mareš, abychom se vrátili k jeho radě, doporučoval, aby občané v případě ohrožení spíše volili cestu zavolání policie a zdrželi se vlastní fyzické ingerence, pokud nedochází přímo k ohrožení života. Z pohledu účelů, které má trestní zákon chránit – je podle vás v dané situaci důležitější ochrana života, nebo řekněme ochrana veřejného pořádku?

Samozřejmě existuje určitá hierarchie chráněných zájmů, život má samozřejmě vyšší hodnotu chráněného zájmu než zdraví, svoboda pohybu nebo rozhodování stojí výše než čest nebo dobrá pověst. Veřejný klid, pořádek, klidné občanské soužití je také trestně chráněným zájmem, ale jistě nikoli tak důležitým jako život, zdraví, svoboda, lidská důstojnost.

Jak se vyvíjela podoba institutu nutné obrany od účinností současného trestního zákoníku prostřednictvím judikatury? Posunulo se tímto způsobem nějak chápání nutné obrany?

V posledních letech, podle mých poznatků, nemám ale statistické údaje, se zvýšil význam ochrany majetku v konkrétních případech útoků proti majetku, například v situaci živnostníka, který byl opakovaně přepaden nebo vykraden, nikdy útočník nebyl dopaden, pokaždé byly způsobeny velké škody, znovu došlo k dalšímu útoku, napadený zranil útočníka, čili zasáhl jinak výše chráněný zájem, než je zájem na ochraně majetku, a přesto by mohl být takový případ posouzen jako „nutná obrana“. Jinak řečeno orgány činné v trestním řízení citlivěji reagují na konkrétní případy. Před dejme tomu třiceti lety by se řeklo, že majetek stojí na stupnici chráněných zájmů níže než ochrana zdraví. Což je v obecném případě pravda, ale mohou nastat konkrétní okolnosti, které svědčí pro to, abychom takto mechanicky význam chráněného zájmu neposuzovali.

Nedávno dospěl k nepravomocnému rozsudku jiný případ, ve kterém figurovala zcela zjevně nepřiměřená obrana. Jednalo se o případ ze sídliště v Chomutově, kde muž zastřelil řidiče popojíždějícího vozidla, protože měl dojem, že chce najet na něj i na osoby stojící na chodníku. To je asi typičtější příklad „nepřiměřené obrany“, že?

Asi ano, pokud střílející jenom „měl dojem“, že přímo hrozí útok. Klíčovou otázkou v těchto a podobných případech bude, zda jednající mohl z konkrétních okolností vytušit, že o útok ve skutečnosti nejde. Hodně bude záležet, znovu to opakuji, na konkrétních okolnostech konkrétního případu. V nedávné době vzbudil pozornost případ protimuslimského aktivisty, který „převlečen“ za teroristu hrozil atrapou samopalu na lidmi zaplněném Staroměstském náměstí. A teď si představte turistu, například oběť nedávných teroristických útoků v Paříži či v Londýně, který na nic nečeká a tohoto „útočníka“ zastřelí.

Případ turistů, kteří napadli v Praze číšníka, představoval útok skupiny osob vůči jednotlivci, v poslední fázi bezvládně ležícímu na zemi, kterého napadali agresivními údery a kopy. Jaké možnosti skutkových podstat se v takovém případě nabízejí? Stalo už se v judikatuře třeba i to, že takový útok, ač veden holýma rukama, byl vyhodnocen jako pokus vraždy?

Vezměte to jako modelovou situaci: Oběť leží bezvládně na zemi, útočníků je několik (útok ve skupině je vždy nebezpečnější než útok jednotlivce), nejde o útok „holýma rukama“, ale o silné údery botou do míst, kde jsou uloženy zvlášť důležité orgány pro život člověka, tj. útok byl veden do hlavy, do míst, kde jsou uloženy ledviny etc. Útok byl veden opakovaně. Bude záležet na posouzení konkrétních okolností, například jak silné údery to byly, jaké boty měl ten který útočník obuty, jaký byl podíl jednotlivých útočníků, míra jejich zavinění a podobně. Takový útok by podle úmyslu pachatelů mohl být posuzován jako pokus vraždy, pokud nedošlo k usmrcení poškozeného.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.