Co přinesou volby? Start změny k lepšímu, ač zatím jen částečný? Nebo ho zadusí žabomyší strkanice? Smíme to dopustit i ve stínu všeho, co hrozí dnes? O tom rozhodne i hlas každého z nás.
Vládne nám hvězdná pěchota. Kompromituje i všechny liberální mantry. Tak žalostná sestava tu ještě nezacláněla. Tím víc pomáhá i prozření v řadách opozice. Už spojuje i síly, které se leckdy „nemusely“. Chci věřit, že směrem k ještě silnějšímu bloku. Všech, kdo nechtějí do cizích válek, tím spíš proti jaderným mocnostem. Kdo stojí o suverenitu a svébytný rozvoj. A zkříží kordy za svobodu slova i politického kréda. Jen tudy vede cesta i k restituci sociálního pokroku.
Tak daleko ještě nejsme. Tím méně lze tříštit síly, které už k sobě cestu našly. V celé skutečné opozici. A dvojnásob v české levici. Směrem, jejž razil už Bohumír Šmeral. Předseda sociální demokracie. Zakladatel Komunistické strany Československa. A hloubavý teoretik emancipace.
Kam se to vyvine dál, se teprve uvidí. Teď jsou tu kandidátky STAČILO! S ateisty i věřícími. Komunisty i sociálními demokraty. Prozřelými anarchisty i mozaikou jiných vyznání. Zatím se shodli, co nám už škodit nesmí. Kdo za to může – a kam se sluší ho vytlačit. Volby jsou právě o tom. Cestovní mapa z pasti přijde na řadu až pak.
Jsem členem komunistické strany už 55 let. Polemik s těmi, komu nevoní, mám za sebou bezpočet. Hlavně však spoustu práce, vedoucí k velkým mostům. V akutním společném zájmu, důležitějším než vše ostatní. V Mezinárodním svazu studentstva (MSS), který jsem vedl od roku 1986, to bylo i napříč kontinenty. A škálou, sahající od guerilleros až po osvícenější thatcheristy. My nalevo jsme nezaprodali nic a nikoho. Řadu kolegů, perzekvovaných za politiku, jsme dostali i z vězení. Už za dva roky se do svazu, který měl sídlo v Praze, hlásily znovu i celonárodní studentské asociace z Británie a USA.
Právě o to si říká i naše domácí křižovatka. Podmínky to má dvě. Naprosto rovnoprávné partnerství – a průraznou iniciativu na jeho půdě. Dokážeme to? Nebo se spojíme jen „naoko“ – a zazdíme to trapasem „organizovaného kroužkování těch svých“? Zná někdo lepší recept, jak pohřbít i to málo, co z české levice ještě zbylo? A nechat válet ladem – i mnohem širší prstenec spojenců?
Skutečné dezoláty přečíslí jen blok, mluvící z duše mlčící většině. Teprve pak přestanou propadat statisíce hlasů. A slovo si vezme i spousta těch, kdo k volbám už ani nechodí. Je jich několik milionů. Má takový blok reálné šance – bez čilé levice? Té radikálně antikapitalistické – i té, co si říká reformní? Česká republika potřebuje obě. Potřebují se i navzájem. Proti zupácké inkvizici – i proti sabotérům z vlastních řad. A hlavně na cestě ze shnilých poměrů. Po okupaci a válce to dokázaly. Smí to snad nezkusit znovu?
Dejme tomu šanci už ve volbách! Táhněme za jeden provaz! Nekažme to žabomyší válkou „kroužků“! Oslabit spojence chce jen užitečný idiot. Do parlamentu patří oba póly levice. Ne s cílem slepit z nich beztvarý hybrid. Ale vrátit je na vlastní nohy oba – a se vším všudy. Levice skutečně radikální si trapasy proti té reformní zakáže. Tím víc se i s ní těší na diskusi, kudy ze slepé ulice. Ke „kroužkování“ hecuje jen ten, kdo si v ní skórovat netroufá.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Josef Skála
