Big Serge uvádí koncept, kterému se v němčině říká Zugzwang, na šachu. V překladu znamená něco jako „musíš hrát“. Týká se případů, kdy každý pohyb zhoršuje pozici, každý únik z šachu vás posouvá o krok blíž k matu a bylo by lepší netáhnout. Ale jste na tahu a táhnout musíte. Právě tato situace podle analytika a znalce historie vysvětluje současnou situaci, a to hned na několika frontách.
Izrael
Jednak co se týče Izraele. Analytik konstatuje, že objektivní pohled na tento tamní konflikt je vzácný, vzhledem k tomu, že je etnicko-náboženský. Utrpení a ponížení Palestinců každopádně berou muslimové, kterých je na světě okolo dvou miliard, jako své. V USA se zase na potřebě bránit Izrael shodují nábožní a vládnoucí, kdy pro jedny je Izrael součástí proroctví o Armageddonu a konci světa a pro druhé americkou základnou v Levantu. A do toho zasahuje také relativně nově vzniklá „církev antikolonialismu“, která vnímá Palestinu jako svůj další projekt, podobně jako ukončení apartheidu v Jihoafrické republice nebo Ghandiho kampaň za nezávislost Indie.
Izrael je dle analytika výjimečný v tom, že Izrael má být posledním útočištěm a z toho důvodu je těžce militarizovaný a také velice ochotný svou vojenskou sílu používat. Srovnává tuto situaci s pádem Konstantinopole, kdy se Rusko stalo jedinou významnou ortodoxně křesťanskou silou. A vzbudilo v něm pocit, že je obleženo. Islámem, římskokatolickým křesťanstvím i turkomongolskými chanáty. To vedlo k úzké spolupráci církve a státu a k vysoké míře vojenské mobilizace. Povaha ruského státu byla vytvářena tímto pocitem obležení, kdy je Rusko poslední výspou autentického křesťanství, takže musí na obranu vybírat větší daně a odvádět více lidí do armády.
Izrael je podle analytika podobný, akorát jeho základ je etnicko-náboženský. Každopádně je jediným židovským státem, založeným „ve stínu Auschwitzu“ a obležený ze všech stran státy, se kterými už několikrát válčil. Zda to ospravedlňuje izraelské vojenské akce, je dle něho irelevantní, jedná se o duchovní základ izraelského státu, že má sloužit jako poslední útočiště pro židy, kteří nemají kam jinam jít. „Pokud někdo odmítá uznat tuto základní geopolitickou premisu Izraele – tedy že by udělal cokoliv, aby se vyhnul dalšímu Auschwitzu – tak mu jeho činy nikdy nebudou dávat smysl,“ vysvětluje.
Fotogalerie: - Pieta za Navalného
Nicméně Izrael má ještě jednu zvláštnost, a to že je to osadnicko-koloniální stát, který má stovky osad na napůl anektovaných územích na Západním břehu Jordánu, kde žije asi půl milionu židů. Tyto osady jsou dle analytika pokusem demograficky zaškrtit a asimilovat palestinské území a jinak než jako kolonialismus se to nazvat nedá. A poukazuje, že přes všechny snahy to ospravedlnit, tak to není normální, Dánsko, Brazílie, Japonsko, Vietnam nebo Angola nemají kolonie, aby rozšířily svou vládu.
Taková je tedy povaha izraelského státu. Schopnost Izraele existovat záleží na schopnosti jeho armády odstrašovat nepřítele a chránit izraelské osady a osadníky před útoky. Což vytváří „asymetrickou zranitelnost“. A to proto, protože Izrael musí jednak udržovat převahu nad okolními státy, ale také udržovat obranu před nestátními organizacemi. Izrael drtivě zvítězil v Šestidenní válce i v Jomkipurské, ale musí se neustále bránit proti malým útokům, jako jsou rakety vypálené z Gazy nebo přeshraniční útoky Hamásu.
Zde Big Serge opět dává příklad z historie. Upozorňuje, že Řím nebránil své hranice a měl jen 30 legií, které na jejich obranu byly nedostatečné. Jak tedy bránil své hranice? Když se v prvním století vzbouřili židé v Judsku, pro Řím nebyli hrozbou a po několika letech měli Římané pár stovek rebelů obklíčených v pevnosti Masada. Mohli na místě nechat posádku, která by obléhání pevnosti dokončila. Místo toho celá legie vybudovala rampu, po které přijely obléhací stroje.
Pro Řím bylo takové nasazení sil proti pár stovkám hladových rebelů výhodné, protože udržovalo strach z toho, že jakákoliv rebelie a odpor k Římu přinese hroznou pomstu. Použití nadměrné síly bylo pointou. Řím byl stovky let schopen udržovat své hranice hrozbou převahy a tvrdého potrestání každého, kdo se vzbouřil nebo zaútočil. V případě židů to dopadlo tak, že jejich chrám byl zbořen, většina Jeruzaléma byla zbořena a jejich velení zdevastováno a rozprášeno.
Ironicky, Izrael se teď nachází ve stejné situaci jako tehdy Římané, musí mít jednak vojenskou převahu, ale i vůli ji použít, pokud svůj projekt chtějí udržet. A stejně jako Řím v prvním století, Izrael má za to, že jeho schopnost odrážet malé hrozby byla v říjnu útokem Hamásu zpochybněna. Proto Izrael neměl jinou možnost, než zahájit nákladnou a destruktivní invazi Gazy, protože izraelská strategie vyžaduje několikanásobnou odpověď. I když bylo jisté, že při ní dojde ke ztrátám na životech civilistů i vojáků IDF.
Dle analytika není na Blízkém východě jiné řešení než vítězství jedné strany nad druhou. Vzhledem k tomu, na čem je Izrael založen, není řešení dvou států, ani jednoho státu možné. Řešení jednoho státu by pro Izraelce znamenalo nechat se demograficky převálcovat a ztratili by tak své postavení židovského státu. A řešení dvou států by znamenalo, že by Izrael musel opustit své osady. Obě řešení jsou pro Izrael porážkou na strategické úrovni, která může přijít jen po porážce na bojišti.
„Takže v Izraeli se teď vaří krev. V rámci izraelské strategické logiky musí Gazu rozbít vojenskou silou, jinak bude muset čelit nenávratné diskreditaci odstrašujícího účinku IDF a následnému zhroucení osadnického projektu. Buď bude zničena schopnost Palestinců vytvářet malé hrozby, nebo obyvatelstvo uprchne na Sinaj. Pro Jeruzalém pravděpodobně příliš nezáleží na tom, co z toho,“ soudí analytik s tím, že konflikt je v podstatě daný. Izrael kvůli své povaze nemůže mít normální vztahy s Palestinci, kteří ani svůj stát nemají. Buď bude Izrael poražen, nebo bude Gaza zničena. Čisté řešení konflikt nemá.
Psali jsme:
Írán
V problémech jsou ale i Spojené státy, které ztrácejí svou pozici v Iráku a v Sýrii. USA v nich hojně využívali koncept předsunuté síly, tedy síly, která není velká, ale slouží jako symbol toho, že je její majitel ochoten zasáhnout. Příkladem byli američtí vojáci v Berlíně během studené války, kteří by invazi neodvrátili, ale sloužili by jako spouštěč pro pomoc Evropě a zároveň by znemožnili, aby Amerika Evropu v případném boji opustila. Americké síly v Jižní Koreji mají stejný účel, aby vyhlášení války od Severní Koreje znamenalo zároveň i vyhlášení války Spojeným státům. Podobný koncept využívaly jak Spojené státy, tak Sovětský svaz.
Analytik americkou strategii popisuje jako snahu zabránit expanzi Íránu a jeho hegemonii, což je stejné jako jeho celosvětová strategie, tedy zabránit konsolidaci moci místním hegemonům – v Evropě Německu a Rusku, v jižní Asii Číně a Íránu na Blízkém východu. USA k tomu využívají jak své místní satelity, tak zástupné síly i předsunuté síly. A protože je Írán jediným státem, který má v regionu potenciál stát se hegemonem, tak se ho USA snaží omezit.
Jenže tyto předsunuté síly začínají narážet na své limity. Nejsou dost velké na to, aby od útoku odstrašily, ale jsou naopak dost velké na to, aby ho přitahovaly. Klasické nástroje, které USA na oslabování protivníků používají, totiž vůči Íránu nefungují. Standardní odpověď na útoky, tj. bombardování letectvem, neodstrašují milice a podobné polovojenské útvary, které jsou jednak zvyklé na ztráty a také na boj o přežití a dlouhodobý konflikt. „Írán a jeho zástupné síly uvažují v dlouhodobém horizontu a jsou odolné vůči náhlým a ostrým zásahům.“
Co víc, Írán a jeho spojenci prosperují v prostředí mocenského vakua, což je chrání před americkou schopností ničit státy. Zničený stát může být způsob, jak zabránit protivníkovi v expanzi a jak vyvolat nepokoje. Ale v případě Íránu se jen vytvoří vakuum, které Írán velmi rád vyplní. Proto desetiletí trvající přestřelka na Blízkém východu Írán tak posílila, míní analytik. A proto také americké akce nejsou schopny odstrašit Írán a jeho spojence, což se názorně ukazuje. Na americké základny dopadají rakety, které zabíjejí vojáky, a Hútíové stále blokují námořní dopravu v Rudém moři, ačkoliv je USA bombardují.
V takovém prostředí už předsunuté síly nikoho neodrazují, ale jsou jenom cílem. Co víc, smrt amerických vojáků už doma nevzbuzuje rozhořčení, po desetiletí válek si Američané zvykli na ztráty na místech, o kterých nikdy neslyšeli a nikdy je nezajímali.
Stejně jako v minulém případě i tady zabrousil do historie, konkrétně do druhého století, kdy Dácii (na území dnešního Rumunska) dobyl Traján. Jednalo se o velkou a populačně početnou provincii, přesto byl tento čin vnímán jako důkaz slabosti Říma. Po staletí totiž Řím Dácii ovládal jako svou državu na hranicích a když byli Dákové moc zpupní nebo dokonce pořádali nájezdy na římská teriotria, tak přišel odvetný útok, kdy Římané vypálili vesnice a zabíjeli náčelníky a krále.
Jenže v prvním století se Dácie politicky zkonsolidovala a zesílila natolik, že Řím musel jednat agresivněji. Traján musel Dácii dobýt, což byla vojensky nákladná a komplikovaná kampaň, protože standardní trestné výpravy už nefungovaly a Dákové se jich nebáli.
Kampaň samotná byla vítězství, které, jak analytik poznamenává, by ale nebylo nutné, kdyby Řím byl silnější. A i když připojení Dácie přineslo výhody, nakonec přispělo k vyčerpání a přetížení římských vojsk. Podobný příběh se pak odehrává na Blízkém východu, kde selhání tradičních metod může vést k agresivnějšímu výpadu. Proto podle něho ti, kdo volají po válce s Íránem, ať jsou jakkoli nebezpeční a mimo realitu, sledují tím základ americké strategie. Omezené prostředky už na zastrašení nestačí, takže možná nic jiného nezbyde.
Fotogalerie: - Hučínovy příběhy
„A tak Amerika čelí Zugzwangu. Zatím se zdá, že tradiční americký arzenál nástrojů má jen malou nebo žádnou odstrašující hodnotu a americké základny v regionu se zdají být spíše terčem než nástražným drátem. Stejně tak se nezdá, že by omezená letecká kampaň proti Jemenu významně snížila ochotu nebo schopnost Hútíů útočit na lodní dopravu. Nedávný dekapitační úder proti skupině Kataib Hizballáh – na papíře působivá ukázka amerických zpravodajských a úderných schopností – vedl pouze k dalšímu výbuchu násilí proti Zelené zóně v Bagdádu. Obecněji řečeno, nezdá se, že by nárůst amerického strategického nasazení (jak v podobě posílené pozemní přítomnosti, tak v podobě námořnictva) významně odradil íránskou osu,“ shrnuje analytik.
S tím, že brzy si asi USA budou muset vybrat mezi strategickým ústupem a eskalací. Každopádně, malé základny tak jako tak už nebudou stačit. Proto se ozývají varovné hlasy před opuštěním základen v Sýrii i ty šílenější, které chtějí bombardovat Írán. Protože USA mají dvě možnosti a obě jsou špatné.
Ukrajina
Na Ukrajině se americké předpoklady nevyplnily kvůli dvěma věcem. Jednak protože ukrajinská ofenziva selhala, ale také protože Rusko dokázalo mobilizovat vojáky i výzbroj, i přes snahy tomu zabránit sankcemi. Najednou se snaha oslabit Rusko asymetrickými prostředky nedaří, protože vyhlídky na to, že by Ukrajina získala zpět své území jsou mizivé a ruská armáda zřejmě z konfliktu vyjde mnohonásobně silnější, než když do něj vstupovala. Vypadá to, že svými rozhodnutími na Ukrajině Washington znovu nahodil ruskou válečnou výrobu a zradikalizoval ruské obyvatele.
Teď má dle analytika na výběr. Dodávat starý materiál, ať už sovětský nebo z NATO nejde. Snaha zvýšit produkci klíčových zbraní, např. dělostřeleckých granátů, pokulhává, zatímco Rusku se daří. USA mají tři možnosti. Buď podporu Ukrajině odstřihnou, stáhnou se a odepíšou Kyjev. Nebo budou nadále Kyjev podporovat, aby jeho armáda měla nějaký základ, zatímco se vyčerpává. Nebo Kyjev podpoří masivně, ale to znamená, že budou muset přejít na válečnou ekonomiku.
Fotogalerie: - Orbán, Fico, Zeman
Problém je, že v tom má Rusko už náskok a navíc nemá problém o tom přesvědčit lidi, protože země je skutečně ve válce. Kromě toho Rusko vyrábí levněji a má kompaktnější dodavatelské řetězce. V roce, kdy jsou volby a jak Kongres, tak velká část lidí už je zprávami z Ukrajiny unavena, je tak těžké si představit, že kvůli Ukrajině překopou USA svou ekonomiku a přejdou na válečnou výrobu.
Situace je tedy Zugzwang. Buď by musely USA dát do vítězství Ukrajiny vše, ale to by znamenalo jednak přesvědčit lidi doma o nutnosti překotného zbrojení, ale také spoléhat na to, že se Kyjev udrží. Z hlediska nákladů by největší smysl dávalo Kyjev nechat napospas, ale tady jde zase o prestiž Spojených států a opuštění Ukrajiny by bylo poprávu vnímáno jako ruské vítězství nad Spojenými státy.
Třetí možnost je zásobovat Kyjev po trošíčkách tak, aby iluze pomoci nezmizela, ale žádné ukrajinské vítězství se konat nebude. To je sice cynické, protože to Ukrajincům zaručí pomalou smrt, za kterou si navíc budou nést odpovědnost ve stylu „my jsme je neopustili, oni prohráli“.
Psali jsme:
Závěr
Analytik shledává, že schopnost používat asymetrická a levná řešení problémů se u Spojených států i Izraele vyčerpala. USA už nemohou udržet Ukrajinu přebytky dělostřeleckých granátů a vozidly s ochranou proti minám, ani odradit Írán a spojence důtkami a bombardováním. Izrael už nedokáže udržet obraz nezranitelného státu, na kterém ale záleží jeho identita.
Polovičatá řešení už nestačí, je potřeba jít buď naplno, nebo se stáhnout. Pro Izrael byla volba jasná, proto zvolili vysoce násilnou operaci v Gaze, která nemohla vzhledem k hustotě populace dopadnout jinak. Ale USA si mohou dovolit ledacos, jako například když se stáhly z Vietnamu i z Afghánistánu bez jakéhokoliv dopadu na území USA. Taktéž mohou prosperovat i bez Ukrajiny a bez základen v Sýrii. A i přes to, jak chaoticky působily evakuace ze Saigonu a Kábulu, jednalo se o momenty, kdy realismus zvítězil, míní analytik.
Takových momentů je pak v historii více. V roce 1940 se Velká Británie rozhodovala, zda ponechá Německu vládu nad kontinentem nebo se vrhne do dlouhé války, která nakonec vedla ke ztrátě jejich impéria a ztráty postavení ve prospěch Spojených států. „Ani jedno nebyla dobrá volba, ale vybrali si to druhé. V roce 1914 si Rusko muselo vybrat, zda ponechá svému osudu svého spojence Srbsko nebo bude vést válku s německými silami. Ani jedno nebylo dobré a vybrali si to druhé. Strategický ústup je tvrdý, ale strategická prohra ještě horší. Občas prostě nejsou dobré možnosti. To je Zugzwang,“ zakončil Big Serge svou úvahu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Karel Šebesta
Prostěj
